Elonin Pohled Nemohla jsem dostat z hlavy ten pohled pana Cranea. Ten pohled se mi vryl do mysli. Pohled, který mi zrychlil tep, díky kterému jsem k němu cítila víc, a moje zamilovanost do něj se prohlubovala. Bylo to špatné a vím to, protože jsem mladá a jsem nejlepší kamarádka s jeho dcerou. Jsem si jistá, že ke mně nic necítí, ale ten pohled mi dával jiné signály. Zůstávám u nich na večeři a budeme tam jen my tři. Možná bych měla jít po skončení úkolů domů. Crislynn a já sedíme v obýváku s otevřenými učebnicemi angličtiny. Seděly jsme na koberci na podlaze. Konferenční stolek byl prázdný, abychom si sem mohly dát úkoly. Vždycky děláme úkoly v obýváku, v kuchyni, v Crislynnině pokoji, v pracovně jejího otce nebo u mě doma. Crislynn byla skvělá v tvůrčím psaní, takže jí to šlo snadno. Já jsem ale nebyla tak kreativní. Raději jsem byla praktická. Zírala jsem na prázdnou stránku a ťukala do ní perem. Neměla jsem tušení, o čem psát. Měli jsme napsat povídku o tisíci slovech. Nechtěla jsem, aby to působilo nuceně. Podívala jsem se na Crislynn, která psala jako o život. Těžce jsem si povzdychla a znovu se podívala na prázdnou stránku. Jediné téma, o kterém můžu psát, je pan Crane. Nikdo se to nedozví, protože můžu vynechat jeho jméno. Ani Crislynn by to nevěděla. Tahle esej má pomoct s našimi známkami… a pak o něm začnu psát. Zatímco píšu své emoce na papír, Crislynn je hotová dřív než já. "Mám hotovo. Psala jsem o své matce," řekla a já jsem se na ni soucitně podívala. Měla k Estelle velmi blízko. V očích se jí objevil náznak smutku. "Psaní někdy pomáhá," řekla jsem jí a pak se jí zamlžil pohled. "Jo, jenomže je to poprvé, co jsem o ní psala. I když říkám, že jsem v pohodě, držím ty pocity v sobě a neříkám to ani tátovi, protože vím, že mu chybí a stále po ní truchlí i po třech letech. Kdo jsem já, abych mu říkala, aby chodil na rande? Není to správné a nebudu ho nutit, aby se tak rychle posunul dál. Měl by si dát čas," řekla a utřela si osamělou slzu, která jí stekla po tváři. "Proto můj táta roky s nikým nechodil, protože se každý posouvá dál jinak. Někdo to může trvat déle. Oba naši tátové milovali a ztratili své spřízněné duše. Doufám, že jednoho dne budeme mít obě takovou lásku, jakou sdíleli oni. Lásku, která je pravá. Bude to v pořádku, ale nezapomeneš na ni a ani on ne," řekla jsem. "Snad se dokážeme posunout dál od té bolesti," usmála se. "Každopádně si musím objednat pizzu," vstala a šla do kuchyně. Opřela jsem se o okraj pohovky, nohy jsem měla zkřížené a v ruce jsem stále držela pero. "O čem je ta esej?" Srdce mi poskočilo v hrudi, až jsem nadskočila, a podívala jsem se na stranu, když pan Crane obešel pohovku za mnou. Podíval se na mě, vestu a sako měl sundané a zůstal jen v bílé košili s rozepnutým vrchním knoflíčkem. Košili měl zastrčenou do černých společenských kalhot. Znovu se na mě podíval těmi lesně zelenýma očima. "Ehm… píšeme esej a téma může být o čemkoli. Přidává se nám to do známek," odpověděla jsem a snažila jsem se být nenucená. Teď stál blízko mě, ale když jsem se podívala nahoru, pohled mi sklouzl k jeho rozkroku. Vyklenutí bylo velké, ale pak jsem odvrátila pohled k eseji. "Takže, jaké téma sis vybrala?" zeptal se. "Rozhodla jsem se napsat malý příběh." "O čem je?" zeptal se. "Je o dívce, která se zamiluje do někoho a doufá, že s ním jednou bude," podívala jsem se na něj, tentokrát jsem se dívala kolem jeho boule. Už se na mě díval s úsměškem. Nevím, co by to mohlo znamenat. "Pilně pracuj a pak můžeš v čemkoli uspět," řekl a obešel konferenční stolek. Postavil se přede mě. Podívala jsem se na něj, ruce měl založené na hrudi a já jsem se podívala na to, na co se díval on. Četl Crislynninu esej. Tentokrát se mi zpomalil tep, protože to bylo citlivé téma… jeho zesnulá manželka. Podívala jsem se na něj a on ji četl. Viděla jsem, jak se mu změnil výraz tváře. Na tváři se mu objevila bolest. Srdce se mi sevřelo pro něj a pro mou nejlepší kamarádku. Jeho žena zemřela při tragické autonehodě. Byla bouřlivá noc. Ztratila kontrolu nad kluzkou silnicí, narazila do protijedoucího auta a když se pan Crane dostal na místo nehody, byla ještě naživu, ale vykrvácela. Zemřela. Za boží milosti. Byl zničený na jejím pohřbu a všechno na tom bylo srdcervoucí, protože tato rodina byla postavená s takovou láskou. Chápu, proč pan Crane nechce s nikým chodit. Byla láskou jeho života. Neviděla jsem je pak tři měsíce, ale s Crislynn jsme spolu komunikovaly přes textovky. Chtěla jsem jim dát prostor, který potřebovali k truchlení. Vždycky mi psala, jen aby mi řekla, že ho v noci slyší vzlykat, a to ji zarmoutilo a nevěděla, co má dělat. Postupem času se věci zlepšovaly, ale ne do té míry, aby se úplně uzdravili a posunuli dál. Jak se dál dívám na pana Cranea, jak čte Crislynninu esej. Viděla jsem, jak se mu na tváři objevuje zkáza. Maska, která sklouzává, zapomíná, že jsem tady. "Volala jsem do pizzerie, mám hlad," pan Crane odvrátil pozornost od eseje, odstoupil stranou a podíval se na svou dceru. Snažil se ovládnout a ujistit se, že má masku zpět. Podíval se na mě, zatímco Crislynn balila své věci, bolest mu ještě trochu zůstávala ve tváři. Věděl, že jsem viděla, jak mu maska sklouzla, a pak beze slova odešel do kuchyně.