Luke se díval Susan do očí bez jediného náznaku emoce. V jeho pohledu se dokonce objevil mírný odpor. Susan měla pocit, jako by ji právě hodili do ledové vody, která jí zmrazila srdce. Věděla, že se k ní Luke chová takhle, protože si ji už nepamatuje. Nicméně, její bolest srdce se v tu chvíli zdála neuvěřitelně skutečná. Zadržela slzy a tvrdohlavě se na Luka podívala. "Co když se odmítnu omluvit?" Luke si odfrkl. "Radím ti, abys mě poslechla. Jinak rodina Jenkinsových..." "Co udělá rodina Jenkinsových? Předsedo Jenkinse, to je velký závazek," přerušil ho chladný hlas. Luke Jenkins byl překvapen, když se otočil a uviděl Juliana Shawa, jak za ním apaticky stojí. "Julian Shaw?" Julian ho však ignoroval a přešel k Susan. Pohlédl na její rozrušení a jeho oči vypadaly, jako by hořely. "Hloupá ženská, ty nevíš, jak se uhýbat, když na tebe někdo něco cáká?" vyštěkl Julian. Susan byla zaskočená. Po chvíli tiše řekla: "Já... jsem neměla čas uhnout..." "Neměla jsi čas uhnout? Tak ty nevíš, jak se bránit?" Julian si odfrkl a náhle vzal šálek s kávou před Susan a vylil jeho obsah na Mandy. Nikdo by nehádal, že by Julian Shaw udělal něco takového. V mžiku byla Mandy politá od hlavy až k patě. Nejprve byla ohromená, pak vykřikla: "Moje vlasy! Dala jsem si s nimi tolik práce! Moje kabelka, moje šaty..." Mandy si usilovně otírala šaty ubrouskem. "Viděla jsi to? Takhle se na někoho cáká!" Julian se na Susan významně podíval. Zatímco v něm ještě vřela zlost, Susan si uvědomila, že se ho už nebojí. Odfrkla si a dokonce se zasmála. "Ano, viděla!" "Hloupá ženská, zabiju tě, jestli se zase necháš dostat na prohranou stranu." Julianův výraz se zdál zlepšit při pohledu na Susanin úsměv, ale stále vypadal vážně, když jí pomáhal vstát. "Počkej, Juliane, co to má znamenat?" Luke ignoroval Mandy, která se rozčilovala. Podíval se na Juliana, který držel Susan za ruku, a v jeho srdci se objevil nevysvětlitelný pocit nespokojenosti. "Co to má znamenat?" Julian se ušklíbl. "Chceš mi snad zabránit v akci poté, co šikanuješ moji ženu?" V tu chvíli Susan majetnicky odtáhl stranou. V minulosti, kdykoli udělal tak náhlé a důvěrné gesto, by Susan podvědomě odporovala. Tentokrát se jen tiše opřela do jeho náruče. Luke se náhle cítil podrážděně a promnul si zaťatou pěst. "I když jsi Julian Shaw, nemůžeš si dělat, co se ti zlíbí." Julian se s úšklebkem arogantně prohlásil: "Dělám si, co se mi líbí. Můžeš mě ovládat?" Jeho nerozumný postoj rozzuřil Luka i Mandy. "Obávám se, že dnešní událost byla nedorozuměním. Jak vidíte, mám přítele. Takže nic takového, že bych se dvořila panu Jenkinsovi. A co se týče pomluvy slečny Adamsové, jsem také zvědavá," promluvila Susan tiše. "Moje Susan se dvoří Luku Jenkinsovi?" Julianův výraz byl plný sarkasmu. "Co je to za mezinárodní vtip? Prohrál bych já, Julian Shaw, s gigolem?" Luke se urazil a koutkem oka pohlédl na Mandy. Ta se horečně vyhýbala jeho pohledu a on okamžitě přivřel oči. "Chci, abys věděl, že jsi urazil moji ženu. Nemysli si, že je tímto problém vyřešen..." "Juliane, pojďme." Susan lehce zatáhla Juliana za ruku, než si odfrkl a odešel s ní. V kavárně se Luke podíval na Mandy s povýšeným zábleskem v očích. Poprvé pochyboval o tom, jestli je opravdu tak naivní, jak se prezentuje. Mandy, cítíc jeho skeptický pohled, který ji analyzoval, zpanikařila a její tvář byla bledá jako stěna. "Luku, ta žena, ona... ona to opravdu řekla. Já..." Luke se na ni podíval a pak se náhle vřele usmál. "Neboj se. Určitě ti věřím." Mandy, když viděla Lukův obvyklý vřelý pohled, si oddechla a řekla: "Luku, ten Julian je opravdu nerozumný." "Není dobré mít spor s rodinou Shawových kvůli takové maličkosti. Pojďme se nejdřív převléknout," řekl Luke zdvořile. "Hmm." Mandy ho radostně chytila za ruku. Úmyslně vzala Luka s sebou na setkání se Susan, aby zjistila, jestli na ni opravdu zapomněl. S výsledkem byla velmi spokojená. Luke Jenkins patřil jen jí. Podíval se na radostnou Mandy, ale v jeho očích se skrýval hluboký úsměv. 'Susan... kdo je?' Proč, když viděl její smutnou tvář, cítil v srdci stopu nevysvětlitelného zmatku? Měl by prošetřit, jestli se za tím něco skrývá? Rozzlobený Julian strčil Susan do auta. Pak nastartoval motor. Susan na něj kradmo pohlédla. "Juliane, ty jsi před chvílí neodešel? Proč ses vrátil?" Jeho hněv ještě vzrostl. Jak by věděl, proč se vzdal dobrého večera kvůli téhle hloupé ženské? Očividně si někoho sjednával, ale hloupě se vrátil do kavárny. V tom případě nechtěl, aby Susan věděla, a tak zvedl obočí. "Mám ti snad hlásit, kde se pohybuju? Nemyslíš si snad, že jsem přišel speciálně kvůli tobě, že ne?" Rychle zavrtěla hlavou. "Ne, to jsem si nemyslela. Jen jsem chtěla říct... děkuju." "Není třeba mi děkovat. Jen mě příště neztrapňuj," odpověděl Julian chladně. "Dobře," odpověděla Susan poslušně. Po chvíli, kdy se dívala z jedoucího auta, se zeptala: "Juliane, kam jedeme?" "Domů! Chceš snad chodit ven v těch kávou politých šatech?" odpověděl chladně. "Já..." Susan našpulila rty a opatrně řekla: "Juliane... ty... zlobíš se?" "Zlobím se?" Julian se ušklíbl. "Co by mě mělo zlobit? Zlobit se, že se vidíš se svým starým milencem za mými zády? Nebo zlobit se, že se ani neumíš vyhnout tomu, abys byla politá šálkem kávy? Susan, myslíš si, že jsi tak důležitá, že bych se kvůli tobě zlobil?" Jeho chování k ní bylo velmi chladné a jeho slova byla pronikavá. Kdyby to bylo dřív, Susan by sklonila hlavu a neodvážila by se nic vysvětlovat. Nicméně, najednou měla pocit, že není tak chladný, jak se zdá.