„Kam to bude, madam?“ pozdravil ji Alfred, její šofér. „Nejdřív do klenotnictví.“ Susan se na chvíli zamyslela, než přiznala: „Ale nevím přesně, do kterého. Zavezte mě do toho nejlepšího.“ „Jak si přejete, madam.“ V mžiku zastavilo auto před vchodem do klenotnictví, které bylo složitě zrenovované. Šofér počkal venku, zatímco Susan vešla dovnitř sama. Personál elegantní ženu vřele přivítal. Když viděli, jak je nerozhodná, ujali se iniciativy a zeptali se: „Madam, jaký typ šperku byste si přála? Mohu vám být nápomocna?“ Susan rychle odpověděla: „Co je tu nejlepšího?“ Kdyby to kupovala pro sebe, ani by se nepodívala na žádný šperk, jehož cena by přesahovala čtyřcifernou částku. Ale při pomyšlení na Julianovu ranní hrozbu neměla Susan jinou možnost, než si vybrat něco drahého. „To nejlepší?“ Zaměstnankyni se rozzářily oči při představě drahého obchodu. „Madam, dejte mi prosím chvilku.“ Rychle přinesla tři různé typy šperků. První byl náhrdelník z modrých safírů. Personál představil: „Tento náhrdelník je vyroben z nejjemnějších modrých safírů, které vyřezal nejlepší mezinárodní mistr. Jak zpracování, tak materiály jsou prvotřídní. Stojí 1,3 milionu dolarů.“ „1,3 milionu dolarů!“ Susan byla okamžitě ohromena a nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Jak mohl takový malý náhrdelník stát 1,3 milionu dolarů? Úsměv na tváři zaměstnankyně okamžitě zmizel. Spočítala špatně kupní sílu ženy, která před ní stála? „A co ty dva ostatní?“ pokračovala Susan v otázkách, i když byla cenou náhrdelníku šokována. „Tento náramek z nefritu Hetian stojí 1,9 milionu dolarů. Celá tato sada zlaté pokrývky hlavy stojí 1,5 milionu dolarů,“ odpověděla zaměstnankyně, protože měla pocit, že se Susan jen tak ptá. „Pokud je to tak, pak…“ „Madam, tyto tři šperky jsou nejlepší v našem obchodě. Pokud si je nekoupíte, budu je muset dát zpět,“ řekla chladně zaměstnankyně. Susan se zamračila. Chtěla je všechny koupit, ale chtěla se předem dozvědět víc. Nicméně se jí nelíbil přístup zaměstnankyně. Susan se chystala něco říct. Náhle se ozval posměšný hlas. „Oh, není to Susan? Ty se tu taky díváš po špercích?“ Když se Susan otočila, uviděla Mandy, jak se tiskne k Lukeovi a dívá se na ni povýšeně. Opět se jim zkřížily cesty. Susan byla zmatená. Rčení ‚kde jinde by se nepotkali‘ se k tomu hodilo přesně. „Dobrý den, pane Jenkinsi a slečno Ainsleyová.“ Zaměstnankyně je očividně oba poznala a mile se na ně usmála. „Oba jste tu kvůli svatebním šperkům, že? Máme nové produkty, které vás určitě uspokojí.“ Mandy se podívala na polici. „Ten modrý safírový náhrdelník vypadá hezky.“ „Slečno Ainsleyová, máte vytříbený vkus. Tento náhrdelník…“ „Počkejte.“ Susan se zamračila. „Já jsem se na ten náhrdelník ptala první.“ Přestože se zaměstnankyně chovala dost špatně, Susan si stále potřebovala koupit nějaké šperky, protože se nechtěla obtěžovat návštěvou jiného obchodu. Měla v úmyslu koupit všechny tři šperky. „Ty?“ Mandy se na ni podívala s úšklebkem. „Můžeš si to dovolit?“ Pak našpulila rty. „Ach, ano, máš Juliana Shawa, ale ani jedna z Julianových přítelkyň nevydržela déle než týden. Nebo bych měla říct, že tě právě vyhodili? Všichni vědí, že Julian je štědrý. Určitě jsi dostala velkou sumu peněz za rozchod, že? Tsk, tsk, tsk, to jsou tvoje těžce vydělané peníze. Být tebou, utratila bych je moudře.“ Luke se lehce zamračil na Mandyinu kyselou tvář, která nebyla příjemná na pohled. „Mandy, to je v pořádku. Protože se ptala první, počkáme, až na nás přijde řada.“ Mandyino srdce se sevřelo, když viděla Luka rozrušeného. Přidržela se ho za ruku a kňourala: „Lukeu, ona mě předtím urazila a dokonce zařídila, aby na mě Julian vylil kávu. Jsem z toho pořád naštvaná!“ Když si prohlédl její krásnou nevinnou tvář, Lukovo zamračení polevilo, když řekl: „To je jiný případ. Nebuď tak nevyzpytatelná.“ V Mandyiných očích se mihlo zatmění. Je jasné, že Luke na Susan zapomněl, ale proč ji v tuto chvíli bránil? Mohlo by to být… Ne, to je nemožné. Předtím ho v kavárně zkoušela a Luke na Susan úplně zapomněl. Pokud tomu tak bylo, pak si Luke musel myslet, že to přehnala. Líbila se jí Luke roky a nedovolila by Susan, která už nebyla hrozbou, zničit její image v Lukově srdci. Mandy se rychle usmála. „Lukeu, jen se mi ten modrý safírový náhrdelník moc líbí. Mám pocit, že se ten náhrdelník bude perfektně hodit k mým svatebním šatům. Víš, jak důležitá je pro holku svatba, že? Já…“ Luke si povzdechl a láskyplně se na ni podíval. „Počkej.“ Přešel k Susan a klidně se zeptal: „Slečno Shelbyová, Mandy má ten modrý náhrdelník moc ráda. Jste ochotná se ho vzdát?“ Susan pevně svírala kabelku a podívala se na Luka. „Vaše svatba…“ „Naše svatba je příští měsíc. Protože se Mandy ten náhrdelník tolik líbí, slečno Shelbyová, můžete nám prosím pomoct?“ požádal zdvořile. Susan měla nevysvětlitelný pocit. Kdysi si byli navzájem zaslíbeni a přísahali si, že spolu budou, dokud je smrt nerozdělí. Nyní však stál před ní a říkal, že se bude ženit, ale nevěsta nebyla ona. V tu chvíli ztratila veškerý zájem o šperky. „Slečno Shelbyová?“ řekl Luke. Susan našpulila rty a tiše řekla: „Ten náhrdelník už nechci. Lukeu… přeju ti štěstí.“ Luke byl překvapen, jak pronikavá Susan byla, a přikývl: „Děkuju.“ Luke rychle koupil náhrdelník a dal ho Mandy. „Miláčku, jsi nejlepší!“ Mandy se vítězoslavně usmála, když se postavila na špičky, aby dala Lukovi pusu na tvář. Její náhlé důvěrné gesto ho ohromilo. Nebylo možné určit Susanin výraz, protože její oči byly skloněné dolů. Její štíhlá postava vypadala výjimečně křehce. Lukovo srdce se najednou sevřelo bolestí. Nevěděl, proč se podvědomě podíval na Susan nebo proč ho najednou tak prudce zabolelo srdce. „Slečno, ty další dvě věci…“ Zaměstnankyně obchodu se podívala na Susan, která ztratila veškerý zájem o koupi čehokoli a chtěla jen odejít z obchodu. „Nechci je,“ řekla tiše a otočila se, aby odešla. Zaměstnankyně se okamžitě ušklíbla a potichu řekla: „Prostě si přiznej, že jsi chudá. Nemusíš se jinak přetvařovat.“