Váhám, usedám do křesla naproti němu a cítím se jako laň před jeho vlkem. Mám pocit, že každou chvíli přeskočí stůl a sežere mě. Danielův otec je Kent Lippert, mafiánský král našeho města. Proto má bodyguarda, proto má tolik peněz… Nakloním hlavu, stále na něj zírám a dochází mi, že i proto Daniel skrývá svou orientaci. Místní mafie je pověstná svou konzervativností a rodina je pro ni vším. Gay syn by byl nepřijatelný, zvlášť jako jedináček… Sakra, on mě vážně chtěl jako krytí… Chudák Daniel, musí skrývat všechno, co miluje… Náhle si uvědomím, že ten muž se usmívá, jen nepatrně, a jeho oči mě zkoumají, zatímco já na něj zírám jako zajíc do světel. Zatnu zuby a připomínám si, že on je ten padouch. „Takže,“ řeknu a nervózně se vracím k papírům. Už jsi to dělala tisíckrát, Fay! Připomínám si. Zvládla bys to i ve spánku! „Můžete mi prosím říct jméno a místo narození?“ „Myslím,“ odpoví Lippert pomalu, „že o mně víte víc, než si myslíte.“ Opře se a zkoumá mě pohledem. Zvednu oči, abych ho propálila za tu drzost – je nesnesitelný. Ale bohužel má pravdu. V tomhle městě to ví každý. Rychle vyplním formulář. Znovu na něj pohlédnu a zarazí mě ta podobnost s Danielem. Profil je téměř totožný, ale zatímco Daniel je jemný a uhlazený, Kent má ve tváři cosi zlověstného a smrtícího. Odtáhnu od něj pohled a cítím, jak mi po zádech přeběhne mráz. Představuji si, že to jsou Kentovy prsty… Rychle tu myšlenku zaženu a soustředím se. „Otázky, které vám dnes položím, se budou týkat vašeho osobního života a psychiky,“ říkám naučenou frázi, kterou musím pronést před každým vězněm. „Stát vyžaduje, abyste v rámci vyšetření na všechny otázky odpovídal úplně a pravdivě. Rozumíte?“ Mlčí, a tak k němu vzhlédnu, automatická reakce na nereagujícího pacienta. Ušklíbá se na mě, ani nemrkne. „Holčičko,“ řekne a pomalu se nakloní, opíraje se lokty o kolena, „co ti dává právo se mě vyptávat na mou minulost a mou mysl?“ Napřímím se, znervóznělá tou otázkou. „Stát mě pověřil prováděním těchto vyšetření…“ „Máte titul?“ přeruší mě. „Nějaký… certifikát?“ V tom posledním slově je cítit pohrdání. Zamračím se a sáhnu do tašky pro ověřené dokumenty od státu, které mě opravňují k výkonu této funkce. „Tady,“ řeknu a opětuji mu pohled. „Pokud vás to tak zajímá.“ Natáhnu se přes stůl, abych mu je podala. Vteřinu předtím, než se dotkne mého zápěstí, si uvědomím svou chybu. Chytí mou ruku, sevře ji ve své a prudce mě přitáhne ke stolu. Ne že by to vyloženě bolelo, ale překvapeně vydechnu a upustím papíry. Vzhlédnu k němu s hrůzou v očích, a pak… Panebože… Pomalu, s rozkoší, mi přejede nosem po bledé pokožce zápěstí. „Heřmánek, levandule,“ zamumlá se zavřenýma očima, vdechuje mou vůni. „Tak svěží a čistá,“ řekne. Pak otevře oči a zahledí se mi do zmatené tváře, chce vidět mou reakci, když řekne: „Musíš být panna.“ Rty se mi rozechvějí šokem a úžasem. Jeho oči mě hltají, vychutnávají si chvění mých rtů, mé rozšířené, vyděšené zorničky. Do místnosti vtrhne strážný. „Ruce pryč!“ zařve, ale Kent už pustil mou ruku a s naprostým klidem zvedá ruce nad hlavu. „Promiň,“ řekne s úšklebkem a pohledem upřeným na mě. „Už se to nestane.“ Zamrkám a opřu se zpět do křesla. Napřímím se, nespouštím z něj oči. „Jste v pořádku, slečno?“ zeptá se strážný a nakloní se ke mně. „Jsem v pořádku,“ odpovím a promnu si zápěstí. Nejsem zraněná, jen… v šoku. Odkašlu si a sklopím zrak k papírům. „Budeme… budeme pokračovat.“ Snažím se ovládnout a odhodlaně dokončit tenhle rozhovor. Věnuji Lippertovi pevný pohled a zvednu bradu. Jsem tvrdší, než si myslí. Tedy, alespoň v to doufám. Znovu uchopím pero, vděčná, že se mi netřesou ruce. „Prosím,“ řeknu a znovu se soustředím na papír. „Můžete mi říct, za jaký zločin jste byl uvězněn? Rozumím,“ „Vaše sukýnka,“ řekne s úšklebkem, spokojený, že mě tak snadno vyvedl z míry, „je taky moc hezká. Máte krásné nohy a ta délka je tak akorát na to, aby…“ „Prosím, pane,“ opakuji, překvapená, že to vyšlo jako roztřesené zavrčení. „Žádám vás, abyste se choval s respektem. Uvědomte si, že to, co dnes uvedu, ovlivní zbytek vašeho trestu a vaše šance na propuštění. Proto vám doporučuji, abyste to bral vážně.“ Ještě víc mě vytočí tím, že se mi směje – vyloženě se mi směje… „Drahá,“ řekne a nakloní se ke mně. „Nemohl bych vás brát vážně, i kdybych se snažil.“ Otevřu ústa a šokovaně zamrkám, ale vzápětí se to změní ve vztek. Bouchnu rukou do stolu, ale on se jen směje ještě víc. „Pane!“ řeknu. „Tohle je důležité vyšetření!“ Znovu udeřím do stolu pro důraz, až mě dlaň zabolí. On jen sleduje každý můj pohyb. „Rozumím, doktorko,“ řekne. „Jsem tady, ne? Tak do toho. Zhodnoťte mě.“ Mávne rukou po svém těle, po mohutných svalech, po neústupném pohledu. Zírám mu do očí a cítím se ohromená, téměř zhypnotizovaná jeho pohledem. Uhnu pohledem a zírám do země – kamkoli, jen ne na něj. „Uhnula jste jako první,“ zamumlá a zkoumá mě. „Na bojišti by to znamenalo, že byste zemřela mou rukou. Slabost.“ Vyprovokovaná k němu znovu vzhlédnu, odhodlaná. „Dobře,“ zasměje se. „Mám rád, když se holky trochu perou.“ Zblednu a zrudnu zároveň, rozzuřená a ponížená, že jsem naletěla na jeho trik, ale zároveň – sakra – cítím, jak mi pod sakem ztvrdly bradavky. Jeho oči se přesunou k mé hrudi, jako by to věděl, a hluboký tón v jeho hrudi zesílí. Znovu popadnu pero a čmárám po papíru tak rychle, jak jen to jde. Neustále vzdorovitý, bezcitný sociopat, bez výčitek. Doporučuji prodloužení trestu bez možnosti podmínečného propuštění. „Skončili jsme,“ řeknu rozhodně, sbírám papíry, jak nejrychleji to jde, a nacpu je pomačkané do tašky. Slyším, jak se mi potichu směje, když spěchám pryč. Zhluboka se nadechnu, narovnám ramena a pak na něj vrhnu, jak doufám, zničující pohled, a zamířím ke dveřím. Dvakrát zabouchám na kov a strážný mě pustí ven. Při odchodu se na Lipperta už ani nepodívám. „Ach, doktorko,“ zaslechnu za sebou jeho hlas. Zčervenám rozpaky a otočím se, abych si vyslechla jeho slova na rozloučenou. „Uvidíme se venku,“ řekne a temně se usměje. „S tím můžete počítat.“ „Ne pokud budu mít co říct,“ zamumlám roztřeseným hlasem, když strážný otevře dveře a já vyběhnu ven. Moje zpráva doporučuje jeho doživotní uvěznění. Co se mě týče, už ho nikdy neuvidím, a ať je to tak navždy.