O týden později byla Saša na cestě s rodiči, aby se setkala se svými budoucími příbuznými a samozřejmě i se svým budoucím manželem, který pro ni stále zůstával záhadou. Měla z tohoto setkání příjemný a zároveň děsivý pocit; co když se ukáže, že je to jeden z jejích bývalých, který se jí chtěl pomstít za to, že ho odkopla? Co když je to starý známý, se kterým odmítla spát? Kdo vlastně je, že přijal nabídku, aby si ji vzal, jen tak, na první pohled? Když vjížděli do venkovského sídla, rozšířily se jí oči; kruci, vdává se do bohaté rodiny. Projeli bránou, ale stále projížděli kolem spousty stromů a květin; všude bylo zeleno a ach, okouzlující. Po pěti až deseti minutách jízdy zastavili před sídlem s fontánami každých padesát metrů od první a spoustou soch; dům vypadal jako pohádkový palác, obklopený spoustou zeleně a květin; byl nádherný. Saša v duchu oněměla úžasem; už se do té budovy zamilovala, několik služebníků je přišlo přivítat s úsměvy. Angelika přijala jejich pozdravy a zářivě se usmívala. Byli uvedeni do domu a vysoká, krásná žena k nim přistoupila s grácií, vypadala jako anglická královna, a kdyby Saša nevěděla své, opravdu by si myslela, že to ona je. "Vítejte, vítejte," usmála se na ně a bylo na ní něco tak povědomého; její křišťálově modré oči jí opravdu někoho připomínaly, někoho, o kom pochybovala, že ho ještě někdy v životě potká. "Děkuji," usmála se Angelika, a stejně tak i Nicolas. Žena se podívala na Sašu a usmála se: "Takže tohle musí být Saša; je krásnější, než jsem čekala." Saša se na ženu usmála; jak lichotivý jazyk; pomyslela si, "ráda vás poznávám." Žena se usmála a pak je vedla do obývacího pokoje, kde by se Saša, jak věřila, ztratila, kdyby ji tam nechali samotnou. Dům byl obrovský; myslela tím obrovský; rozšířily se jí oči, když obdivovala výzdobu obývacího pokoje s lustrem, který měl osm až deset ramen, a jasně zářil v místnosti. Na chodbě visely tři obrovské portréty. Jeden byl té ženy a druhý muže s tmavě modrýma očima, bruneta, o kterém se domnívala, že musí být její manžel. Bohatství z něj přímo čpělo. Poslední z portrétů byl mladý muž, který by měl být alespoň o dva roky starší než ona; měl smolně černé vlasy, které byly uhlazené dozadu, lesklé a mokré, jako by právě vyšel ze sprchy, jeho křišťálově modré oči se zdály propalovat do jejích, jako by portrét byl živý a on se na ni díval. Měl vytesanou čelist a jeho nos byl dokonale špičatý; tam, kde měly být rty, byla tenká, sexy růžová linka. Vypadal tak povědomě, a když jí to konečně došlo, zalapala po dechu; koneckonců, člověk nikdy nezapomene na svou první lásku. Saša zjistila, že upřeně zírá na portrét. Mohl to být opravdu on, nebo si tak moc přála ho znovu vidět, že si myslí, že je to on? Dívala se na muže na portrétu vedle jeho a vzpomněla si, že tu tvář vídá často, zejména ve zprávách, tolik se podobá Josephu Brownovi. Podívala se na ženu na portrétu, pokud je on Joseph Brown, pak je ona Vanessa Brown, a to z něj udělá, podívala se na portrét mladého muže před sebou, Michaela Browna. Zprudka se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Znamená to, že je v domácnosti Brownových? Multimiliardářské rodiny? Přemýšlela o tom, samozřejmě, jen Brownovi jí mohou získat smlouvu s Jack and Jones. Otočila se k ženě, která si tak volně povídala s jejími rodiči. Vdává se za Michaela? Cítila, jak se jí zrychluje srdeční tep; zjistila, že touží setkat se se svým snoubencem. Mohl by to být opravdu on? Ale ve škole se tehdy vědělo, že je gay; to byl také důvod, proč po něm nikdy nešla. "Joseph tu bude každou chvíli; jen si vyřizuje nějaké papíry ve své pracovně," řekla jejím rodičům žena, o které si uvědomila, že je Vanessa. Sašino srdce bilo stále rychleji; opravdu se chtěla zeptat na něj; chtěla si být jistá, že je to on. Bylo by srdcervoucí, kdyby se její naděje zvedla pro nic za nic. "To je v pořádku; můžeme počkat," říkala její matka, "a co Michael?" "Ach, on tu bude brzy, nebojte se. Jsem si docela jistá, že se těší, až uvidí svou snoubenku." Vanessa se na Sašu usmála: "Teď už chápu, proč si ji vybral na první pohled; je to krása." "Ale prosím, nelichoťte nám," řekla Angelika, ale s hrdým úsměvem v obličeji, když se podívala na svou dceru. Michael, řekla Michael, opakovala si Saša v mysli, mohl by to být jiný Michael? Mýlí se? Nemohla uvěřit, jak jsou všichni tak zaneprázdněni neformální konverzací, když se ona chystá zhroutit. Proč jí to rodiče neřekli, aby se mohla psychicky připravit? Už v sobě dospěla k závěru, že ho v tomto životě už nikdy nepotká, a tady je, chystá se za něj vdát? Zeslábly jí nohy a posadila se na nejbližší volnou pohovku; potřebovala dostat své emoce pod kontrolu, vždycky to popírala, ale věděla, že je to on, proč se s nikým neusadila, protože vždycky očekávala, že v nich uvidí jeho vlastnosti, a když je nemají, rozzlobí se a rozejde se s nimi. Chce ho, moc, ale vždycky ji něco odhánělo, fakt, že je gay. Naposledy ho viděla před dvěma lety, když cestovala do Kanady na schůzku. Viděla ho jako obvykle v kruhu jeho mužských přátel nebo obchodních partnerů? To nemůže říct. Šla do restaurace ve svém hotelu, aby si dala drink, a uviděla ho, byla šokována k nepříčetnosti, byl to poslední člověk, kterého očekávala, že uvidí, a jako obvykle si jí ani nevšiml a ona zůstala v restauraci a kradmo se na něj dívala. Zůstal tam skoro tři hodiny, ale ani jednou se nepodíval na její stůl. Muž, který zdravil jejího otce, ji vytrhl z jejího vysněného světa; vzhlédla, aby uviděla přesně toho muže, kterého viděla na portrétu; nic nebylo mimo, "vítejte," řekl. Nicholas si s ním potřásl rukou a on se otočil, aby se na ni podíval, "ty musíš být Saša." Přikývla a usmála se: "Ano, ráda vás poznávám." Muž se usmál: "Jste vítána u mě doma, Sašo, doufám, že se vám u nás bude líbit, tak jako my doufáme, že se budeme líbit my vám." Jak pohodový muž, pomyslela si, navzdory jeho bohatství. "Já také doufám." Joseph se usmál, posadil se vedle své ženy a začal rozhovor s jejími rodiči, kterého si nevšímala; nemohla donutit svou mysl, aby přestala myslet na svého snoubence nebo na muže, o kterém si myslí, že je její snoubenec. Po dobré hodině rozhovoru s Brownovými vstoupil do obývacího pokoje vysoký muž; měl na sobě tmavě modrý oblek, který ladil s jeho očima, pod ním bílou košili se dvěma nebo třemi rozepnutými knoflíčky. Jeho vlasy byly uhlazené dozadu a lesklé. Jeho hruď byla široká a elegantně kráčel ke svým rodičům. Saša z něj nemohla spustit oči; byl přesně takový, jako před dvěma lety, chladný a hezký. Pozdravil její rodiče kývnutím a jen se na ni krátce podíval; bylo to, jako by ji tam neviděl. Polkla a čekala na představení, o kterém věděla, že brzy přijde. "Michaeli, to už je dlouho," řekl Nicolas a mladý muž jen mírně pozvedl koutek rtů v slabém úsměvu jako odpověď. "Synu, myslím, že víš, kdo to je; to je Nicolas White a jeho žena, Angelika; sdíleli jsme s nimi spoustu obchodních smluv," představila Vanessa a podívala se na Sašu, "tady je jejich dcera, Saša, tvoje snoubenka." Na to se na ni podíval a jeho křišťálově modré oči se jí vryly do očí; poprvé, co si pamatovala, se na ni díval celých patnáct sekund. Jen přikývl a odvrátil od ní zrak. Tiše si povzdechla, krok za krokem, řekla si, koneckonců, vybral si ji sám. Rodina si později vyměnila pár krátkých hovorů, než se usadila k večeři, a ani jednou jí její takzvaný snoubenec neřekl jediné slovo. Rodina si toho zřejmě nevšímala, ale ji to pálilo; opravdu s ním chtěla mluvit; od příchodu neřekl jediné slovo. Když se s ním mluvilo, jen přikývl nebo pozvedl koutek rtů v slabém úsměvu. Opravdu chce slyšet jeho hlas; už je to tak dlouho. Chtěla se zeptat na něj, na jeho život, proč si ji vybral za ženu a jestli stále preferuje muže před ženami. Opravdu ho chtěla slyšet mluvit a musela se donutit jíst a říkala si, že si ji možná vybere po večeři; koneckonců se chystají vzít, potřebují si promluvit, že? Seznámit se. I když se znají už třináct let, od střední školy po střední školu; sotva byli přátelé. Vzpomněla si, že ve škole mu mohla říct jen 'ahoj, dobrý den a sbohem', na což vždycky, vždycky reagoval kývnutím nebo úsměvem a někdy i zamáváním. Ve třídě nebo kdekoli ve škole mluví zřídka, takže jeho dnešní chování nebylo velkým překvapením. Tenkrát ve škole ho člověk mohl vidět mluvit jen s jeho mužskými přáteli; nikdy ho neviděli mluvit s dívkou, a pak jednoho dne ho studentka nižšího ročníku viděla na záchodě s dalším studentem nižšího ročníku, který měl stažené kalhoty. Tak se usoudilo, že je gay, a ani jednou nevystoupil, aby to popřel. Po večeři se rodina usadila, aby si promluvila o svatbě, chtěli, aby se vzali co nejdříve. Saša na něj zírala a chtěla vědět, jestli bude proti něčemu protestovat nebo si něco přidá, ale on tam jen seděl jako socha a neřekl ani slovo. Snažila se párkrát zachytit jeho pohled, aby ho oslovila, ale poté, co se na ni podíval, když ji jeho matka představila, se už na ni ani jednou nepodíval. A na krátký okamžik se Saša zamyslela nad tím, jestli dělá správnou věc, ale nic, nic by ji neudělalo tak šťastnou, jako by byla, kdyby byla jeho ženou. Zazvonil mu telefon a omluvil se, aby ho vyřídil venku, diskuse pokračovala bez něj a po několika minutách vešel sluha a oznámil, že odešel. Jen tak? Pomyslela si Saša, podívala se na jeho rodiče, ale ti jen přikývli na služku a pokračovali v tom, co říkali; nezdálo se, že by je jeho chování překvapilo, a usoudila, že to možná není poprvé, a pak se jí ten malý hlásek znovu zeptal, jestli dělá správnou věc, povzdechla si a zeptala se sama sebe, dělám?