Déšť přes noc ochladil počasí a signalizoval příchod podzimu. Nedalo se říct, jestli to bylo tím, že Barron Foster odešel neusmířený, nebo jestli i nebesa plakala pro něj a jeho vnučku. Celou noc silně pršelo a Natalie zůstala se dvěma služebníky v smuteční síni, aby doprovázela Barrona až do rána. "Vzchop se, Natalie, nebuď tak smutná. Možná je to pro pana Fostera také svého druhu osvobození," řekla Juana Landorová, která přišla s Sherri brzy ráno vzdát hold. "Natalie, nebuď smutná. Pan Foster by neměl klid, kdyby tě viděl takhle. Nerad tě vidí plakat. Zlato, máš ještě mě." Když Sherri viděla, jak Natalie přes noc pohubla, zabolelo ji u srdce a objala ji, aby ji utěšila. Po chvilce objímání Natalie Sherri odstrčila a zdvořile se uklonila Juaně Landorové, které bylo líto takové scény. Její dcera a Natalie si od mládí vytvořily dobrý vztah. Často se schovávaly v Sherriině pokoji a hrály si. Juaně se Natalie také velmi líbila. Když Natalie vyrostla a stala se půvabnou mladou dámou, Juana ji chtěla dát dohromady se svým synem, ale poznala, že Natalie v něm vidí jen staršího bratra. Po vyjádření soustrasti Juana odešla a Sherri požádala, aby mohla zůstat s Natalií. Juana nenamítala. "Ty vzpurná holko, co to sakra chceš? Tvůj dědeček včera v noci zemřel a ty jsi mi to ani neoznámila. Myslím, že máš špatné úmysly, stejně jako tvoje matka. Poslouchej mě..." Osoba, která vešla, byl Nataliin otec, Harry Foster, který začal Natalii hned, jak vešel, nadávat. "Jestli jsi tu proto, abys dědu naštval, prosím, zvedni své vznešené nohy a dveře jsou tamhle." Natalie se na Harryho Fostera zuřivě zahleděla, plná nenávisti a zbavená otcovsko-dceřinné lásky. Věnovala mu chladný a divoký pohled, plný vražedných úmyslů, a dokonce i Harry se polekal. Bylo to podruhé, co se na něj Natalie podívala tímto druhem výrazu. Poprvé to bylo v den, kdy jeho bývalá manželka skočila z budovy. Lidé, kteří přišli vzdát hold do smuteční síně, si mezi sebou šeptali. Ti v okruhu znali situaci Fosterovy rodiny. Některým bylo Natalie líto, zatímco jiní se tam jen přišli podívat. Koneckonců, nikdo se nedokázal s někým jiným skutečně vcítit. Sherri nechtěla, aby její nejlepší kamarádka způsobila s Harrym scénu před smuteční síní pana Barrona Fostera. Nakonec by to byla její nejlepší kamarádka, která by byla zraněna. Udělala krok vpřed a řekla: "Pane Fostere, jste tu už chvíli. Neměl byste položit květiny a rozloučit se s panem Barronem Fosterem? Všichni kolem se dívají!" Sherri nemluvila nahlas. Místo toho se naklonila blízko k Harrymu a mluvila tónem, který se zdál, jako by ho mohli slyšet jen oni dva. Smuteční síň však v tuto chvíli nebyla hlučná, takže jejich rozhovor mohli slyšet ti, kteří byli v blízkosti. Vzhledem k vlivu rodiny Landorových a současné situaci nechtěl Harry dělat velkou scénu a rozhodl se dál nehádát. Theo Wilson dorazil jako poslední. Po rozhlédnutí nenašel svého bezcenného vnuka. Kráčel svižnými kroky do smuteční síně, aby vzdal hold. "Natalie, po Barronově pohřbu se dnes přestěhuj do Adare Manor, aby Barron mohl být klidný," navrhl Theo Wilson. "Dobře, děkuji, pane Wilsone." Natalie to úplně neodmítla a jen doufala, že si o všem promluví zítra. Obloha byla stále ponurá, s hustými, nízkými a kalnými mraky zakrývajícími oblohu. Jemný vánek bodal jako ostrý nůž pronikající její černou mikinou s kapucí, takže se jí srdce stáhlo bolestí. Na hřbitově držela Sherri nad Natalií černý deštník a tiše stála v mrholení. "Sherri, běž napřed. Chci si s dědou soukromě promluvit." Tichý vzduch proťal slabý, ale odhodlaný hlas. "Dobře, vezmi si deštník a já na tebe počkám na úpatí hory." Sherri neodmítla. Rozuměla Natalii příliš dobře, věděla, že nechce opustit svého dědečka a chtěla se s ním naposledy rozloučit. "Vezmi si deštník s sebou. Stejně moc neprší. Neboj se. Děda je tu se mnou. Nenechá mě zmoknout." Sherri najednou slzely oči a její vidění se rozmazalo, když se podívala na Barronův náhrobní kámen. Hlas se jí zlomil, když řekla: "Dobře, nezůstávej příliš dlouho. Mrholení je trochu chladné. Pan Foster by se bál, že onemocníš." Natalie, otočená zády k Sherri, neodpověděla. Jen bez mrknutí zírala na náhrobní kámen svého dědečka. Nápis neobsahoval jméno jejího otce Harryho, ale místo toho její jméno jako vnučky, Natalie. Sherri se otočila. Po tváři jí stékaly slzy, když sestupovala z hory. Natalie byla v mlhavém dešti bez deštníku nebo pláštěnky. Prostě nechala déšť promočit jí vlasy a zvlhnout tváře. Mrholení smáčelo povrch náhrobního kamene. Neustále ho utírala svými štíhlými rukama. "Dědo, teď jsme tu jen ty a já. Pojďme si na chvíli popovídat. Dnes tě musím zkritizovat, dědo. Jsi hrozný ve výběru dne. Dnešní počasí je strašné. Chtěla jsem tě vyprovodit v dobrý den, ale protože jsi věřící, musela jsem utratit jmění, abych ti našla věštce. Podívej se na sebe, pořád děláš potíže. Kdybychom neměli věštce, bylo by to v pořádku. Ale po věštění jsme skončili s tímto hrozným počasím." Popotáhla, podívala se na tmavou oblohu a zadržela slzy. "Dědo, už teď mi tak moc chybíš. Nechci se vrátit domů bez tebe. Ten dům obsahuje tolik vzpomínek z dětství, že nemůžu rozlišit mezi realitou a sny. Dnes mi pan Wilson navrhl, abych se nastěhovala do domu vnuka-in-law, kterého sis vybral, ale nejsem zvyklá žít s cizincem. Co mám dělat, dědo?" Natalie se opřela o hrob, jako by se mazlila se svým dědečkem. Když Natalie sestupovala z hory, déšť ustal. Možná to bylo proto, že Barron Foster se staral o svou vnučku. Když dorazila na úpatí hory, Sherriino auto tam stále parkovalo. Natalie otevřela dveře a sedla si na sedadlo spolujezdce, jako by to bylo její vlastní auto. Když auto dorazilo do Fosterovy rezidence, služebník spěšně vyběhl ven a řekl: "Slečno, uvnitř vás hledá právník." "Cože? Řekl něco? Děda mi nic neřekl." "Jdi se podívat, jen pro případ, že by to bylo něco, co pan Foster zařídil. Sherri Landorová spekulovala, že v tuto chvíli by Natalii nikdo jiný nešel hledat, určitě ne právník. Neměla v rukou žádný z aktiv Fosterovy rodiny, takže to muselo být něco, co Barron zařídil. "Barron se k Natalii choval jako k vlastnímu životu, takže nebylo možné, aby jí nic nenechal," pomyslela si Sherri. Muž měl na sobě černý oblek a brýle, vyzařoval noblesu a inteligenci. Vypadal, že je mu kolem čtyřiceti a působil profesionálně. Když viděl Natalii vcházet, vstal a nejprve se představil. "Dobrý den, slečno Fosterová, jsem právník pověřený panem Barronem Fosterem, jmenuji se Abbot Wright a jsem tu dnes, abych splnil Barronovo poslední přání." Sherri nebyla jeho účelem překvapena a uhodla to ještě předtím, než vešel do dveří. "Pane Wrighte, posaďte se prosím. Co mi dědeček nařídil předtím, než zemřel?" zeptala se Natalie. Sherri si také sedla vedle ní. Abbott Wright otevřel svou černou aktovku, položil na konferenční stolek několik souborů podepsaných Barronem Fosterem a začal vysvětlovat: "První dokument je smlouva o převodu 20 % akcií ve Foster Group. Druhý je aktuálně existující darovací smlouva na tento dům. Podle dědických zákonů by měl patřit vašemu otci, ale pan Barron Foster má právo rozdělit svůj majetek. Takže, slečno Fosterová, nemusíte se obávat žádných sporů. Také všechny finanční prostředky, akcie a hotovost na bankovních účtech pana Barrona Fostera nyní patří vám. Osobně je nechal notářsky ověřit. I když dnes nepodepíšete, mohu vám vše převést. Musím dokončit tuto práci pro Barrona Fostera, takže doufám, že budete spolupracovat, slečno Fosterová." Jako dlouholetý právník poznal, že Natalie se ještě nerozhodla dědit, a rozuměl všem činům Barrona Fostera. "Podepišme to hned. Slečno Fosterová, raději se řiďte přáním pana Barrona Fostera. Předtím, než zemřel, řekl, že tyto věci dlužil vaší matce a vy si je zasloužíte." "Dobře." Natalie rychle podepsala a orazítkovala každou stránku. Brzy byly všechny formality dokončeny. "Slečno Fosterová, děkuji vám za spolupráci. Tento dopis je od pana Barrona Fostera pro vás. Prosím, postarejte se o sebe a přijměte mou soustrast," řekl Abbot, než rychle odešel. Jeho úkol byl dokončen. Bylo to před více než deseti lety, když mu bylo něco přes dvacet. Abbot Wright, právník, se stal špičkovým hráčem ve svém oboru díky své schopnosti. Náhlá sláva a lesk ho naplnily pýchou a pýcha vedla k samolibosti. Podcenil soudní spor a byl stržen z nebe do pekla. Prohrál případ pro bohatého kluka a tato rána ho zničila. Jednoho dne ho oslovil Barron Foster a požádal ho o pomoc při sepsání závěti a jejím notářském ověření. "Mladý muži, proč jsi se nechal tím soudním sporem srazit? Pro koho jsi tak tvrdě pracoval po celá ta léta?" Abbot se podíval na laskavého starého muže a zeptal se: "Kdo jste, pane?" Barron odpověděl: "Tvůj budoucí klient. Máš odvahu ten případ vzít?" Po prohraném soudním sporu už za ním nikdo nepřišel. To Abbotovi vlilo novou naději. "Jasně!" "Hmm, vypadá to, že pro tebe ještě existuje naděje," řekl Barron. Poté, co Abbot dokončil všechny úkoly s Barronem Fosterem, mu Barron nařídil: "Nechci, abys toto video dal mé vnučce. Uchovej ho ve svém trezoru, pokud ho nikdy nebudeš potřebovat. Pokud jde o věci, které pro mě uchováváš, zaplatím ti za ně. Mladý muži, jsi vynikající, ale chybí ti stabilita. Bez ohledu na to, jak vysoko se v budoucnu dostaneš, nebuď arogantní. Musíš se vždy zamyslet nad sebou, abys se dostal tam, kam chceš." Když Abbot vzpomínal na minulost, byl Barronovi opravdu vděčný za jeho vedení a pomoc, když byl v nouzi. Po více než deseti letech skrývání byl úkol konečně hotov. Jediná věc, která nebyla dána Natalii, byla poslední položka. V průběhu let Barronův plat a důvěra v něj překročily jeho průměrný plat. Abbot byl vděčný člověk.