„Juliane, nepotkala jsem ho schválně. Klientka si vyžádala schůzku a já jen věděla, že se jmenuje Ainsleyová, ale nevěděla jsem, že je to Mandy Ainsleyová a že s sebou vezme Lukea Jenkinse,“ řekla Susan tiše. Její nenápadné vysvětlení Juliana uklidnilo. Výraz jeho tváře byl nečitelný. „Jestli ty dva příště uvidíš, otoč se a okamžitě odejdi, rozumíš?“ Protože mu došlo, že to zní, jako by žárlil, Julian okamžitě dodal: „Hmph, s tvou promiskuitou by ses s nimi klidně mohla zaplést. Každopádně rodina Shawových kvůli tomu ostudu mít nebude.“ Když Susan mírně zbledla, Julian zalitoval, že možná použil příliš tvrdá slova. Ani to tak nemyslel. Nicméně se jí nemohl omluvit. „Já vím. Budu se mu vyhýbat,“ řekla tichým hlasem. „Fajn,“ odvětil nezúčastněně. Cesta zpět do sídla Shawových proběhla v tichosti. Když se Susan převlékla, uviděla Juliana sedět na pohovce. Opatrně se zeptala: „Juliane, už jsi večeřel? Co kdybych něco uvařila a povečeřeli bychom spolu?“ Ani ona, ani Julian neměli rádi společnost mnoha lidí. Proto kromě uklízeček, které chodily uklízet dům, neměli doma žádné služebné a Susan jim osobně vařila. „Je tvé vaření vůbec poživatelné?“ Julian zvedl obočí a tvářil se znechuceně. V minulosti by se Susan už neptala, ale tentokrát sebrala odvahu a navrhla: „Mělo by to být v pohodě. Co kdyby… jsi to zkusil?“ Julian přimhouřil oči. Ve světle lamp poletovaly její obočí jako motýli a i jeho srdce cítilo, jako by v něm poletovali motýli. Nicméně se tvářil lhostejně. „Dobře tedy.“ Po půl hodině byla večeře hotová. Byly tam 4 chody a miska polévky. Susan se na Juliana očekávavě podívala: „Chceš to zkusit?“ „Co je to za jídla? Vůbec nevypadají chutně,“ poznamenal Julian znechuceně, než si vzal porci lilku s česnekem. „Jak může být ten lilek tak slaný!? „Tahle melounová polévka nemá žádnou chuť. „Medová žebírka nemají správnou teplotu. „Tohle není jedlé pro lidi.“ K jejímu pobavení si Julian stěžoval a zároveň jedl. Susan zamrkala. Ačkoli byli svoji už rok, dnes poprvé spolu tiše seděli a jedli domácí jídlo. Původně vnímala Juliana jako děsivého ďábla. Teď jí ale najednou připadalo, že ten ďábel je docela při zemi. „Hrozné! To jídlo je na nic,“ řekl Julian a promnul si mírně vypouklé břicho. Susan se podívala na prázdné talíře na stole a nemohla si pomoct a zakašlala. Potom se na ni podíval a odfrkl si. „Nechtěl jsem plýtvat jídlem. „Hmm, ano, šetrnost je ctnost,“ odpověděla strnule. Ta žena poslouchala, co říkal, ale znělo to jinak. Julian se na ni nemohl ubránit několika pohledům. Susan si uvědomila, že její odvaha vlastně vzrostla, když ignorovala pohled generálního ředitele Shawa a pak se zasmála. „Umyju nádobí.“ Když kolem něj procházela, Julian jasně viděl, jak se její ramena posouvají nahoru a dolů v malých pohybech. Ta žena se mu smála! Julian by se měl zlobit, ale jeho srdce prožívalo štěstí, které bylo zároveň komplikované. Dokonce měl pocit, že kdyby se mohla dál usmívat, nevadilo by mu se trochu ztrapnit. Když se Susan umyla, přešla k němu a tiše řekla: „Juliane, to…“ „Co je?“ podíval se na ni Julian podrážděně. „Přijde… přijde dnes večer nějaký tvůj kamarád?“ odmlčela se Susan, než se zeptala. Kamarád? Když si vzpomněl, že Susan dříve řekla, že by jí nevadilo, kdyby k němu přišla „kamarádka“ na noc, jeho výraz se zamračil. Podíval se na ni chladně. „Docela se zajímáš o můj noční život, hmm? Mám ti dát cenu za nejlepší manželku?“ Julian byl očividně naštvaný. Susan byla ohromená, protože neměla tušení, jak ho vyprovokovala. Omluvila se: „P-promiň.“ „Když jsi tak ohleduplná, tak proč se omlouváš?“ řekl Julian chladně. „Protože já… protože já…“ Horečně hádala, co se Julianovi honí hlavou. „Nech to být. Mluv. Co chceš dělat?“ Susan si bez přemýšlení o výmluvě oddechla a rychle řekla: „Juliane, chci navštívit bratra. Možná přijdu pozdě, takže pokud se budeš nudit, můžeš si pozvat kamarádku. Jen doufám, že dveře…“ „Jsi opravdu ohleduplná.“ „Měla bych být,“ řekla Susan upřímně. Julian na ni zíral. Chtěl tu ženu teď uškrtit. Potom šel pro sako. „Odcházíš?“ zeptala se Susan. „Nechceš navštívit Jacoba?“ řekl Julian bez jakéhokoli výrazu. „Chceš říct, že ty… ty jdeš se mnou?“ Byla ohromená. Podíval se na ni netrpělivě. „Jdeš, nebo ne?“ „Ano, pojďme,“ odpověděla Susan rychle. V domově pro seniory, pod jemným měsíčním svitem, seděl Jacob na kamenné lavičce na dvoře a na stole měl notebook. Jeho prsty ťukaly do klávesnice. „Pane Shawe, slečno Shelbyová.“ Sestry je uviděly a okamžitě se postavily. „Vy si odpočiňte. Já se o to postarám,“ řekla Susan jemně. Chodila tam často a sestry znala, které se usmály a odešly. Jacob vážně psal na klávesnici, takže ho Susan nerušila. Přešla k němu, sedla si vedle něj a podívala se na obrazovku, kde byly všelijaké znaky. Susan jim vůbec nerozuměla a po chvíli usnula.