Těžký déšť zahalil temnou noc jako rozlitý černý inkoust. Záblesk blesku rozťal noční oblohu a osvětlil bledou tvář. Susan Shelbyová se držela deštníku a nervózně se dívala do dálky. Julian jí slíbil, že dnes přijde domů, ale už bylo deset hodin a on nikde. Že by zase nedodržel slovo? Susan pevněji sevřela deštník a v očích se jí zableskla bezmoc. Náhle se v dálce objevilo jasné světlo. Luxusní auto, které jako by splývalo s temnou nocí. Julian! To je Julianovo auto. Susan vzrušeně pospíchala blíž. Skřípění! Když auto zastavilo, polovina Susaniných šatů byla promočená od stříkající vody. Nicméně si toho nevšímala a vesele řekla: „Juliane, ty…“ „Ty idiote, ty neumíš uhnout?“ Než stačila dokončit větu, z auta rozzlobeně vystoupil muž. Muž měl nádherné rysy a mezi obočím se mu rýsoval nepopsatelný náznak zloby. V tu chvíli se jeho inkoustově černé oči upřely na Susan, jejíž mokré šaty těsně obepínaly siluetu jejího těla, s hrozivým zábleskem. „Já…“ Susan byla z náhlého výbuchu hněvu muže mírně znepokojená. Muž, který před ní stál, byl Julian Shaw. Byl to její manžel a pán, který ovládal její osud. Julian se podíval na Susan, která se strachem chvěla, potlačil svůj hněv a tlumeným tónem se zeptal: „Proč tu ještě stojíš? Chceš nás ztrapnit?“ Poté vešel dovnitř. „Dobře,“ odpověděla Susan v panice, „já… já jsem ti přinesla deštník.“ „To není potřeba. Stačí, když se postaráš sama o sebe.“ V Julianově hlase byl náznak sarkasmu. Pověsil si sako, které promoklo v dešti. Potom si sundal kravatu a rozepnul dva knoflíčky na manžetách. Poté na ni netrpělivě zamračil. „Mluv! Proč jsi mě volala domů?“ „Ty… ty jsi nebyl doma už půl měsíce,“ odpověděla Susan tiše, „jsme manželé. Je lepší, když jsi doma.“ Julianův pohled potemněl a se zvednutým obočím se na Susan podíval s nevysloveným očekáváním v srdci. „Ženo, ty se snad… stýskáš? Jsi do mě zamilovaná? To snad nemyslíš vážně.“ „Ne, to není ono.“ Susan si mnula ruce. Svazek mezi ní a Julianem Shawem byl od začátku pouhou transakcí. Láska byla jen nemožné slovo, na které se neodvažovala ani pomyslet. Susanino rychlé popření způsobilo, že se Julian zamračil. „Tak proč chceš, abych byl doma?“ Jeho hlas opět zchladl. Susan se napjala a pevně sevřela lem svých šatů. „Já… já…“ „Pokud nic není, odcházím.“ Julian vypadal mírně otráveně. „Nechci s tebou ztrácet svůj fascinující noční život. A ty se převlékni a jdi spát.“ Zdraví téhle ženy už tak bylo chatrné, a přesto se ještě nepřevlékla, i když byla celá mokrá. Co je to za idiota! Bez váhání se Julian otočil, aby odešel. Právě když došel ke vchodu, ozval se za ním roztřesený hlas. „Juliane, p-počkej.“ „Co zase chceš?“ Julian se podrážděně otočil. Potom se mu náhle zúžily zorničky. Susan se roztřásly ruce, když si rozepínala šaty. „Ženo, víš, co děláš?“ Susan se roztřeseně zeptala: „Já vím. My… jsme manželé. Jsme svoji už rok, takže bychom měli…“ Julian přestal poslouchat. Přešel k ní, zvedl ji a zamířil do ložnice. Susan, přehozená přes jeho rameno, si úlevně vydechla. Tímto způsobem by mohla splnit to, co po ní chtěla její tchyně, a lékařské poplatky jejího staršího bratra by byly zajištěny. Bang! Susan byla hozena na postel, už připravená na to, co přijde. Ale proč… Její srdce stále bolelo. Člověk, který kdysi slíbil, že budou spolu navždy, byl nyní zasnoubený s jinou osobou. Ona sama měla teď také manžela, takže předchozí slib nebyl nikdy splněn. Susan se zhluboka nadechla. Byla to ona, kdo se nedokázal odpoutat od předchozího vztahu, ale teď by měla. Nicméně neměla tušení, proč se cítila tak opuštěně. V očích se jí nahromadily slzy a několik kapek jí mimovolně steklo po tvářích. Okamžitě pocit útlaku zmizel. Otevřela oči a uviděla Juliana, jak na ni chladně zírá a v očích mu vře hněv. „Ty pláčeš?“ Popadl ji za límec. „Zase myslíš na Luka Jenkinse?“ „Já…“ Jméno na dně Susanina srdce bylo odhaleno. Potom zoufale vykřikla: „Já jen… jen…“ „Jen co?“ Julian se jí vysmíval, „Nezapomeň, ten Luke, na kterého myslíš, má snoubenku a brzy se budou brát!“ „Já vím!“ Susan se mírně zachvěla. „Vztah mezi mnou a jím je minulost a není to tak, že bych něco dělala!“ „Ano, nic jsi neudělala. Jenom celý den myslíš na někoho jiného, a přitom jsi paní Shawová.“ Susan se na něj podívala se strachem v očích. Julianem se prohnala nevysvětlitelná vlna rozrušení, když se na ni podíval, jak vypadá jako vystrašený králíček. Otočil se a odfrkl si. „Nech to být. Mám něco na práci. Já…“ „Juliane.“ Susan ho úzkostlivě objala zezadu. „Můžeš dnes zůstat?“ Její ledové dlaně jako by pálily.