„Sasho, lásko, mohla bys, prosím, přijet k nám domů?“ zeptala se Vanessa sladce do telefonu a Sasha si povzdychla; jsou to už skoro dva týdny, co opustila jejich dům, datum její svatby je stanoveno, má se vdávat příští sobotu. No, to pro ni není problém, jenže jí její budoucí manžel ještě nezavolal, ani ji nepožádal o setkání. „Dobře, mami,“ odpověděla a mohla přísahat, že cítí její úsměv; říkat té ženě mami ji opravdu těší; možná je to tím, že nikdy neměla dceru, pomyslela si. „Čekám na tebe, zlato,“ odpověděla Vanessa a zavěsila. Sasha si povzdychla a zírala na dokument v ruce; vdávala se, ale ani jednou nebyla s budoucím manželem nakupovat svatební věci; nikdy ji nepožádali, aby si něco sama vybrala. Měli tyhle dvě velké svatební agentury, které se o všechno staraly, to se tak vdává do bohaté rodiny. Odhadovala, že bude pozváno čtyři sta hostů, a přemýšlela, co bude s tolika hosty dělat. Odložila dokument a vstala od stolu; sebrala klíče od auta a povzdychla si; jsou to už skoro dva roky, co založila tuhle pobočku společnosti, a opravdu chce, aby byl její otec hrdý, a nic by je nevystřelilo na vrchol jako získání zakázky Jack and Jones, i když se obchodní plán má uskutečnit až za rok, už teď hledali tu správnou společnost, která by to zvládla, a téměř všechny rostoucí firmy po tom jdou, no, včetně některých společností, které nikdy nezažily slávu, i když byly založeny před lety. Vdávám se za něj kvůli té zakázce? Samozřejmě, že to musí být kvůli tomu, ale hluboko uvnitř ví, že je to víc než to; ve skutečnosti si na tu zakázku sotva vzpomene, když se mluví o svatbě s ním. Kolik let o něm snila? Od samého okamžiku, kdy ho poprvé spatřila na střední škole, když jí bylo pouhých třináct, bylo to tak i na jejich střední škole a rozdělili se až proto, že museli jít na různé vysoké školy. Rozloučila se se svou sekretářkou a několika dalšími zaměstnanci a vyšla z budovy; nastoupila do auta a vycouvala z parkoviště, než odjela s jedním cílem v mysli, k Brownovým. Stále nemůže uvěřit, že se vdává do té rodiny. Za boží milosti! Projela bránou a vjela do venkovského sídla, zastavila před palácem a několik služebníků ji pozdravilo; všichni věděli, že je nová nevěsta, snoubenka mladého pána. Někteří z nich se často divili, proč souhlasila se sňatkem s tak chladným mužem, ale zavrtěli hlavou, už znali odpověď, kdyby dostali příležitost, také by si ho rádi vzali, protože kdo by se nechtěl vdát do takové rodiny a nemluvě o tom, že byl také neuvěřitelně pohledný. Sasha vešla do domu a viděla, jak Vanessa mluví se svým synem, a její srdce vynechalo úder; nikdy nečekala, že ho tu potká. Polkla a přistoupila k nim a Vanessa se usmála, když ji uviděla: „Zlato, ty jsi,“ usmála se. Její snoubenec se na ni podíval, jejich oči se setkaly a jeho křišťálově modré se jí vypálily do jejích, což v ní vyvolalo chvění. Odkašlala si a rozhodla se, že s ním dnes musí promluvit, ať chce, nebo ne. „Pojď, miláčku; chtěla jsem, abyste oba něco udělali. V jednom z Michaelových butiků dorazily nové svatební šaty; potřebuji, abys je vyzkoušela,“ řekla Vanessa s úsměvem. Sasha se na ni překvapeně podívala; to nečekala; nevěděla, co má říct, a jen přikývla, a žena se obrátila na svého syna: „Pospěš si teď, abys se mohl vrátit na tu schůzku, jak jsi říkal.“ Přikývl a vyšel z domu; Sasha nevěděla, jestli ho má následovat, nebo ne, ale prostě se rozhodla, že ano; usmála se a beze slova se rozloučila se svou budoucí tchyní, která jí řekla: „Dej mi klíče od auta, miláčku.“ Sasha se zamračila, ale nepřemýšlela o tom dvakrát a prostě jí klíče podala, než se vyřítila za svým snoubencem. Vyřítila se ven a viděla, jak nastupuje do své limuzíny, a zrychlila tempo běhu, dostala se k autu těžce oddychující; kdy naposledy běžela? Nemohla si ani vzpomenout. Nastoupila do auta vedle něj a šofér za ní zavřel dveře; zadní sedadlo limuzíny bylo naplněno silnou, sexy pánskou kolínskou, seděla na své části a snažila se co nejvíc držet stranou, ale nemohla si pomoct a kradmo se na něj podívala. Jen tam seděl, oči měl zavřené a hlavu opřenou o opěrku hlavy, ruce měl položené na stehnech, vypadal klidně a přemýšlela, jestli tak chce zůstat, dokud se nedostanou do jeho butiku? Žádné malé rozhovory? Chce říct, že se budou brát za osm dní, pro Kristovy rány! No, není třeba čekat, až začne; vždycky může zahájit konverzaci; olízla si rty a otočila se, aby se na něj podívala s odhodlaným výrazem: „Ahoj, Michaeli,“ to jméno jí v ústech chutnalo tak kysele, zastavila se, aby nevyslovila jeho jméno, a sotva se dostala do kontaktu s někým s tím jménem. Dva kluky odmítla kvůli tomu, že se jmenovali Michael. Muž sedící vedle ní ji neslyšel, nebo i kdyby ji slyšel, předstíral, že ne, oči měl stále zavřené a ona polkla; nemohl usnout, že ne? Chce říct, že to nejsou ani tři minuty, co nastoupil do auta. „Jak se máš?“ Zkusila to znovu. Stále nic, povzdychla si a podívala se z okna; co by tak mohlo být jeho problém? Otočila se, aby se na něj znovu podívala, a zamračila se; nepřijala, že by ji takhle ignoroval, natáhla ruku, aby se ho dotkla, a on ukázal první viditelnou reakci, kterou mohla vidět; trhl sebou. Možná nečekal, že se ho dotkne, pomalu otevřel oči a ty křišťálově modré oči na ni upřeně zíraly; cítila, jak jí srdce vynechává úder, a polkla. „Je nějaký problém?“ Zeptal se tím hlubokým svůdným hlasem, jaký kdy slyšela; jeho hlas byl spíš jako šepot a ona vlastně zapomněla, že se jí na něco ptal. Když se konečně vzpamatovala, stále na ni zíral s napůl zavřenýma očima, kvůli kterým vypadal sexy, olízla si rty a pomalu si brousila zuby na spodním, slyšela, jak prudce nasál vzduch, a když se na něj znovu podívala, měl oči opět zavřené. Chtěla s ním znovu promluvit, ale rozhodla se, že ne; nejlepší bude, když teď zůstane sama. O třicet minut později zastavili před nákupním centrem; šofér vystoupil a otevřel jim dveře, on vystoupil první a ona ho následovala. Vešli do obchodu, kde je přivítalo spousta pozdravů od personálu. „Dobrý večer, pane Browne,“ ozývalo se všude kolem a on šel rovnou do místnosti, zatímco Sasha nemohla dělat nic jiného, než ho následovat. Posadili se a byl tam stůl s šálky na čaj a džbánem, které na ně čekaly. Nalil si čaj a usrkával z něj. Ona tam jen seděla a rozhlížela se po té velmi prostorné místnosti jako patnáctiletá. Žena ve svých pozdních třiceti letech vešla rychlými kroky; za ní byla mladší dívka nesoucí velmi velkou tašku. „Je mi to moc líto, pane Browne, jen jsem přidávala poslední úpravy,“ usmála se. Michael přikývl a žena se obrátila na Sashu: „Chcete si to teď vyzkoušet, slečno?“ Zeptala se s úsměvem. Sasha přikývla a vešla s ní do šatny. Zahleděla se na sebe v zrcadle v celé délce a úžasem jí poklesla čelist; vypadala jako andělská nevěsta. Šaty byly čistě bílé, byly bez ramínek, ale měly krajkové rukávy, které se spojovaly z podpaží. Ukázaly všechny její křivky a pak od kolen dolů vypadaly jako čerstvě rozkvetlá květina a táhly se za ní. Nikdy nečekala, že si na svatbu oblékne takové šaty; okamžitě se otočila, aby vyšla z místnosti; nemohla se dočkat, až uvidí Michaelův výraz. Žena ji popadla za ruku, když se dostala ke dveřím: „Co to děláš?“ Zeptala se. Sasha na ni zírala, jako by se zbláznila, a žena se zasmála: „Neslyšela jsi o tom rčení, že ženich nesmí vidět svatební šaty až do samotného dne? Když mu teď ukážeš všechno, jak může být v ten den překvapený?“ Sasha se kousla do rtu; měla pravdu, ale to se stane jen tehdy, když ženich miluje nevěstu, tomu muži venku by bylo jedno, jestli to uvidí teď, nebo v den, kdy chtěla říct, ale rozhodla se, že ne; není třeba vnášet zmatek do mysli té ženy, protože ani ona sama nepochopila, co se děje. Sundala si šaty a oblékla si svůj původní komplet oblečení. Vyšla z místnosti a v jeho očích viděla překvapení, když ji uviděl, ale okamžitě ho zakryl. Čekal, že mě uvidí v těch šatech? Přemýšlela, ale než vůbec mohla něco říct, vstal a vyšel z místnosti. Následovala ho do limuzíny a nastoupila za ním. Cesta zpět byla stejně tichá jako při cestě tam. Podívala se z okna, a když si všimla, že silnice nevede k Brownově vile, otočila se, aby se na něj tázavě podívala, čehož si nevšiml nebo předstíral, že ne. Chtěla se zeptat, ale řekla si, aby na to zapomněla; kam by ji tak mohl vézt? Není to tak, že by mě chtěl zabít, rozhodla se. O několik minut později limuzína zastavila a ona se podívala z okna a uviděla svůj dům; byla šokovaná. Vysadil ji? Ale co moje auto? Chtěla se zeptat, když si všimla, že její auto zastavuje na příjezdové cestě. Podívala se na Michaela, ale ten nic neřekl, věřil, že ví, co má dělat. Povzdychla si a přikývla: „Děkuji,“ zamumlala, když jí šofér otevřel dveře. Asi proto jí jeho matka vzala klíče, protože svého syna až příliš dobře znala. Sasha vystoupila a řidič jejího auta také vystoupil a přistoupil k ní; podal jí klíče a nastoupil do limuzíny s druhým šoférem; podívala se na muže na zadním sedadle oknem, ale nemohla rozeznat jeho výraz, protože sklo bylo tak tmavě tónované. Zvedla ruku, aby mu zamávala na rozloučenou, ale limuzína už začala odjíždět, než mohla dokončit ten pohyb. Stála tam a sledovala odjíždějící auto a znovu se ozval ten malý hlas, můžeš takhle žít, Sasho? Ještě není pozdě se vrátit, víš, ale zavrtěla hlavou a zamávala na ten hlas, je to jen otázka času a ona ho zlomí, pomyslela si a vešla do svého bytu.