V celé vile se vznášel nepříjemný zápach a Trevonovo krásné obočí zůstávalo zamračené. Zamířil rovnou do hlavní ložnice. Byl příjemně překvapen, že Natalie dobrovolně zůstala v pokoji pro hosty. Po sprše Trevon opustil Adare Manor. Kvůli nesnesitelnému zápachu nemohl usnout, a tak se uprostřed noci vrátil do své vily. Natalie neměla tušení, že Trevon odešel. Spala tvrdě a objímala fotografii sebe a svého dědečka. Čas plynul. Všechno, čeho se člověk těžko vzdává, nakonec vybledne. Natalie se druhý den probudila brzy ráno a jela do práce na motorce. Koupila si sendvič a kávu u silničního stánku. Dnes se oblékla ležérně do širokých džínsů, svetru a béžového kabátu a vypadala jako svěží vysokoškolská studentka. Zkrátka vypadala čistě a nevinně. "Nevezmeš si ještě pár dní volna? Zvládne to tvé tělo?" Sherri už od rána u recepce drbala. "Paní Wilsonová, jste v pořádku?" zeptala se sestra na recepci s obavami. Natalie pokrčila rameny. "To je v pořádku. Jsem zase fit. Nejsem tak křehká." Sherri věděla, že Natalie nerada mluví o svých emocích. "Dobře, pospěš si a jez snídani. Brzy je čas do práce. Nezapomeň se příště podělit o nějaké drby!" Dvě drbající recepční udělaly gesto "OK" a vesele se pustily do práce. Natalie jednou rukou chroupala sendvič a druhou držela kávu. Zavtipkovala: "Vstáváš brzy jen proto, abys sdílela drby. Plýtváš svým talentem tím, že nejsi novinářka specializovaná na zábavu." Protože do začátku práce zbývala více než půl hodiny, Sherri následovala Natalie do kanceláře: "Není to učí, že sdílet radost je lepší než si ji užívat o samotě?" Natalie protočila oči. Klábosily spolu 20 minut, než se Sherri vrátila na své oddělení. Natalie zapnula počítač a začala přijímat pacienty a ke každému z nich přistupovala s dobrou náladou. Bylo skoro deset hodin, když skončila s konzultacemi asi u 10 pacientů. Najednou se dveře její ordinace prudce otevřely. Natalie se lekla, protože se plně soustředila na pacienta. Natalie se rychle uklidnila, když se na příchozího dobře podívala. Původně si myslela, že narušitel chce vyvolat scénu z lékařských důvodů, a tak se lhostejně zeptala: "Přišel jste se nechat vyšetřit?" Harry Foster byl tak rozzuřený, že se nemohl ani nadechnout. "Ta zatracená holka mi nadávala!" pomyslel si. Jeho tvář zfialověla hněvem. Bezstarostný a klidný výraz na Nataliině tváři ho ještě víc rozzuřil. Ráno šel do advokátní kanceláře, aby se s právníkem poradil o Barronově majetku, místo aby šel do společnosti. Dal právníkovi Barronovo úmrtní oznámení, potvrzení o kremaci a důkaz o jejich vztahu otec-syn. Když ale šel na dědické oddělení, zjistil, že veškerý Barronův majetek byl darován jeho dceři, kterou neměl rád. To bylo pro Harryho Fostera nepřijatelné. Už jen 20procentní podíl ve Foster Group byl tikající bomba. S takovým množstvím by se dalo vstoupit do představenstva. Jak by to mohl přijmout? Jeho otec jím bohužel pohrdal. Od smrti jeho bývalé manželky mu Barron Foster zakázal vstup do Fosterova sídla, takže nemohl Barrona přesvědčit, aby napsal závěť. Mohl jen čekat na Barronovu smrt, aby dědil legálně. Jeho hloupý otec mu však nic nenechal a vše převedl na Nataliino jméno. Ještě víc ho rozzuřilo, že mu právník řekl, že Barron sepsal a nechal notářsky ověřit svou závěť už před více než 10 lety. Včerejší podpis dokumentů byla jen formalita. Tímto způsobem pro něj neexistovalo žádné automatické dědictví. Musel Nataliie přimět, aby se ho dobrovolně vzdala. Už ráno byl v Fosterově sídle. Služebníci řekli, že se Natalie odstěhovala, a nevěděli, kam se přestěhovala. Harry byl celé ráno frustrovaný a skleslý, protože ji tam nemohl najít. Proto mohl přijít do nemocnice jen proto, aby Natalie našel. "Zabavila jsi veškerý dědečkův majetek? Vezmi si odpoledne volno a pojď se mnou, abychom ho převedli zpět." Mluvil, jako by to byla samozřejmost, bez jakéhokoli pocitu studu. "Aha? Převedeme ho komu, dědečkovi?" "Ty... ty se ptáš na otázku, na kterou znáš odpověď. Myslíš si, že by dědečkovo dědictví přešlo na tebe? Bude to na mé jméno." "Pane Fostere, vy snad sníte, nebo jste se spletl? Podívejte se. Tohle je chirurgické oddělení, ne psychiatrické." "Hej, vzpurná holko. Já jsem tvůj táta. Vážně, co je s tím přístupem? Musíš mít trochu vychování. Poslouchej, buď chytrá a vrať všechno, co sis vzala. Jinak si to najdu způsob, jak to získat zpět, a nakonec přijdeš i o práci." "Ty jsi ten nejméně kvalifikovaný, abys mluvil o mém vychování. Zdá se, že jsi mě nikdy den v životě nevychovával. Jaký otec, taková dcera. Vy jste snad ani nedokončil základní školu? "Nejenže ti chybí logické myšlení, ale i tvé chápání práva je slabé. Navrhuji, abys si vyhradil nějaký čas ze svých záletů a zlepšil svou inteligenci. A když už jsi u toho, najdi si firemního právníka, aby tě poučil, abys se na veřejnosti neztrapňoval," posmívala se Natalie nemilosrdně. Harry se tak rozzuřil, že zvedl držák na pera na stole a hodil ho po Natalii. Ačkoli se Natalie rychle pohnula, aby se mu vyhnula, Harry ji nečekaně okamžitě udeřil. Když se ji chystal udeřit znovu, Natalie ho zastavila. Kvůli její dřívější neopatrnosti ji zastihl nepřipravenou a dostala od svého zmetkovského otce tvrdou facku. Zakolísala závratí. Podruhé už ne. Natalie pevně držela Harryho za zápěstí, takže ho to tak bolelo, že se potil. V tu chvíli vběhla Sherri a postavila se před Natalie a řekla: "Pane Fostere, co to děláte? Zavolám ochranku, pokud budete dál dělat problémy. Nevypadalo by to na vás dobře, kdyby vás museli odnést." Možná kvůli rozruchu se u dveří shromáždilo mnoho pacientů a sester. Harry rozzuřeně odešel, když viděl, že se situace pro něj obrací k horšímu. Sherri řekla přihlížejícím: "Prosím, rozejděte se. Stejně se tady nic zajímavého neděje. "Jsi v pořádku? Jak jsi mu to dovolila? Tvé dovednosti v taekwondu a boxu byly k ničemu." Natalie se jazykem dotkla tváře, kterou dostala facku. Trochu to bolelo. "Nedávala jsem pozor." "Tvůj táta přišel kvůli závěti, že?" "Ehm, chtěl, abych mu převedla dědictví. Pravděpodobně se ještě neprobudil ze spánku. Řekla jsem mu, aby šel do blázince a nechal se vyšetřit." Natalie zůstala klidná a neprojevovala žádný smutek. Od dětství nikdy neměla otce a nikdy nezažila pocit otcovské lásky. Takže neměla důvod být z toho smutná. Sherri se ale bála a povzdechla si. "Co bude dál? Budeš pokračovat v konzultacích, nebo necháš někoho, aby tě na den zastoupil?" "Samozřejmě, že budu pokračovat. Pacienti na mě čekají. Jde o peníze. Nechybí mi žádná končetina ani nic podobného. Proč bych měla žádat o volno? Měla by ses také vrátit do práce. Já budu pokračovat v práci a budu nosit masku, abych to zakryla." Před chvílí byl velký rozruch. Několik drben u recepce se obávalo o Nataliinu bezpečnost, a tak rychle šly na gynekologické oddělení najít Sherri Landorovou. Naštěstí Sherri spěchala. I když by to Natalie sama zvládla, nebylo by pro ni dobré, kdyby se to vymklo kontrole. Soudě podle povahy Harryho Fostera by se uchýlil k podvodům a falešnému obvinění. Sherri vnitřně bojovala s tím, jestli by neměla požádat svého bratra, aby se postaral o záležitosti Harryho Fostera, protože by nebylo dobré, kdyby dál dělal problémy. Bála se ale také, že by se Natalie zlobila, kdyby se tajně rozhodla jejím jménem. Po skončení práce večer Sherri pozvala Natalii na večeři, protože ani jedna z nich nemusela dnes večer sloužit, což byla šťastná náhoda. Sherri zatřásla klíči a zeptala se: "Kam půjdeme na večeři?" "Dnes mám chuť na grilování." "Pojďme do grilovací restaurace vedle univerzity. Už je to dlouho, co jsme tam byli naposledy, a chybí mi to. Chceš jet mým autem, nebo na motorce?" "Pojedu na motorce. Je těžké chytit taxík z místa, kde teď bydlím, a bylo by pro mě nepohodlné jet zítra do práce bez motorky." "Opravdu, je to luxusní komunita s přísným bezpečnostním systémem. Jedinou nevýhodou je, že je to trochu daleko. Možná se to bohatým lidem líbí," pomyslela si Sherri. "Dobře," odpověděla. Dorazily na Medical University Street. Když byly na vysoké škole, často sem chodily na grilování a oslavovaly šťastné události. Šéfová měla bystré oči a okamžitě je poznala. "Natalie, Sherri. Tady jste. Už jsem vás dlouho neviděla." "Šéfová, už je to dlouho. Vypadáte ještě krásnější než dřív," lichotila Sherri. Šéfová se šťastně usmála a řekla: "Sherri, jsi sladká jako vždycky. A za to ti dnes dám 20% slevu." Jak ženy stárnou, rády, když se jim říká "sestry" nebo se jim říká, že jsou krásné. Poté, co bylo jídlo servírováno, se Sherri zeptala Natalie: "Jak se ti tam bydlí? Nedělá ti pan Wilson potíže?" "Máme mezi sebou jasné hranice a jeden druhému se do ničeho nevměšujeme. Jsme nanejvýš spolubydlící." Natalie Sherri neřekla o tříměsíční předmanželské smlouvě, protože se bála, že by se Sherri rozzlobila a bezhlavě zprávu zveřejnila. Také nechce, aby se o ni bála. Koneckonců, za tři měsíce získá zpět svou svobodu a nechce zbytečně zhoršovat situaci. "Nelákala pana Wilsona ani trochu tvoje krása? Nesdíleli jste včera v noci stejnou postel?" Sherri měla náladu na drby. Dlouho jí trvalo, než strávila drby z minula, a snažila se je nesdílet se svým bratrem. Natalie jedla a pila Sprite a celou dobu měla lhostejný výraz. "Nevím. Včera jsem měla durian a neviděla jsem u domu jeho auto, když jsem se ráno probudila. Možná utekl kvůli zápachu." Sherri oněměla a měla pocit, že je Natalie odvážná a bezstarostná. "Je to první člověk, který jedl durian v domě pana Wilsona. Přesto tady může bezpečně sedět a užívat si grilování přede mnou. "Co je to za mrchu," řekla si Sherri pro sebe. "Nemyslím si, že je tak děsivý. Jen se zdál trochu chladný. Jeho postoj nebyl skvělý, když jsem včera jedla durian, ale nijak se nerozčiloval ani nic podobného," dodala Natalie. "Holka, nedělej ukvapené závěry jen proto, že jsi náhodou přežila včerejší noc." Natalie se divila: "Je opravdu tak děsivý?" Po dokončení pozdní noční svačiny se rozešly a vrátily se do svých domovů.