Časný podzimní večer přišel dříve než obvykle, měsíc visel vysoko na obloze a mihotající se hvězdy osvětlovaly nádvoří. Jaká krásná noc, ale… Natalie se opírala o rám dveří a dívala se vzhůru na tu nádheru. Skousla cigaretu, v jejímž oparu se zračil pocit bezmoci, zmatení a neochoty. Čekala, až cigareta dohoří, pak si upravila koženou bundu a zamířila nahoru do schodů. Její kroky byly lehké jako pírko a nikdy se tak nebála otevřít dveře do dědečkovy ložnice. Zhluboka se nadechla, tiše otočila zámkem, přešla k posteli pana Barrona Fostera a pohlédla na svého milovaného dědečka, který byl v posteli hubený jako kostra. Pomalu natáhla ukazováček a prostředníček pravé ruky, aby nahmatala jeho dech. Jen na vteřinu se jí na rtech objevil náznak zadržované bolesti. Pomalu se posadila k posteli, vzala dědečkovu ledově chladnou ruku a položila si ji na prsa, snažila se ji zahřát. „Dědo, ty jsi tak zlobivý. Jak jsi mohl porušit slib? Dohodli jsme se, že budeme dnes večer spát spolu. Proč jsi usnul první? Nedal jsi mi ani tu poslední šanci. Jsi tak starý a chováš se jako dítě. Copak jsi mě od malička neučil, abych dodržovala sliby a nelhala?“ Setřela si slzu a bezvýrazně se dívala na bledou postavu na posteli, pokračovala v blábolení: „Dědo, jestli se dnes nevdám, tak neodejdeš? Myslíš si, že můžeš odejít s klidným svědomím, když mě svěříš rodině Wilsonových? Kde budu mít domov bez tebe?“ Dlouho plakala, pak tiše držela dědečkovu ruku a neustále si povídala, vyprávěla o všem od dětství až do teď… Díky psychologickému vzdělání lékařky a houževnatosti, kterou si vypěstovala od dětství, tam neseděla dál. Poté, co si promluvila s dědečkem, vstala a šla do koupelny pro teplou vodu. Pečlivě umyla a učesala dědečkovy vlasy. Znovu šla do skříně, aby našla nové oblečení, které pro dědečka dříve koupila. Barronovi se to tehdy moc líbilo a chválil ji za to, že má dobrý vkus. Sebrala se a snažila se, jak nejlépe uměla, odolávala nutkání plakat, protože dědeček to neměl rád. Stála u schodiště a zavolala na služebnictvo: „Pojďte sem, všichni!“ „Co se děje, slečno?“ Dva sluhové spěšně vyběhli nahoru a s neklidem se dívali na její mírně opuchlé a zarudlé oči. „Zavolejte lidi, kteří se zabývají pohřebními záležitostmi. Dědeček nás opustil.“ Požádala o takovou společnost, která se specializovala na vyřizování těchto záležitostí, a navíc o několik kněží, kteří by se za dědečka pomodlili. Barron byl za života zbožný věřící. „Slečno, mám zavolat vašemu otci?“ řekla služka s pláčem. Její hlas byl přerývaný. „Není třeba. Nechte dědečka, ať v klidu odpočívá přes noc. Budu ho dnes večer doprovázet.“ Barron se před odchodem ani slovem nezmínil o Nataliině takzvaném pokrevním otci. Jako dědečkův jediný syn mu Natalie nemohla zabránit v projevení úcty, ale také se s ním nechtěla proaktivně kontaktovat. Slovo „otec“ zmizelo z jejího slovníku už dávno. Od deseti let nevěděla, jak mu má říkat. Zpočátku byl v domě klid. Jen jemný vánek, který se otíral o listí, vydával šustivý zvuk. Byl to jediný zvuk, díky kterému se nezdálo tak ticho. Ale teď lidé vcházeli a vycházeli z nádvoří, byli zaneprázdnění a rušno. Světla byla jasná jako ve dne, ale vůbec to nevypadalo živě, spíše pustě a osaměle všude kolem. Protože zbyla jen ona. Staré sídlo Wilsonových bylo také osvětleno jako ve dne. Normálně by Theo Wilson v tuto dobu už spal. Ale doslechl se, že Barronu Fosterovi zbývá jen pár dní života. Zdálo se, že Theo čekal už několik nocí. Komorník Danny vběhl do pracovny a zalapal po dechu: „Pane, pan Barron Foster, je pryč.“ Theo Wilson se podíval na nedokončený obraz před sebou a s štětcem v ruce se zarazil. Vzdychl a řekl: „Jdi připravit auto, jedeme k Barronovi. Zavolej Trevonovi a řekni mu, ať si pospíší. Připomeň mu, ať nepřijede tím svým okázalým autem.“ „Ano, pane. Hned se o to postarám,“ řekl Danny. Smuteční síň na nádvoří byla kompletně postavena. Natalie osobně dohlížela na každý detail. Barronovi záleželo za života na detailech. Vždycky říkal, že pozornost věnovaná detailům rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu a že člověk by měl být opatrný a obezřetný v čemkoli, co dělá. Natalie, která klečela, uslyšela spěšné kroky a dupání hole o zem, otočila hlavu a uviděla, že prvním, kdo dorazil, je dědeček jejího novomanžela, se kterým se dnes setkala poprvé. Nevěděla, proč se taková velká osobnost, jako je pan Theo Wilson, tolik zajímá o jejího dědečka. Chtěla se na to dnes dědečka zeptat, ale neměla na to čas… „Dobrý den, pane Wilsone,“ oslovila ho zdvořile. „Dítě, už sis toho hodně prožila. Dávej na sebe pozor a buď silná.“ Poté, co Theo Wilson položil květiny, stál u těla Barrona Fostera poměrně dlouho. Z Nataliiny klečící pozice viděla, jak se mu v očích lesknou slzy v odraze světel. V Mercedesu Theo Wilson nevypadal dobře. S temnou tváří zvedl telefon a zavolal Trevonovi: „Kde jsi?“ Jeho tón byl docela zastrašující, což naznačovalo, že je velmi rozzlobený. Dokonce i Danny, který řídil vpředu, cítil jeho hněv. Z druhé strany se ozval nespěšný, plochý tón „ve společnosti“. „Proč nejdeš do sídla Fosterových? I když je to žena, se kterou ses neochotně oženil, je to tvoje zákonná manželka podle oddacího listu, takže bys jí měl jít vzdát úctu,“ řekl Theo přesvědčivým hlasem. Osoba na druhém konci se vůbec nebála a stále měla tón, který budil dojem, že si zaslouží výprask. „Já jsem si ten oddací list nevzal. Máš ho ty. To, že ho uznává zákon, neznamená, že ho uznávám i já. Kromě toho, osoba, se kterou chceš, abych se oženil, není osoba, se kterou se chci oženit já. Dědečku, už jsem udělal kompromis tím, že jsem si ji vzal, což je největší ústupek. Pokud mě žádáš, abych vzdal úctu, nemohu tvé žádosti vyhovět.“ Theo Wilson se tak rozzlobil, že okamžitě zavěsil telefon. Těžce dýchal a držel se za hruď na zadním sedadle, mumlal kletby na Trevona Wilsona. Danny z Theova chování poznal, že Trevon neustoupil. Jak by mohl, ten obávaný pan Wilson z Athany, být tak snadno ovladatelný? Nedal se opakovaně manipulovat. Prohnaný komorník Danny promluvil. „Není třeba, abys byl tak rozzlobený, pane. Měl bys Trevonovu povahu už znát. Je příliš vynikající a vždycky má plán. Tentokrát ses ho pokusil donutit akciemi, aby si vzal dívku, kterou nemá rád. To, že tě poslechl, je už velký ústupek, protože jsi jeho děda. Jiný by to možná nepřijal. Nemůžeš ho nutit příliš tvrdě, nebo se to obrátí proti tobě.“ „Ach jo! Jaký lotr! Já jsem jeho dědeček. Jak bych mu mohl ublížit? Kdyby nebylo Barrona, nedožil bych se do teď, natož abych měl Wilson Group a tohohle lotra. Dlužím mu víc než jen svůj život. Trevon si myslí, že jsem ho donutil oženit se s Natalií jen proto, abych splnil svůj slib. Prošetřil jsem tu dívku Natalii a Barron ji dobře vychoval. Není horší než kterákoli bohatá dcera a nemá špatnou pověst. Pokud s ní Trevon dokáže dobře vycházet a objeví její dobré vlastnosti, možná se do ní zamiluje. Nemohl bych s Barronem souhlasit, kdyby byla Natalie dívka se špatnou pověstí.“ Theo Wilson se tak rozzlobil, že mu cukalo v obočí. Jeho vnuk mu vůbec nerozuměl. „Pane, nedělejte si tolik starostí. Pokud má slečna Fosterová opravdu skvělé vlastnosti, Trevon je během těch tří měsíců, které s ní stráví, objeví. Vaším největším zájmem je splnit Barronův slib chránit slečnu Fosterovou, že? Pokud Trevon a slečna Fosterová nemohou být nakonec spolu, proč ji neadoptovat jako svou vnučku a nadále ji chránit?“ Theovi Wilsonovi se rozzářily oči a okamžitě je otevřel. Pochválil: „Ty jsi ten nejchytřejší chlapík v okolí, i když přijdeš s nějakými šílenými nápady. S Trevonovou povahou by veřejně neoznámil svůj vztah, takže jsou pravděpodobně v tajném manželství. Donutil jsem ho žít s Natalií tři měsíce v naději, že v ní uvidí dobré vlastnosti. Pokud to v tak skvělé dívce neuvidí, tak ať je klidně slepý.“ Za chvíli znovu řekl: „Pošlete nějaké chytré bodyguardy, aby střežili sídlo Fosterových a udržovali bezpečnost.“ Po prošetření Natalie si Theo Wilson stále nebyl jistý možností náhlé události, která by Natalii ublížila. Sliboval Barronovi, že bude chránit Barronovu vnučku. Nemohl porušit své slovo. „Ano, pane.“