Kapitola 3 Spare se probudila s pocitem, jako by stále snila. Postel byla tak teplá a měkká a přetrvávala vůně, která ji doháněla k šílenství, když si obličej otírala o polštář. Nikdy předtím neměla tak pohodlnou postel. Probudila se trhnutím, nevěděla, kde je, dokud jí Artemis líně neoznámila, že strávily noc v posteli svého partnera. Rychle vstala z postele a rozhlédla se po pokoji. Byl obrovský a nebylo v něm mnoho dekorací. Na jedné straně byla pohovka s opravdu velkou televizí. Barvy byly většinou modré a šedé. Poznalo se, že patří muži. Když se otočila, aby se podívala na zbytek pokoje, uviděla ho spícího na lehátku. Nevypadal moc pohodlně. Napůl z něj visel. Potichu se k němu přiblížila. Přikrývka mu spadla kolem boků, když tiše chrápal. Všímala si ho. Nikdo by neměl vypadat tak dobře, jeho široká ramena a tmavé vlasy zakrývaly jeho dobře vypracovanou hruď. Sledovala ty vlasy až tam, kde mizely pod přikrývkou. Artemis tak těžce dýchala, že i Spare začala dýchat zhluboka. Jeho vůně byla tak silná právě tady, že nemohla ovládnout své ruce. Podařilo se jí zastavit se dřív, než se ho málem dotkla. Otočila se a našla další dveře. Po jejich otevření s radostí zjistila, že je to koupelna. Musela tak nutně na záchod, že jí plavaly oční bulvy. Zajímalo ji, jak vypadá zbytek toho místa. Když vešla do koupelny, Duncan otevřel oči. Předstíral, že spí, aby viděl, co udělá. Stále ve vzduchu cítil její vzrušení. Frustrovaně si prohrábl vlasy, myslí se spojil se svým vlkem: "Apollo, tohle bude ta nejtěžší věc, kterou jsme kdy udělali." Apollo mrzutě souhlasil a šel zase spát. Vstal, oblékl si nějaké neformální oblečení a čekal, až skončí v koupelně. Zvedl její boty, ale měly díry v podrážce, takže si na ně přilepila kousek lepicí pásky. Vzal obálku s jejími penězi z trezoru a položil ji na boční stolek. Nechtěl, aby si myslela, že si je nemůže nechat. Přešel k zásuvce, kam dal její oblečení předchozí noc, a nebylo na něm nic skvělého. Nebude šťastná, ale Luna už ty šaty nikdy nebude nosit. Vstal a šel si sednout na své lehátko právě ve chvíli, kdy vycházela z koupelny. Chvíli se na sebe dívali; Spare se začervenala a nakonec odvrátila pohled. Porážlivě si sedla na postel. Duncan to viděl a trhl sebou, když šel a sedl si na postel vedle ní. "Objednal jsem nám oběma snídani, abychom se najedli tady. Doufám, že si o všem můžeme promluvit." Byla za to vděčná; ještě se jí nechtělo setkávat s novými členy smečky. V tom se ozvalo zaklepání na dveře. Duncan je otevřel a vešly dově dívky, které se chichotaly, když pokládaly dva podnosy plné jídla a pití. Odešly tak rychle, jak přišly, z čehož měla Spare radost. Nepotřebovala, aby se na ni někdo díval. Nenáviděla být v centru pozornosti; cítila se kvůli tomu zranitelná. Sedla si ke stolu a dívala se na to jídlo; vonělo to jako nebe. "Je to všechno pro mě?" Přikývl, nevěděl, jak na to odpovědět. Neztrácela čas; popadla vidličku a s chutí se pustila do jídla. Duncan ji sledoval, jak jí. Alespoň měla chuť k jídlu. Kvůli tomu se zamyslel, jak špatné to pro ni v tom domě bylo. Dostane všechno jídlo a svačiny, které jí bude moct dát. "Tak, malá vlčice, pověz mi o tom divně vypadajícím plyšovém medvídkovi; jaký je jeho příběh?" "Jmenuje se Max. Vyrobila jsem ho, když mi bylo šest let. Neměla jsem dovoleno mít žádné vlastní hračky. Moje sestra ale vyváděla obrovské scény a ničila své plyšové hračky. Tak jsem jednoho dne začala sbírat díly z odpadků a vyrobila Maxe." "Dělala jsi něco se svou rodinou?" "Ne, musela jsem se držet stranou; nesměla jsem ani používat přední dveře." Duncan byl čím dál tím víc nasraný, jak tato konverzace postupovala, a zhluboka se nadechl, aby uklidnil sebe i svého vlka. "A co jídlo? Pokud jsi nesměla být v jejich blízkosti, jak jsi jedla?" "Když jsem byla malá, čekala jsem, až všichni půjdou spát, a pak jsem se vplížila dolů a ukradla nějaké jídlo. Pokud si všimli, že něco chybí, nikdy to neřekli, i když jsem byla ošklivě potrestána, když mě chytili při jednom z mých výletů z pokoje." Ok, měl přestat klást ty otázky, jinak bude mlátit do zdí. "Vím, že jsem ti zkazil plány dostat se odtamtud a jít na vysokou školu. Nicméně, dovol mi říct tohle: Můžeš jít na jakoukoli vysokou školu chceš a studovat, co se ti líbí. Vstala a popadla obálku s penězi uvnitř a podala mu ji. "Tady, vezmi si to, abys mi pomohl zaplatit za moje věci. Není to moc, ale je to něco. Můžu taky pracovat jako uklízečka nebo kuchařka, abych si vydělala zbytek." "Už se nikdy nebudeš starat o peníze; ty peníze jsou tvoje, abys je utratila za cokoli, co tě zaujme. Nechci je a nebudeš se mi je snažit dát ani nikomu v téhle smečce." "Pokud budeš uklízet nebo vařit, bude to proto, že chceš, ne proto, že máš pocit, že bys měla platit za to, že jsi tady. Budu tě rozmazlovat, i když se ti to nebude líbit." "Moje malá vlčice, jsi moje partnerka a už ti nikdo nikdy neublíží, nebudeš nic postrádat." Jen na něj šokovaně zírala s otevřenou pusou. "Nemůžeš být můj partner. Nárokovat si partnera je v naší smečce špatná věc, no, ne pokaždé, ale obvykle víc než ne." "Co myslíš tím, že nárokovat si partnera je špatná věc?" "No, jen tu a tam slyším drby, ale poslední dvě dívky, které našly své partnery, byly odmítnuty a druhý den zmizely." "Všichni říkali, že je to kvůli bolesti z odmítnutí, že se po nějaké době vrátí, ale nikdy se nevrátily, a právě minulý víkend se to stalo dalším dvěma dívkám." "Také jsem slyšela zvěsti, že je jejich partneři prodali." Duncan tam seděl v tichosti, ohromen. Co se to sakra děje v té smečce? Mohli by to být samí slizouni? Odmítali muži své partnerky, aby vydělali peníze? "Spare, chci, abys věděla, že to není normální chování pro partnery. Partner je tvá druhá polovina, kterou je třeba si vážit a milovat navždy. Je to dar od bohyně Měsíce." "Ještě jedna věc, chci, abys si vybrala jiné jméno než Spare; nedovolím, aby ti tu urážku plácali do obličeje pokaždé, když někdo vysloví tvé jméno." "Nevím, jaké jméno si mám vybrat, abych byla upřímná." "Ono to přijde, neboj se. Máš spoustu času. Moje sestra Marnie tu bude brzy. Má pro tebe nové oblečení a spoustu dalších věcí, jsem si jistý. Miluje nakupování." "Možná byste vy dvě mohly vymyslet nějaké jméno. Jen pro dnešek a zítřek chci, abys sis odpočinula a hýčkala se. Až sem Marnie dorazí, dělejte cokoli, co holky dělají, když jsou spolu." "Umm, Duncane. Neměla jsem žádné přátele. Můj jediný přítel je můj vlk Artemis." Při zmínce o jejím vlku se Apollo vzpružil a začal Duncanovi říkat, jaké otázky jim má položit. "Jak vypadá tvůj vlk? Můžeš se proměnit?" "Chceš, abych ti to ukázala?" Duncan jen přikývl hlavou, fakt, že mu to ukáže, znamenal, že mu alespoň trochu důvěřuje. "Ok, ale otoč se. Nikdy předtím jsem nebyla před nikým nahá." Duncan se otočil. Po chvíli za sebou uslyšel malé štěknutí. Otočil se zpět a uviděl nejkrásnějšího vlka, jakého kdy viděl. Byla sněhově bílá s malými černými špičkami na tlapkách. Měla ještě tmavší oči než Spare. Apollo mu v hlavě vzrušeně tancoval. Artemis jen seděla a zírala na něj, jako by si ho prohlížela. Duncan se rychle svlékl a proměnil v Apolla. Byl to zlatý vlk se zářícíma jantarovýma očima. Apollo se položí do ležící polohy, aby Artemis nezastrašil. Artemis vydala nadšené malé štěkání a šla k Apollovi, celá se o něj otírala. Apollo tam spokojeně ležel. Duncan cítil jeho radost a byl za něj šťastný. Apollo promluvil k Duncanovi. "Brzy budeš mít i ty svou, jen si musíme získat její důvěru, už si toho prožila příliš mnoho. Potřebuje čas na uzdravení." Artemis pak popadla Spareinu košili a odešla do koupelny. Spare vyšla krátce poté. Apollo tam stále čekal. Natáhla ruku, aby ho poškrábala za uchem. Apollo vypadal jako idiot s jazykem visícím na stranu. "Jsi moc hezký Apolle, děkuji ti." S tím Duncan znovu stanul před ní, nahý. Rychle otočila hlavu, ale ne dřív, než se na něj trochu podívala a začervenala se. Duncan byl šťastný, téměř rozechvělý: "Je naše, Apollo. Nic nám ji nevezme. Dokonce ani ona ne."