„Potřebuješ něco, zlatíčko?“ zeptala se Anastasia sestra, když vešla do pokoje. Anastasia zavrtěla hlavou. „Ne… volala jsem rodičům. Měla by tu být za pár hodin. Nejsem si jistá, jestli už nastoupila do letadla,“ přiznala. Sestra se na ni smutně podívala a pak se rychle vzpamatovala. „Dobře tedy. Ubytujeme tě a zajistíme, abys byla v pohodlí.“ Přikývla a zkřivila se, když ji zasáhla další kontrakce. Zhluboka se nadechla a zastavila se. Bolest ji donutila se ohnout a sestra k ní spěchala, aby ji podepřela, dokud kontrakce nepominula. „Pomůžu ti se převléknout a pak se podíváme, v jakém jsi stavu, ano?“ ujistila ji. „Děkuji.“ Sestra jí pomohla z těhotenských jógových kalhot a mikiny a oblékla ji do nemocniční košile, která se zavazovala vpředu. Díky Bohu, zadek jí nevisel venku na čerstvém vzduchu, jak si představovala. Bříško jí vyčnívalo a bylo plně na odiv, ale když ji zasáhla další silná kontrakce, už se o to nestarala. Sestra jí pomohla do nemocniční postele a upevnila jí elastický pás přes břicho. Téměř okamžitě uslyšela tlukot srdce dítěte v malém monitoru vedle hlavy. Sestra jí prohmatala břicho. „Víš, co čekáš?“ zeptala se. Anastasia zavrtěla hlavou. „Nechtěla jsem to vědět. Chci se se svým dítětem seznámit a být překvapená.“ Sestra se zasmála. „To zní zábavně. Osobně ráda oznamuji pohlaví rodičům a vidím jejich upřímnou reakci.“ Rozšířily se jí oči a zarazila se, když si uvědomila, co řekla. Anastasia jí bylo tak líto, že se rozhodla ženě pomoct z jejího pocitu viny. „Nebojte se, s otcem dítěte nejsem v kontaktu. A tak je to lepší,“ řekla s malým úsměvem. Byl smutný, ale mimovolný. Sestra chápavě přikývla. Za ta léta toho viděla hodně. „Dobře, zlatíčko. Můžeš si dát kolena nahoru a opřít se o třmeny?“ Anastasia udělala, jak sestra žádala, a bolestivě se zatvářila, když ji žena prozkoumávala dole. Zhluboka se nadechla, jak ji naučili v online kurzech. Ana se snažila skrýt, jak moc se bojí. Rodila. Měla dítě a neměla tušení, jak bude dítě vychovávat a zároveň zvládat náročnou práci. Nebylo to tak, že by měla hrdého partnera, který by jí pomáhal při porodu a říkal jí, jak dobře si vede. Ne, sama se odvezla do nemocnice, když cítila časté kontrakce. Už si koupila postýlku, autosedačku a nějaké pleny a oblečení, ale to bylo všechno. Neměla žádnou baby shower a neregistrovala se na dárky. Stejně by jí to neměl kdo koupit. Neměla žádné přátele kromě svého milého souseda, ale ten byl zaneprázdněný prací. Nemohla přece žádat souseda o společnost, že ne? Většina jejích kolegů v práci se na ni dívala se soucitem. ‚Chudák holka. Nemůžeme ji zvát na večírky… je těhotná.‘ Dát si drink po náročném dni v práci bylo běžné a Ana nemohla pít vůbec. Rodiče jí nic nedali, protože nevěděli, že je těhotná, dokud jim nezavolala toho rána, aby jim řekla, že začala rodit. Tak moc se styděla a jak čas plynul, jen předstírala, že se s ní nic neděje. Ale teď se měla sama stát matkou a nemohla své dítě dál tajit. „Zlatíčko, jsi otevřená na šest centimetrů a 80 % vyhlazená. Může to být relativně rychlé nebo pomalé. Ale pokud chceš epidurál, měli bychom to udělat brzy.“ Anastasia zavrtěla hlavou. „Ne. Chci to zvládnout bez něj.“ „Dobře.“ Sestra se usmála. Dalších pár hodin ubíhalo pomalu. Bez léků jí bolest každé kontrakce trhala tělem. Chroptěla a proklínala se, už cítila potřebu tlačit. Potřebovala to dítě už dostat ven, už bylo dva týdny po termínu. Její lékař nonšalantně vešel. Měl na sobě operační oděv a dezinfikoval se. Nakonec se usadil mezi jejíma nohama a konečně jí nechal tlačit. Zápasila s tím třicet minut, než dole něco ucítila. Jakkoli to bolelo, okamžitá úleva od tlaku ji rozplakala úlevou. „Je to kluk,“ řekla sestra s úsměvem. „Kluk?“ zašeptala. Položila jí toho malého na hruď a Ana zírala. Ten kluk byl vrásčitý a zkrvavený s bílým mazem po celém těle, ale byl to ten naprosto dokonalý malý mimozemšťan, kterého kdy viděla. Za boží milosti. „Umyji malého Reida, zatímco ty porodíš placentu. Musíme taky něco zašít, ano? Hned ti malého Reida přinesu zpátky.“ „Zašít?“ zakňourala. Lékař se na ni podíval a poplácal ji po vnitřní straně kolene. „Tvoje dítě bylo velké a způsobilo ti ošklivou trhlinu.“ Ana nevěděla, jak odpovědět. „Nechám to na vás. Ujistěte se, že jsem svěží a pevná, ano?“ napůl žertovala. Úplně v bídě. „Jasně, slečno Reidová,“ odpověděl lékař okamžitě se smíchem. Tón stačil k tomu, aby poznala, že se ji snaží ujistit. Ana se opřela a cítila další kontrakce. Bylo jí to jedno, protože už měla syna. Obrovského, devítilibrového. O hodinu později byla v nemocniční posteli a její matka vběhla do dveří. Přes rameno měla přehozenou malou tašku a v ruce kytici květin. „Je mi to tak líto, Ano. Letadlo mělo zpoždění kvůli jednomu otravnému cestujícímu. Zaplatila jsem dobré peníze, abych se dostala rychle do nemocnice, je mi to tak líto, zlato…“ Ana se na matku usmála, když její oči padly na ten malý uzlíček radosti v náručí její dcery. Tiše se přiblížila a zadívala se dolů. Ana odhrnula modrou deku z obličeje dítěte, aby se její matka mohla lépe podívat. „Krásné miminko,“ povzdechla si Anina matka. „I když jsem naštvaná, že jsem se to dozvěděla až teď, nebudu tě před tvým synem kárat.“ „Zachráněn malým andílkem,“ zažertovala Ana. „Andílkem, vskutku. Ale ne tak malým.“ Její matka zaváhala. „Jsi v pořádku?“ „Jen trhlina. Budu v pořádku,“ ujistila ji Ana. „Jak se jmenuje?“ zašeptala. „Alan Reid.“ Její matka zalapala po dechu. Kendra věděla, že její vnuk byl pojmenován po svém dědečkovi. Klepla na prst Baby Alana a chlapec se ho okamžitě chytil. Po tváři starší ženy sklouzla slza a ona se vodnatě usmála. „Vítej v rodině, maličký. Nikdy nedopustíme, abys trpěl.“ Anastasia zatvrdila srdce. Nezáleželo na tom, kdo je Alanův otec… nezáleželo na tom, jak mocný nebo nezúčastněný s ní byl, nedovolí mu, aby jejímu chlapečkovi ublížil.