Kapitola 2 **Duncan** "Ne, moje malá Náhradnice. Tohle se ti nebude líbit, ale jsi moje spřízněná duše, půjdeš se mnou do mé smečky." "Cože!! Ne! Prosím, já nemůžu! Za tři měsíce maturuju. Mám našetřené peníze, abych odsud mohla odejít na vysokou. To je jediná věc, které jsem se celá ta léta držela. Slibuju, že nikomu nic neřeknu. Věř mi, nemám komu." Její prosby mi trhaly srdce. Nebylo šance, že bych svou spřízněnou duši nechal v téhle pekelné díře. "Až ti skončí směna, půjdeme spolu k tobě domů a potichu si sbalíme věci. Pak zamíříme do mé smečky, kde to všechno vyřešíme. Slibuju." **Pohled třetí osoby** Náhradnice by měla být naštvaná pokaždé, když se na něj podívala a ucítila jeho lahodnou vůni. Místo toho jí jen podlamovala kolena. Chtěla křičet, ale jen přikývla. Nebude těžké dostat její věci ven, protože stejně budou pryč. Dnes večer jdou do města na nějakou oslavu. Náhradnice dokončila směnu a vrátila se do Duncanova pokoje. Nesl batoh a vedl ji ke svému náklaďáku. "Dobře, můj malý vlku. Čas sbalit si věci a já tě odsud dostanu pryč." Musí být skoro uzdravený, protože už nechodil divně. Jeli v tichosti a zaparkovali v postranní ulici od jejího domu. Podívala se na něj, když vystupovala z náklaďáku. Usmál se vlčím úsměvem: "Malý vlku, nenuť mě tě honit. Aspoň ne dnes večer." Viděl, jak se otřásla, když se vracela k domu. Věděl, že jí lhal, když jí řekl, že důvod, proč s ním musí jít, je ten, že věděla, že tam je. Prostě ji tam nemohl nechat žít v tom domě s tou rodinou. Konečně našel svou spřízněnou duši. Už ji nikdy nespustí z očí. Budou muset něco udělat s jejím jménem. Odmítal ji dál říkat Náhradnice. Její matka byla krutá mrcha, že jí dala takové jméno. ________________ Náhradnice popadla těch pár věcí, co měla, a peníze, které si našetřila. Zuřivě to všechno nacpala do staré sportovní tašky. Popadla Maxe, plyšového medvídka, kterého vyrobila ze všech roztrhaných hraček, které Lilly vyhazovala při svých záchvatech vzteku. Potichu se vyplížila z domu. Došla k náklaďáku a proklínala sebe i tu spřízněnou pouto, prudce otevřela dveře, nasedla a zabouchla je, zrovna když její rodina přijela na příjezdovou cestu. Schovala se dolů, aby ji neviděli, i když na tom moc nezáleželo. Stejně ji nikdy neviděli. Je to dlouhých 640 kilometrů, když je v náklaďáku rozzuřená vlčice. Nejdřív nic neříkal, ale když se na ni podíval, všiml si, že jí po tváři stékají slzy. "Sakra," poznamenal jeho vlk v mysli. "Musíš s ní mluvit, nemůžeme mít svou spřízněnou duši, jak pláče." "Poslouchej, je mi líto tvých plánů. Slibuju ti, že ti to vynahradím. Tvůj život se změní, až budeš moje Luna. Moje smečka je silná a máme přes 2000 členů. Všichni jsme válečníci. Budeš v bezpečí. Zajistím, aby ses už nikdy nemusela stýkat s těmi pitomci." "Nebude tvoje válečná smečka zklamaná z Luny, která neumí bojovat? Nikdy mi nedovolili trénovat." Duncan se nad tím ani na vteřinu nezamyslel; nezáleželo mu na tom a nebude to vadit ani jeho smečce. Víc se bál, že je tak hubená, že by se měla lépe stravovat. Vezme ji rovnou ke smečkovému lékaři na prohlídku. Ujistí se, že je v pořádku. Pak se nasnídají a zabydlí se v jeho pokoji. Věděl, že je naštvaná, a dát ji do jeho pokoje situaci nezlepší. Bylo mu to jedno; chtěl ji mít tam, kde bude v bezpečí. Kromě toho si na to bude muset zvyknout; bude to i její pokoj. Usnula před dvěma hodinami, když už byli skoro doma. O deset minut později zastavil u brány a stráže ho mávnutím ruky pustily dál. Dojel k smečkovému domu a zaparkoval náklaďák. Podíval se na ni, musela být vyčerpaná, že tak tvrdě spala. Rozhodl se trochu změnit plány, vezme ji do své postele a nechá ji spát. Vzal ji do náruče a nesl ji do domu, zatímco na něj různí členové smečky zvědavě zírali. Jakmile byl v pokoji, položil ji na postel, sundal jí boty a bundu a pak ji přikryl svými dekami; byl to velmi uspokojivý pocit vidět ji ve své posteli. Rozhodl se podívat do její sportovní tašky, moc toho tam nebylo, to je jisté. Divně vypadající medvídek, pár triček, džíny, pár kusů spodního prádla a podprsenka. Na dně byla obálka. Podíval se dovnitř. Musí to být peníze, které si našetřila. Spočítal je. Bylo tam přes tři tisíce dolarů. Přešel ke svému skrytému trezoru a dal jí tam peníze. Všiml si velikostí jejího oblečení a úhledně je uložil do horní zásuvky své komody. Nechal ji spát a poslal myšlenkovou zprávu svému betovi Marcovi, aby se s ním setkal v jeho kanceláři. Marco už tam na něj čekal s širokým úsměvem na tváři. Duncan se zasmál, tady se nic nestane, aby o tom nevěděl nebo na to nepřišel. "Takže Duncane, našel jsi něco zajímavého ve smečce Vycházejícího 'Ohavného' Měsíce?" "Víš, že jo, idiote. Našel jsem svou spřízněnou duši a neuvěříš, kdo to je." "No tak, nenech mě v napětí, ty dramatičko, kdo to je?" "Je to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Jmenuje se Náhradnice Williamsová, ano, jako Williamsovi ze smečky Vycházejícího Měsíce. Je to jejich druhé štěně, dvojčata. Není vůbec jako ta smradlavá děvka Lilly. Našla mě v bezvědomí na podlaze hotelu, je, nebo spíš byla tam pokojská." "Náhradnice? Jako náhradní kolo? To není pěkné jméno." Řekl Marco s odporem, jak to mohla matka udělat svému dítěti? Vážně, tahle smečka je pěkná sračka. Získal jsi nějaké důkazy, než tě omámili?" "Mám nějaké názvy míst, které mám prozkoumat, a jména pohřešovaných dívek; ne všechny jsou vlčice. Zdá se, že mají rádi rozmanitost. Berou dívky i z lidských měst, ne moc najednou a ne na stejném místě." "Možná tvoje spřízněná duše bude něco vědět?" "To si nemyslím, žila ve stínu. Pochybuju, že o její existenci vůbec vědělo mnoho členů smečky. Máš ale pravdu, neuškodí se jí zeptat, i když je na mě teď naštvaná." "Aha, vážně, a prosím tě, proč je na tebe naštvaná? Použil jsi na ni snad svůj ne zrovna okouzlující šarm?" "Ne, jak se ukázalo, zničil jsem její plány na útěk ze smečky. Šetřila každý cent, aby se dostala na vysokou. Nevím, jaký měla život, ale můžu ti říct, že nebyl zrovna dobrý." "Je podvyživená. Je nervózní jako kočka s dlouhým ocasem v továrně na houpací křesla. Můžu ti taky říct, že je chytrá a bystrá. Je taky rychlá a pravděpodobně plánuje útěk i odsud, aspoň dokud jí neukážeme, jaká smečka doopravdy je." "Abych byl upřímný, nemyslím si, že by její plán útěku fungoval, i když se k ní chovali tak, jak se k ní chovali, nemyslím si, že by se jim líbilo, kdyby odešla. Mysleli by si možná, že toho ví příliš mnoho." "Vezmeme to pomalu, Duncane. Bude se bát a nebude nikomu věřit, ale my si ji získáme. Ukaž jí, že se nemusí vzdát svých snů." **Duncan** S Marcem odešli zkontrolovat hraniční hlídku a pak jsem šel do postele. Seděl jsem ve své kanceláři a sledoval oheň v krbu, přemýšlel o své úžasné spřízněné duši a o všech věcech, kterými bude muset projít, aby byla zase normální. Vím, že s ní budu muset jednat pomalu a získat si její důvěru. Chystal jsem se vrátit do domu její rodiny a rozhlédnout se. Budu muset použít svůj speciální talent, abych se stal neviditelným. Celá ta smečka je zmijí hnízdo, které je třeba zničit. Co se týče Náhradničiných snů o vysoké škole, nemám problém jí pomoct toho snu dosáhnout. Taky jí nechám změnit to jméno; nedovolím, aby jí to jméno po zbytek života připomínalo, co jí udělali. Napsal jsem Marnie, své sestře, a požádal ji, aby jí sehnala dost oblečení na pár týdnů, než ji budou moct vzít na nákupy. Marnie byla velmi veselá a moudrá devatenáctiletá vlčice, ale taky měla zlou stránku, když si někdo zahrával s někým, na kom jí záleželo. Odepsala, že tam bude zítra odpoledne se všemi věcmi, které by Náhradnice mohla potřebovat. Když byl čas jít spát, nechal jsem si do ložnice přinést náhradní lehátko. Nechtěl jsem ji hned na začátku vyděsit tím, že si k ní vlezu do postele. Když jsem vešel do pokoje, její vůně mě zasáhla jako rozjetý vlak. Můj vlk se s ní chtěl spářit a označit ji hned teď. Zchladil jsem ho tím, že jsem mu připomněl, že si nejdřív musí získat její důvěru. Byla tam, tvrdě spala ve své posteli. Možná to ještě neví, ale bude to jediná postel, ve které bude spát po zbytek svého života. Svou divnou hračku a můj polštář svírala v náručí. Budu se jí muset zeptat, co je s tím medvědem. Vypadal, jako by byl poskládaný z hromady jiných plyšových hraček. I ve spánku byla ještě krásnější. Bůh, její vůně nabyla teplejší ospalé kvality, takže se mi sbíhaly sliny a penis mi ztuhl v očekávání. Povzdech, nebude snadné zpomalit. Věděl jsem, že mě čeká několik studených sprch, tak jsem vešel do koupelny na svou první.