Triffany byla příliš rozrušená a pokračovala: „Kdo jsi? Máš práci a jezdíš okázalými auty a teď si myslíš, že ostatní za nic nestojí.“ Slzy jí stékaly po tváři a Carlos ji beze slova sledoval. „Myslíš si, že neseženu práci? Nenávidím tě, nenávidím tenhle život! Myslíš si, že jsem šťastná, když takhle žiju, co? Nechávám se urážet od svého malého bratra a vysmívají se mi bratranci. Nikdy jsem si tenhle život nevybrala!“ řekla Triffany s dusícím se hlasem. Carlos, který nevěděl, co jiného v téhle situaci dělat, se jen snažil říct pár slov. „Je mi líto…“ Než se stačil omluvit, Triffany ho znovu přerušila. „Stůj!“ Zavřela a otevřela oči, byla už unavená a slabá na to, aby pokračovala, myšlenky na její situaci ji vyčerpaly. „Prostě jdi. Nechci od tebe nic slyšet, jdi tam, kam jsi měl namířeno, když se na tebe dívám, je mi ještě hůř.“ Otočila se a pomalu v slzách odešla a nechala peníze rozházené na zemi. Allison se zdvořile otočila na Carlose. „Je mi to moc líto, je v těchto dnech jen příliš citlivá, měl bys jet.“ Allison se pak otočila a šla za Triffany. „Počkej na mě.“ „Pane, musíme jít.“ Shanne mu uctivě řekl, aby otevřel dveře auta. Carlos se ještě jednou podíval na Triffany, než se soustředil na svůj telefon. „Triffany.“ Allison se na ni podívala. Triffany se zastavila a otočila se k ní. „Jsem ubohá, že?“ zeptala se jí. „Ne, nejsi.“ „Allison…“ Triffany se znovu rozplakala. „Hej, pojď sem.“ Allison ji utěšujícím způsobem objala. „To je v pořádku, neplač, všechno se pro tebe vyřeší.“ Triffany se jemně odtáhla a vážně se na Allison podívala. „Allison, už nebudu nic dělat, když se dívám na svůj život, jsem beznadějná.“ „Neříkej to.“ „Jedu domů, Allison, budu prostě žít sama v klidu, jedu teď domů, abych si dala dohromady plány na tenhle rok,“ řekla jí Triffany a utřela si slzy. „Budeš v pořádku sama?“ zeptala se Allison se znepokojením. „Budu.“ Triffany zastavila taxi a odjela. … Nemocnice. Carlos Zack přijel do nemocnice a šel na oddělení, kde byli zaměstnanci, jakmile ho uviděli, oba se posadili. „Pane.“ „Měli byste oba odpočívat, můžete si lehnout,“ řekl jim. „Pane, je nám to líto.“ Stále se omlouvali. „Chápu, měli byste se oba soustředit na to, abyste se uzdravili, abyste odtud mohli okamžitě odejít,“ řekl jim. „Budeme.“ Carlos strčil ruce do kapes. „Takže co říkala lékařská zpráva?“ zeptal se. „Naše kosti jsou v pořádku, naštěstí nás za týden propustí,“ řekli mu. „Jsem rád, že to nebylo vážné zranění.“ „Není.“ Oba odpověděli. „Dobře tedy, měli byste oba teď odpočívat.“ Otočil se a odešel z oddělení a nemocnice. Shanne ho odvezl na staveniště, kde se setkal s osobou, kterou tam nechal ve vedení. „Co je příčinou téhle škody?“ zeptal se hlubokým lhostejným hlasem. „Pane, je to kvůli těžkému motoru a průzkum, který jsme nedávno provedli, provedl podvodník,“ hlásil Rex. Carlos na něj upřel svůj chladný pohled. „Byl jsi za to zodpovědný a nemohl jsi správně vykonávat svou práci!“ „Je mi to líto, pane.“ Rex se omlouval a třásl se. „Už mě nebaví slyšet, že je ti to líto, dal jsem tě sem, protože jsem si myslel, že se na tu práci hodíš, a tady mi říkáš, že tě oklamal podvodník. Co jsi se s tím snažil udělat, uvědomuješ si, že jsi ohrozil životy lidí, protože jsi správně nezkontroloval práci? Tohle je k ničemu!“ Carlosův hlas se mírně zvýšil. Carlos se rozhlédl. „Hej, Rony!“ zavolal na zaměstnance poblíž. „Ano, pane.“ Zaměstnanec spěchal blíž. „Ukaž mi seznam průzkumů,“ požadoval Carlos. „Jasně, pane.“ Podal mu ho. Carlos si to prostudoval, za pár minut se podíval nahoru. „To je všechno?“ zeptal se chladným lhostejným hlasem. „Ne, pane.“ Rony mu podal další seznam, třesouc se. „Dobře, podívám se na to později,“ řekl Carlos a pak se otočil na Rexe. „Prozatím jsi Rexi vyhozen!“ Rex se šokovaně podíval nahoru. „Pane…“ Aniž by se na něj znovu podíval, otočil se na Ronyho. „Rony!“ „Ano, pane.“ Rony odpověděl bez váhání a teď se třásl. „Najdi lepší náhradu a ozvi se mi,“ řekl mu Carlos. Rony se podíval na Rexe a pak odpověděl. „Dobře, pane.“ Carlos je opustil bez dalších slov nebo pohledu. Rex jen zíral na toho chladného muže, který odešel, a sklonil hlavu. „Jak může být tak krutý?“ Rony, který byl jeho podřízený, se na něj podíval. „Je mi to moc líto, pane.“ Rex, který už věděl, pro koho pracuje, se otočil na Ronyho. „Jsem si vědom, že žádná prosba ho nepřiměje, aby mě vzal zpět, je to stejně celá moje chyba.“ „Pane, neříkejte to.“ „Měl bys od teď tvrdě pracovat a svědomitě vykonávat svou práci, nekráčej v mých šlépějích,“ radil mu Rex. Rony se na něj podíval. „Proč je takový? Celou tu dobu jsi pro něj tak dobře pracoval,“ zeptal se Rony. Rony si povzdechl. „Zničil jsem něco v hodnotě 200 milionů dolarů. Mám štěstí, že mě nechává tak snadno odejít.“ „Pane…“ „Radši jdi dělat svou práci, abys neskončil jako já.“ Rex se otočil a odešel. „Život…“ Rony zavrtěl hlavou a šel tam, kde byli ostatní zaměstnanci. Kelsey Davin zavolala Carlosovi okamžitě poté, co slyšela, co se stalo s místem. „Ahoj, Kelsey,“ zavolal Carlos jejím jménem něžně poté, co zvedl hovor. Kdykoli slyší její hlas, má vždycky tenhle jemný tón a vřelý úsměv na tváři. „Carlosi, právě jsem slyšela…“ Kelseyin ustaraný hlas se ozval z druhého konce linky. „To jo.“ „Jak se cítíš? Doufám, že jsi v po…“ Než stačila dokončit, Carlos ji přerušil. „Neboj se, Kelsey, už jenom mluvit s tebou mě dalo do pořádku,“ řekl jí známým jemným hlasem. „Předstíráš to.“ Kelsey, která si toho zřejmě všimla, mu řekla. „Myslím to vážně, Kelsey, chtěl bych se s tebou po tomhle sejít, budeš mít čas?“ zeptal se a nechtěl, aby se o něj bála. „Mám.“ „Dobře.“ Vřele se usmál. „Pošli mi čas a místo, kde se sejdeme,“ řekl jí. „Dobře, pošlu…“ řekla Kelsey a stále nebyla spokojená s jeho slovy. Carlos, který vždycky věděl, jak skrýt svůj smutek před ostatními, řekl rychle: „Musím jít.“ „Tak dobře.“ Odpověděla a věděla, že má v tuhle chvíli hodně věcí na práci, ukončila hovor. Carlos se podíval na Kelseyinu fotku na svém telefonu a usmál se, moc ji miloval, vždycky ho rozveselila. Poté, co si dal telefon do kapsy u saka, se otočil na Ronyho s vážnou obchodní tváří. „Pane, je to připravené,“ řekl mu Rony. „Dobře, pojďme se na to podívat.“ Vyšel ven s dlouhýma nohama v černých kalhotách a Rony ho následoval. … Joeyho budova. Rodina společně večeřela, ale Tiffanyino místo bylo prázdné. Trevor Joey se podíval na svou ženu. „Laura, nejí dnes Triffany s námi?“ zeptal se. Právě se vrátil ze své služební cesty a ještě ji neviděl. Laura si povzdechla. „Už je taková několik dní,“ řekla svému manželovi. „Co se děje?“ Laura se podívala na svého manžela. „Myslím, že by sis s ní měl promluvit.“ „To udělám.“ Tanner se podíval na svého otce a varoval ho. „Tati, musíš být opatrný,“ řekl jeho malý hlas. „Proč to říkáš?“ zeptal se Trevor překvapeně a jemně se usmál. „V těchto dnech je citlivá, tak se vyhni zasažení hlubokého místa,“ řekl jeho dětský hlas vážně. Trevor se zasmál a jemně poplácal svého syna po hlavě. „Tannere, jsi legrační.“ „Myslím to vážně, tati.“ Jeho oči se vážně podívaly na jeho tátu. „Dobře, budu opatrný.“ Trevor se usmál a ujistil ho. „Dobře.“ Tanner se usmál a pokračoval ve jídle. Laura se podívala nahoru a povzdechla si. „Kéž by se k nám Triffany taky připojila, chybí mi ta živá dívka.“ Po večeři šel Trevor Joey nahoru a zaklepal na Tiffanyiny dveře. „Mami, nemám hlad,“ řekla jí Triffany ze svého pokoje a myslela si, že je to její máma, která ji chce pozvat na večeři. „Triffany, to je tvůj táta,“ řekl jí Trevor. „Tati, prosím, pojď dál.“ Posadila se na posteli, když Trevor vstoupil. „Tati, kdy ses vrátil?“ zeptala se, nečekala, že bude její táta dnes doma. „Před pár hodinami,“ řekl jí. „Promiň, že jsem tě nemohla přijít přivítat.“ Omluvila se a objala svého otce. „To je v pořádku. Jsi opravdu ve špatném stavu, co se děje, Triffany?“ zeptal se jí. „Tvoje máma mi řekla, že jsi rozrušená a nemohla jsi se k nám ani připojit na večeři.“ Oba se posadili na pohovku. Triffany, která svého otce vždycky milovala a sdílela s ním svůj smutek a štěstí, mu řekla o tom, jak frustrovaná je z hledání práce. „Tati, zahanbila jsem tě,“ vzlykala. Trevor ji poplácal po rameni. „Triffany, zlato, nemusíš říkat, že jsi mě zahanbila, je tu příběh, o který bych se s tebou chtěl podělit,“ řekl jí. Triffany se na svého otce podívala s slzami v očích. „Jaký příběh? Jsem celé ucho.“ „Byl jeden mladý muž, který vystudoval jako ty, taky nemohl najít práci, měl spoustu starostí, přemýšlel, jak splní očekávání svých rodičů, jak si koupí auta nebo bude vlastnit dům, aby ochránil svou rodinu, pokud se ožení. Hledal po celém světě dokonce i jednu práci, ale všechny žádosti byly zamítnuty, byl inteligentní a pilný, ale tři roky nemohl najít žádnou práci. Všechny jeho naděje byly ztraceny a pokusil se ukončit svůj život.“ „Ukončit svůj život?“ zeptala se Triffany šokovaně. „Ano.“ Trevor pokračoval. „Hladověl a dokonce se pokusil spáchat sebevraždu oběšením, ale jedna žena mu zachránila život. Poklad.“ Triffany se usmála a utřela si slzy, ten příběh ji zaujal. „Co se stalo dál?“ zeptala se. „Ta žena mu dala nejlepší slova, jaká kdy slyšel, povzbudila ho a dala mu neumírající naději, tenhle mladý muž se pak rozhodl, že se nevzdá, a najednou pomoc přišla skrze jeho víru a hádej, co, Triffany?“ zeptal se jí. „Dostal práci.“ „Ano. Jako inženýr a pracoval rok, skrze jeho tvrdou práci a poctivost byl povýšen a měl spoustu kontaktů v různých zemích, teď už nebude mít žádné starosti, měl auto a dům a oženil se a má dvě děti, je teď šťastný,“ řekl jí. Triffany se šťastně usmála a zvědavě se podívala na svého otce. „Tati, koho si vzal, byla to ta pokladnice, která mu zachránila život?“ zeptala se. Trevor se usmál. „Ano, je nejlepší, tak si ji vzal.“ Usmála se. „Zajímavé.“ Trevor se na ni vážně podíval. „Mám ti říct tu šokující část tohohle příběhu?“ zeptal se. „Ano, tati.“ „Ten muž jsem byl já.“ Triffany se na něj šokovaně podívala. „Cože! Takže máma je…“ „Ano, poklad byla tvoje máma a ty dvě děti jsi ty a Tanner, a jsem na vás oba tak pyšný,“ řekl jí. Tiffanyiny oči se znovu zamlžily. „Tati…“ Trevor se podíval na svou krásnou dceru. „Triffany, vůbec jsi mě nezahanbila. Jsem jeden z lidí, kteří ti nejlépe rozumí, takže se nemusíš kvůli tomu zabíjet, někde je naděje,“ řekl jí vážně. „Tati…“ Triffany ho pevně objala. „Miluju tě, tati.“ „Já tebe víc. Teď pojď dolů, musíš jíst, nenech můj krásný poklad trápit se,“ řekl jí. Triffany se usmála a věděla, o kom mluví. „Dobře, tati.“ „Ještě jedna věc.“ Trevor se podíval na svou dceru. „Co je to?“ zeptala se ho. „Nezmiňuj tenhle příběh své matce nebo bratrovi, slíbil jsem jí, že to udržím v tajnosti,“ řekl jí. Triffany se usmála a zapnula si rty na zip. „Nevyhrknu ani slovo.“ Oba se zasmáli. „Dobře, pojď, pojďme dolů,“ řekl jí Trevor a oba zamířili dolů.