„Zdá se, že tvůj starší bratr kóduje.“ Julian zvedl obočí. „Kóduje?“ Susan zamrkala. „Nevěděla jsem, že to umí.“ „Nejsem si tím jistý. Jen to tak vypadá.“ „Aha.“ Ať už její starší bratr dělal cokoli, jeho současnému stavu prospívalo, že si našel něco, co ho rozptýlí. Susan se na Jacoba dlouho dívala. Po dlouhé chvíli se Jacob zastavil a otočil se na Susan, než se slabě usmál. „Susan.“ „Bratře.“ Susan se nemohla ubránit vzrušení. Když mu poprvé diagnostikovali schizofrenii, ani ji nepoznal. Jeho stav se v poslední době zlepšil. Alespoň na ni nezapomněl. „Susan,“ opakoval Jacob s úsměvem. Jediné, co uměl říct, bylo její jméno. „Bratře,“ odpověděla trpělivě. „Susan.“ „Bratře.“ „Susan.“ „Bratře.“ Oba pokračovali v nesmyslné konverzaci. Julianovi to připadalo divné, ale když viděl, jak je Susan šťastná, nechtěl je rušit a jen čekal stranou. Susan a Jacob takto chvíli hovořili, a když ho přemluvila, aby šel spát, rozpačitě přešla k Julianovi. „Omlouvám se, že jsem tě nechala čekat.“ „Je dobře vědět, že se omlouváš. Jak se mi hodláš odvděčit?“ Julian náhle zmenšil vzdálenost mezi nimi, zatímco měsíční světlo zjemnilo jeho strnulé obočí. Susan cítila, jak jí srdce vynechalo úder. V panice udělala krok zpět a řekla: „Já… ty… jak chceš, abych ti poděkovala?“ Intenzivně se na ni podíval. „Nashromáždíme si pár laskavostí, než mi poděkuješ najednou.“ Poté se otočil, aby odešel. „Pojďme domů.“ Když se Susan dívala na jeho záda, podvědomě se jí na tváři vytvořil úsměv. Julian Shaw nebyl tak děsivý, jak si myslela. Jakmile byli doma, Susan se podívala na obrovskou postel v ložnici a cítila se mírně nervózní. „Ju-Juliane, jak budeme dnes v noci spát?“ „Co myslíš?“ Julian na ni zvedl obočí, záměrně protahoval tón, zatímco Susan zrudla v obličeji. „Samozřejmě, že budeme spát spolu.“ „Samozřejmě, neměla bys to přehánět,“ pokračoval, „Stejně jako včera, ty budeš spát na své straně a já na své. Nechci, aby mé čisté tělo bylo poskvrněno tvým.“ Susan oněměla. Jak by mohla nevědět o přezdívce generálního ředitele Shawa a jeho čistotě? Navíc, poskvrnit ho? Byla snad ďábel? Nicméně Julianova slova ji uvolnila. Převlékla se do pyžama a vklouzla pod peřinu. Zamračil se na ni. „Proč máš pyžamo stejné jako včera? Neumíš se převléknout?“ Naivně se na něj podívala. „Mám jen dvě sady pyžam a dnešní počasí nebylo nic moc, takže ta předchozí sada, kterou jsem vyprala, ještě neuschla.“ Julian na chvíli oněměl a zíral na Susan. „Pamatuji si, že jsem ti dal kartu. Peníze na kartě ti můžou koupit několik set sad pyžam, nemyslíš?“ Co je to za vtip! Žena Juliana Shawa vlastní jen dvě sady pyžam, které je třeba prát obden? Kdyby se to rozkřiklo, hrozně by ho to ztrapnilo! „Nemám tušení, kolik peněz na téhle kartě je, protože jsem ji nikdy předtím nepoužila,“ řekla Susan, „Moje práce ve společnosti Lanyard Construction mi platí měsíčně a to mi stačí.“ Julian se zamračil ještě víc! Najednou ho něco napadlo. Nebylo to jen pyžamo. Susan měla jen pár sad oblečení na denní nošení. Také ji nikdy neviděl nosit šperky. Člověk musel vědět, že i jeho „dobré přítelkyně“ byly všechny zahalené do jemných šperků, a přesto byla jeho vlastní žena tak prostá. Julian se zamračil, když otevřel její skříň. Oblečení uvnitř bylo úhledně složené a na první pohled bylo možné určit počet oblečení, které vlastnila. „Máš jen dva kabáty?“ „Jo, a to stačí,“ odpověděla Susan přirozeně. „Co je to za značku? Proč jsem ji nikdy nikde neviděl?!“ „Nekoukej na značku. Je vlastně docela drahá a stála mě pár stovek dolarů.“ Susan se zdála mírně zkroušená. Kdyby nešlo o to, aby vypadala v kanceláři reprezentativněji, raději by si těch pár stovek dolarů ušetřila. Julian oněměl. Vyndal veškeré oblečení ze skříně a vyhodil ho do koše. „Co to děláš?“ Susan k němu nervózně přiskočila. „Jak může žena Juliana Shawa nosit takové nesmysly? Susan, neztrapňuj mě úmyslně!“ Znechuceně na Susan zíral. „Neztrapňuju! Dřív jsem nosila oblečení za deset dolarů. Teď každý kousek oblečení, který mám, stojí víc než sto dolarů,“ odsekla. Julian najednou cítil svědění mezi zuby. Pak vytáhl černou kartu a podal jí ji. „Susan, varuju tě, jestli si ještě někdy vezmeš na sebe takové oblečení, dám ti facku na místě!“ Jeho zlý tón způsobil, že Susan stáhla krk. „To oblečení je kvalitní…“ Julian viděl, jak se zdráhá. V duchu si pomyslel, že je to buď směšné, nebo dráždivé. Po chvíli řekl chmurným tónem: „Pamatuješ si ještě, že máme za pár dní rodinnou večeři?“ „Pamatuji si. Dokonce jsem si nastavila připomínku v telefonu.“ Susan přejela prstem po mobilním telefonu, aby to dokázala. „Chystala ses obléct takhle, abys navštívila svou tchyni? I když se nestydíš ty, budu se stydět já!“ „Ale já jsem se vždycky oblékala takhle.“ Susan měla v obličeji nevinný výraz. Julian na chvíli ztratil řeč a jeho sebeúcta se otřásla. Dřív se záměrně nutil ignorovat všechno, co se týkalo Susan, a tak si to neuvědomil. „To byla minulost, ale tohle je přítomnost! Neřekla moje matka, abych se o mě starala? Jestli se budeš oblékat takhle, jak může uvěřit, že máme dobré vztahy? Nechám tě zítra den volna. Prosím, jdi si koupit nějaké slušné oblečení. Každý z nich by neměl stát méně než 10 000 dolarů! Také si jdi koupit nějaké šperky,“ vyhrožoval Julian, „Zítra zkontroluju účtenky. Jestli bude celková částka menší než 10 milionů dolarů, máš po legraci.“ „Deset… deset milionů!“ Susan spadla čelist při zvuku té částky. „Šperky jsou důležité. Nezapomeň si koupit něco, na co budu hrdý. Jestli mě na rodinné večeři ztrapníš, jsi mrtvá.“ Julian jí kartu hrozivě vrazil do ruky. „Dobře…“ Susan se snažila kartu přijmout. „Ale…“ „Žádné ale. Je rozhodnuto!“ Přerušil ji Julian. „Tak… co si mám zítra ráno obléct?“ Susan na něj nevinně pohlédla. „Vyhodil jsi mi všechno oblečení!“ Julian nevěděl, co říct. Následně Julianův osobní asistent dostal o půlnoci misi koupit oblečení pro manželku generálního ředitele. Druhý den ráno před odchodem do práce jí Julian připomněl: „Pamatuj si, co jsem řekl. Neukazuj se mi, jestli nedokážeš utratit 10 milionů dolarů. Zajistil jsem, aby tě dnes sledoval řidič Alfred, takže radši ty peníze utrať!“ „Dobře.“ Susan začala bolet hlava. 10 milionů dolarů! Jak to všechno může utratit během jednoho dne?