Elonin pohled Včera jsem se vracela domů s úlevou. Nemohla jsem uvěřit, co všechno pan Crane řekl. Seděla jsem ve třídě s Crislynn o řadu dál a zasněně jsem čekala na začátek hodiny. Nemůžu se ubránit dojmu, že Crislynn nasazuje šťastnou masku, protože ten esej byl pro ni novinkou, něco, co dovolila někomu jinému vidět. I pan Crane to dobře skrýval, když její esej četl. „Dobré ráno, třído, prosím, usaďte se!“ řekla slečna Johnsonová. Byla to krásná učitelka, světle blond vlasy a světle modré oči. Měla milou povahu, ale i přísnou stránku. Měli jsme ji rádi. Někdy to kluci trochu přeháněli, ale slečna Johnsonová byla vždycky připravená je usměrnit. Jakmile se třída usadila, dychtivě jsme čekali na začátek dne. Byla jsem nervózní kvůli svému eseji, protože jsem ho napsala zamilovaná a toužící po někom, kdo je zakázaný. „Jak všichni víte, esej, který jste napsali, musíte dnes odevzdat. Pokud jste ho ještě nedokončili, máte na to ve třídě dost času. Tento esej je součástí soutěže a započítává se do vašeho hodnocení. Když vyhrajete soutěž, bude to v místním časopise ve sloupku, který je určen pro eseje kreativního psaní, a to vám také pomůže dostat se na vybrané vysoké školy,“ oznámila. Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem doufala, že můj esej bude dobrý, a teď jsem měla pocit, že nebude. „Nyní je čas pracovat na svých esejích, upravovat je a vylepšovat,“ usmála se a přešla ke svému stolu, „Prosím, odevzdejte mi je po hodině,“ zavolala přes rameno a pak se posadila za svůj stůl. Popadla jsem batoh, který byl na zemi vedle mého stolu. Vyndala jsem z něj všechny knihy a hledala knihu kreativního psaní, ve které byl můj esej napsaný. „Sakra,“ řekla jsem si potichu. Nemohla jsem ji nechat doma, protože jsem včera, když jsem přišla domů, nic z batohu nevyndala, což znamená… že může být jen u Crislynn doma. Sakra. Podívala jsem se na Crislynn, která mě sledovala, a beze slova jsem se zeptala: „Co se děje?“ Jen jsem zavrtěla hlavou a otočila se zpět dopředu. Jakmile byla hodina ukončena, zabývala jsem se jiným kreativním psaním, což bylo na nic, protože jsem se bála o ten esej. Byla jsem nervózní. Vstala jsem a sbalila všechny knihy, které jsem nechala na svém stole, když jsem hledala svůj esej. „Je všechno v pořádku? Vypadáš vyděšeně,“ zeptala se Crislynn, když stála vedle mě, zatímco jsem zapínala batoh. Otočila jsem se k ní, zatímco ostatní studenti opouštěli třídu. „Asi jsem zapomněla svůj esej u tebe doma a panikařím, protože ho musím dnes odevzdat,“ vydechla jsem. „Proč si nepromluvíš se slečnou Johnsonovou? Snad ti dá čas do zítřka,“ usmála se na mě omluvně. Přikývla jsem. „To udělám, díky,“ usmála jsem se, ale hluboko uvnitř jsem se stále bála. „Musím jít do SNT. Jsem tak nadšená a zároveň nervózní a tohle je začátek mé kariéry příští rok,“ zářila nadšením. „Nebudu se s tebou moct vracet domů.“ „To je v pořádku, budu v pohodě,“ usmála jsem se. „Hodně štěstí, umírám touhou slyšet o tom všechno.“ „Zavolám ti, jakmile se vrátím domů,“ usmála se. „Jasně. Jdu si promluvit se slečnou Johnsonovou, uvidíme se později,“ řekla jsem a obešla ji. SNT je místo, kde Crislynn vždycky chtěla dělat žurnalistiku. Celý název je Starlight News Tribune. Zastavila jsem se před stolem slečny Johnsonové a ta se na mě usmála se stoh esejí v ruce. Ale než jsem mohla cokoliv říct, Crislynn odevzdala svůj esej a pak odešla. „Zapomněla jsem svůj esej doma a chtěla jsem se zeptat, jestli ho můžu odevzdat zítra, prosím?“ zeptala jsem se. „Samozřejmě, že můžeš. Eseje budeme hodnotit zítra, takže máš čas do zítřka, abys ho odevzdala,“ odpověděla. S úlevou jsem si vydechla. „Moc vám děkuju, slečno Johnsonová, užijte si den,“ usmála jsem se. Opětovala mi úsměv: „Tobě taky, Enolo.“ Byla jsem tak ráda, že mám čas, ale teď je jediný problém, že Crislynn není doma, abych si ho mohla vzít. Když jsem se konečně dostala domů, prohledala jsem svou ložnici ještě jednou, pro případ, že by byl u mě doma. Prohledala jsem celé místo. Uslyšela jsem otevřít vchodové dveře: „Ahoj, zlato. Jaký jsi měla den?“ zeptal se táta, když jsem hledala v obýváku. Klečela jsem na podlaze a vstala, když se ke mně táta přiblížil. Měl na sobě černý oblek s bílou košilí; černá kravata byla nahoře povolená. Jeden světle hnědý kudrlinka mu visela přes čelo. V ruce měl tašku na notebook. Políbil mě na čelo a zamířil do kuchyně. „Byl v pohodě,“ odpověděla jsem a dál se rozhlížela po obýváku. „Co hledáš?“ zeptal se. „Můj esej, ale myslím, že jsem tu knihu nechala u Crislynn. Zavolám jí,“ řekla jsem. „Potřebuju vyřídit pár e-mailů a pak si můžeme něco objednat,“ zastavila jsem se u kuchyně, když se na mě usmál. „Jasně,“ odpověděla jsem s úsměvem a pak jsem vyběhla po schodech do své ložnice. Popadla jsem telefon a napsala zprávu pro Crislynn. Já: Můžu přijít? Crane: Zapomněla jsi něco? Sakra. Poslala jsem tu zprávu panu Craneovi omylem. Pana Cranea mám v kontaktech uloženého jako Crane. Samozřejmě, že bych stiskla špatný kontakt, protože Crislynn je pod ním. Já: Ano. Promiňte, pane Crane, ale myslela jsem, že píšu Crislynn. Crane: Mám tvůj esej u sebe. Pokud je to to, co hledáš, rád bych slyšel tvé vysvětlení toho, co jsi napsala. Sakra. sakra. sakra. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, tohle se neděje. Chodila jsem po ložnici a odpovídala. Já: Můj esej z kreativního psaní? Je to do soutěže. Crane: Tu část, kde jsi psala o tom, jak zkoumám tvé tělo, jak si mě nepředstavuješ s jinou ženou v posteli. Crane: Tu část, kterou bys ráda zjistila… to jsem od tebe nečekal, Enolo. Sakra! Přemýšlej o něčem, vymysli si něco, Enolo. Já: Pane Crane, nemluvím o vás, mluvím o někom jiném. Crane: O kom jiném? Naposledy, když jsem se díval, mám na paži vytetované písmeno C. To bylo v tvém eseji. Do prdele! Jsem v háji. Já: Pane Crane, můžu to vysvětlit… Není to tak, jak si myslíte. Crane: Ale je to přesně tak, jak si myslím. Jdu k tobě, abys mi to vysvětlila. Dám ti vědět, jak zkoumám, protože moje způsoby zkoumání jsou víc, než si kdy dokážeš představit. Já: Pane Crane, táta je doma. Nemyslela jsem to vážně! Crane: To ti nezabránilo psát o mně nevhodné věci. Nechtěla bys ani, aby se to dozvěděla Crislynn. Já: Táta je doma. Omlouvám se. Neodpověděl a já jsem nervózně chodila po pokoji a okusovala si nehet na palci. V telefonu mi cinklo a já jsem otevřela chat. Poslal mi svou selfie, byl tak zatraceně sexy. Viděla jsem, že má na sobě oblek. Bylo to, jako by se mi díval na duši skrze tu selfie. Crane: Ber to jako doučování těla. Právě vycházím z domu. Já: Není třeba chodit. Crane: Nezdáš se tak nevinná a sladká ve svém eseji jako osobně. Já: Prosím, pane Crane. Crane: Líbí se mi, jak mě prosíš. Možná potřebuješ něco do těch tvých špinavých úst. Řekl to vážně? Ach můj bože! Já: Je to jen esej. Táta je doma, takže ti nemůžu dovolit přijít. Crane: Jak jsem řekl, ber to jako doučování. Předám ti své znalosti o tom, jak to dělám. Snad ti to pomůže vyhrát soutěž. Přitiskla jsem si telefon k hrudi. Bude tu každou chvíli, protože bydlí o ulici dál. Crane: Otevři dveře. Jsem venku. Zůstala jsem stát jako zkamenělá. O vteřinu později mi zazvonil telefon a objevila se jeho fotka. Položila jsem telefon na postel, jako by mě pálil. Jakmile zvonění ustalo, zazvonil zvonek. „Sakra,“ zamumlala jsem si pod nos a vyběhla z ložnice. Když jsem šla dolů po schodech, táta už byl u vchodových dveří. Stál tam pan Crane, díval se mi přes tátovo rameno a ušklíbl se. „Tady je,“ táta se na mě otočil, když mě uslyšel. „Ahoj, Enolo.“