(POHLED ARIELLE) Vůně večeře se linula místností, zatímco jsem se soustředila na svého manžela, Jareda. Jeho tmavé vlasy mu padaly přesně tak, jak měly, orámovaly jeho rovný nos a ostrou čelist. I v ležérním oblečení měl ten muž nepopiratelnou přítomnost – široká ramena, vyrýsovaná hruď. Mohl by vystoupit přímo z časopisu, a přesto tu byl se mnou. Bylo to naše výročí, a na jeho počest jsem navrhla, abychom měli večeři doma – jen my dva. Navzdory svému obvyklému odměřenému já si Jared udělal čas ze svého obvykle nabitého pracovního rozvrhu, a to bylo gesto, které jsem považovala za krásné. Zvlášť když se na mě podíval těmi žhavýma očima, bylo těžké se zlobit. Rozhodla jsem se sedět naproti němu místo našeho obvyklého místa u stolu – vedle něj, protože jsem chtěla vidět všechny jeho reakce, až mu konečně sdělím tu dobrou zprávu. Víte, včera jsem se od našeho rodinného lékaře dozvěděla, že jsem těhotná, a tu zprávu jsem odkládala, abych ji Jaredovi sdělila během výroční večeře. Existoval by snad lepší způsob? Oslavit výročí a početí dítěte. Zní to jako dvojitá oslava. "To jídlo je vynikající, Arielle," poznamenal Jared a přerušil mou linii myšlenek. "Nechápu, proč jsem vždycky ohromen tvým kulinářským uměním. Vždyť jsi kuchařka." Věnovala jsem mu ten nejkrásnější úsměv, jakého jsem byla schopna, a cítila jsem se jeho komplimentem nesvá. "Děkuji, Jarede. To pro mě hodně znamená." Usmál se zpět, ale jeho úsměv nebyl tak široký a zářivý jako ten můj. "Nemusela jsi dělat tolik jídel. Dvě nebo tři by stačily. Jsme tu koneckonců jen my dva." Mlaskla jsem jazykem, a už to zase začalo. Chystala jsem se mu odpovědět, říct mu, že je naše výročí a chtěla jsem, aby to bylo výjimečné, když mu zazvonil telefon, pronikavý zvuk narušil klidnou atmosféru. Jaredovi se zatvářil, když se podíval na obrazovku, a pak se jeho výraz změnil v omluvný. "Promiň, Arielle. Musím to vzít. Je to práce," řekl a vstal. Ucítila jsem knedlík v krku, když jsem chápavě přikývla a snažila se zamaskovat své zklamání. "To je v pořádku, jdi. Budu tady," řekla jsem a můj hlas zněl plošeji, než jsem zamýšlela. "Vynahradím ti to, slibuju. Koupím ti nové šperky, cokoliv budeš chtít," zavolal, když spěchal z jídelny. Opřela jsem se zpět do židle, frustrovaná a zklamaná. Je devět hodin. Kdo odchází z domova v tuto hodinu do práce? Je to náš zvláštní den, proboha, a vynahradit mi to šperky? Mimovolně jsem protočila očima. Muži se musí naučit, že dary nejsou vždy klíčem k ženskému srdci; kvalitní pozornost ano. Povzdechla jsem si po několikáté. Nezmínil se, kdy se vrátí, jako obvykle. Vzpomene si vůbec na naše výročí, až skončí s prací? Jídlo, které bylo kdysi lákavé, nyní vypadalo nechutně. Naše výroční večeře, zničená pracovním hovorem. Pak jsem začala jídlo zakrývat. A když už jsem u toho byla, rozhodla jsem se, že na Jareda počkám v obývacím pokoji a zabavím se svým oblíbeným reality show. Došla jsem do obývacího pokoje, abych počkala na Jareda. Těhotenské reakce mě činily ospalou, a ještě než jsem se nadála, usnula jsem a probudila se se škubnutím o několik hodin později. Mé oči se rozespale otevřely do strašidelně klidného domu. Pořád jsem byla na gauči, sama. Když jsem se podívala na hodiny, srdce mi kleslo. Bylo pár minut po dvanácté. Došlo mi bolestivé uvědomění; naše výročí skončilo. Zlost a zklamání mě obklopily, když jsem si uvědomila, že Jared ještě není doma. Byla jsem nadšená, že se s ním podělím o svou novinu, ale teď už i to bylo zničené. Přešla jsem do jídelny, kde na stole stále ležely zbytky naší výroční večeře. Dobře, hádám, že tohle byla karma pro mě, hvězdnou kuchařku, která si vzala dvoudenní volno a nevařila pro své vděčné hosty, ale vařila pro svého manžela. Povzdechla jsem si rezignovaně, uklidila stůl a část jídla vyhodila do koše. Brzy ráno jsem dorazila do restaurace, kde mě známý chaos kuchyně přivítal jako starého přítele, stejně jako moji kolegové. V jejich výrazech se mísila starost a zvědavost. "Arielle! Přišla jsi tak brzy! Myslela jsem, že máš dvoudenní volno." Vynutila jsem si úsměv, stále jsem cítila bolest ze své zničené výroční večeře. Pan Stone, můj manažer, vysoký a impozantní muž s laskavým úsměvem, ke mně přistoupil, když jsem si prohlížela nově upravené menu. "Arielle, máš pár minut?" zeptal se. "Jistě," odpověděla jsem a zvedla pohled od menu. "Je tu příležitost ke studiu v zahraničí, které trvá tři roky. Je to skvělá příležitost, jak se zlepšit a posunout své kulinářské dovednosti na další úroveň. Máš zájem?" Zaváhala jsem a ztratila se v myšlenkách. Tři roky. Dlouhá doba na to být pryč, zvlášť s dítětem na cestě. Ale ta myšlenka ve mně něco hluboko zasáhla – šance vystoupit z Jaredova stínu a dokázat se jako kuchařka sama za sebe. Vždycky jsem se spoléhala na jeho podporu, a jak moc jsem ho milovala, chtěla jsem vědět, jaké to je uspět kvůli sobě, ne kvůli nám. Pan Stone si všiml mého váhání a položil mi ruku na rameno. "Dej si čas, má drahá. Promysli si to a prodiskutuj to se svým partnerem. Je to životní rozhodnutí a chci, abys byla jistá." Poplácal mě po zádech a odešel. Povzdechla jsem si a v hlavě mi opět vířily myšlenky. Snažila jsem se zvážit pro a proti. Souhlasil by Jared s tím, že bude vychovávat naše dítě sám, pokud nakonec porodím? A co naše manželství? Dokázal by přežít tu vzdálenost? Všechny tyto a další myšlenky mi zaplnily hlavu, když jsem se vrátila do práce, mé ruce byly zaneprázdněny přípravou na obědový servis. O několik hodin později vběhla do kuchyně servírka s ustaraným výrazem v obličeji. "Šéfko, je tu zákaznice, která trvá na tom, že vás uvidí," řekla naléhavým hlasem. "Co se děje?" zeptala jsem se překvapeně. "Nechce nic říct a je opravdu hrubá," odpověděla servírka. "Říká, že chce vidět vedoucího kuchaře." Spěšně jsem si sundala zástěru, umyla si ruce a následovala servírku do jídelny. "Dobrý den, jsem Arielle, šéfkuchařka," řekla jsem a zastavila se před stolem zákaznice. "Omlouvám se, že jste rozčilená. Můžete mi říct, co je s jídlem špatně?" Zákaznice, těhotná žena, si mě prohlédla od hlavy až k patě a v očích jí plály horké plameny hněvu. "Špatně? Všechno! Vaše jídlo chutná tak fádně," vyplivla. "Nemůžu uvěřit, že si říkáte kuchařka." Trpělivě jsem naslouchala a poté jsem obhajovala svou kuchyni, vysvětlovala naše menu a ingredience, ale ona zůstala neoblomná. "Nezajímá mě, co říkáte," odsekla. "Počkám, až přijde můj manžel, a nechám vás vyhodit." Cože? Mírně jsem se zamračila a zachovala si profesionální chování. "Paní, ujišťuji vás, že naše jídlo je připravováno podle nejvyšších standardů a z nejlepších surovin. Pokud si přejete, mohu vám to vynahradit bezplatným jídlem dle vašeho výběru." Žena si nonšalantně odhodila vlasy. "To nebude nutné. Stále chci, abyste byla vyhozena za to, že jste mě a mé nenarozené dítě málem otrávila. Počkejte, až přijde můj manžel, a on se s vámi vypořádá." Zhluboka jsem se nadechla, omluvila se a zamířila zpět do své kanceláře. Celá ta věc byla absurdní. Byla jsem kuchařkou už léta a zažila jsem spoustu nerozumných stížností, ale tohle bylo něco jiného. Co si o sobě myslela a kdo byl její všemocný manžel, že mě mohl vyhodit z rozmaru? Zrovna jsem se chystala vrátit do práce, když někdo zaklepal na dveře mé kanceláře. "Už je tady, šéfko," zavolala servírka. Povzdechla jsem si. Už tak to byl krušný den a já jsem jen doufala, že tu hloupost rychle ukončím. Sebrala jsem se a vyšla ven. Ať už si ten její manžel myslel, že má jakoukoli moc, nebála jsem se. Znala jsem svou práci a znala jsem svou cenu. Ale když jsem se vracela do jídelny, dech se mi zadrhl, když jsem zahlédla vysokou postavu, jak mluví s tou ženou. Nejprve si mě všimla ona a informovala svého manžela, přičemž na mě ukázala. A než se otočil, abych se mu mohla plně postavit, už jsem věděla, kdo ten muž je. Pálivý pocit mi zaplavil hruď, když jsem zírala na tu nádhernou tvář, se kterou jsem většinu nocí spala. Byl to Jared, můj manžel!