Susan oněměla a v duchu si pomyslela: "Mladíku, já se ti snažím zachránit!" Julianův obličej při pohledu na jejich interakci ještě zhořkl. Chladně se podíval na Susan a řekl: "To je skvělé!" Poté se otočil a odešel. "Co tím chtěl předseda Shaw říct?" Chance byl zmatený. Susan mezitím v duchu proklínala. Bude muset nést většinu následků Chanceova hloupého kroku. Při té myšlence se zhroutila do židle. "Susan, ještě jsi mi neřekla, jestli mě přijmeš," dotíral Chance tvrdohlavě. Právě když mu Susan chtěla odpovědět, začaly všem náhle pípat mobilní telefony, takže se všichni podívali na své mobily. V firemní chatovací skupině poslal téměř nepolapitelný generální ředitel Julian Shaw zprávu, a to zcela náhle. Byla to jen krátká věta. "Ode dneška jsou zakázány jakékoliv dvorky mezi zaměstnanci!" Susan oněměla. Vzhledem k do očí bijící chybě v té větě si člověk dokázal představit, jak rozrušený generální ředitel Shaw byl! "Ode dneška jsou zakázány jakékoliv známosti mezi zaměstnanci!" Julian opravil překlep a okamžitě zprávu odeslal znovu. "Cože? Žádné randění?" "Musí být tak brutální?" Atmosféra mezi zaměstnanci okamžitě potemněla. Chance byl také ohromen, protože měl pocit, že se nové pravidlo týká jeho. To by nemělo být... Koneckonců, co udělal? Vychází to ze strachu z ovlivnění jejich pracovního výkonu? Chance se cítil sklesle, ale Susan našla okamžitou výmluvu. Usmála se na něj. "Promiň, nemůžu ti to slíbit. Je to firemní politika, známosti nejsou povoleny." Ten důvod byl naprosto pádný a řekla to s plným přesvědčením, čímž Chance Hamiltona zbavila řeči. Poté, co Susan spadl kámen ze srdce, konečně měla čas podívat se na své návrhy. Jako interiérová designérka se setkala s nesčetnými různými obtížnými klienty. Tentokrát byl však klient výjimečně náročný. Tento klient se měl brzy vdávat a chtěl si nový pokoj navrhnout sám. Poté, co se zeptala na požadavky klienta a přišla s mnoha návrhy, které byly pokaždé zamítnuty, dnes měnila návrh již podesáté. "Susan, není tvůj klient příliš náročný?" řekla kolegyně vedle ní. Susan si povzdychla. "Nemám na vybranou. Klient má vždycky pravdu." Poté začala návrh upravovat. Susan upravila návrhy na základě návrhu klienta a odeslala nákresy před koncem pracovního dne. Balila si věci na odchod, když se objevila e-mailová zpráva. Byl to ten klient. "Ne, tohle je třeba přepracovat." Susan se nevědomky zamračila. Právě ten e-mail odeslala před 10 sekundami! Za 10 sekund už klient dospěl k závěru, že je třeba to přepracovat? Susan se nemohla ubránit hněvu. Přepracování bylo normální věc. Nicméně, za pouhých 10 sekund by se klient ani nemohl na návrh podívat, a přesto okamžitě požádala o jeho přepracování. Bylo to úmyslné. Susan byla z masa a kostí, takže měla také svou povahu. Právě když chtěla klientovi říct, aby si našla jiné designéry, přišel další e-mail. "Zapomeň na to. Tvé schopnosti jsou příliš omezené. Sejdu se s tebou na diskusi v 18:00 v Meet Cafe poblíž tvé kanceláře!" Přemýšlela o tom a odpověděla: "Dobře." Vzhledem k tomu, že to klient navrhl, Susan souhlasila s jedním setkáním. Pokud by návrhy stále vyžadovaly časté úpravy, pak by už nemohla pokračovat. Bylo 30 minut do 18:00, takže se Susan sbalila a šla dolů. "Susan." K jejímu zmatení na ni Chance zřejmě čekal u vchodu do společnosti. "Hmm." Nerozuměl jejímu odmítnutí? Chance zatnul zuby a vážně jí řekl: "Susan, pečlivě jsem o tom přemýšlel. Opravdu tě mám rád! I když je spokojenost zaměstnanců ve společnosti Lanyard Construction uznávána jako nejlepší v oboru, pokud budeš chtít být se mnou, dobrovolně odejdu!" Susan byla ohromena. Myslela si, že firemní politika zákazu známostí mezi zaměstnanci Chance odradí. Nikdy si však nemyslela, že by raději změnil zaměstnání, aby ji získal. Ten druh vážnosti stál za vážnou odpověď. Po chvíli přemýšlení řekla: "Chance Hamiltone, nelžu. Opravdu mám manžela." Susan to myslela vážně a Chance se nemohl ubránit zmatení. "Ty... Chceš říct, že to opravdu říkáš pravdu?" "Ano, je to pravda," řekla Susan upřímně, "Jsme svoji už víc než rok." Chance zatnul zuby. "Takže, ty... ty ho miluješ?" "Milovat?" Byla ohromena, pak se s výbuchem smíchu zeptala: "To slovo je příliš extravagantní. Nicméně, jsem se svým životem teď spokojená a nemám v úmyslu ho měnit." Chanceovy oči zmatněly a po chvíli se zeptal: "Kdyby... kdybys nebyla vdaná, uvažovala bys o mně?" Nadějeplně se na Susan podíval. Susan se usmála. "Jsi tak dobrý. Samozřejmě, že bych o tobě uvažovala," upřímně odpověděla a Chance se cítil lépe. "Susan, já…" Zdálo se, že Chance má co říct. Náhle se ozvalo odfrknutí, když kolem nich bez jakéhokoli výrazu prošel generální ředitel Shaw. Susan byla ohromena. Proč je ten muž všude!? Měla pocit, že se nedožije dalšího dne! Poté, co se rozloučila s Chancem, obdržela Susan hovor od Juliana. Jeho hlas byl chladný, když nařídil: "Jdi kilometr dopředu. Budu na tebe čekat u silnice." Čekat na ni? Susan se podívala do dálky a slabě zahlédla Julianovo auto. "Ještě nejdeš? Nebo si chceš ještě popovídat se svým ctitelem? Susan, nezapomeň, že jsi vdaná žena!" V Julianově hlase byl náznak hněvu. Susan dokázala jeho hněv naprosto pochopit. I když ji neměl rád, stále byla jeho manželkou. I na základě mužského ega by nebyl ochoten vidět, jak se sbližuje s jiným mužem. "Nezapomněla jsem. Chancovi jsem to dala jasně najevo," řekla Susan okamžitě. Generální ředitel Shaw si odfrkl a bylo těžké říct, jestli je šťastný, nebo ne. "Ale…" dodala Susan tvrdohlavě, "Dnes mě klient požádal o setkání v Meet Cafe. Nebudu s tebou moct jít domů!" "Odmítáš mě?" Susan cítila, že generální ředitel Shaw na druhé straně zatíná zuby. Rychle se usmála, aby ho potěšila. "Ne, ne, ale už jsem klientovi slíbila…" Nastalo ticho, pak Julian chladně řekl: "Susan, dávám ti poslední šanci. Nastoupíš do auta?"