Hudba v klubu duní a musím přiznat, že se začínám skvěle bavit. Janeen mě dokonce dnes oblékla, což by mi normálně bylo proti srsti, ale nechala jsem ji, ať se realizuje. To, čemu říká „šaty“, je spíš pruh stříbrné látky, který mi splývá přes prsa a pak se vine nízko kolem boků. Na ramenou to drží jen spleť stříbrných šňůrek. Navlnila mi moje dlouhé zrzavé vlasy, nalíčila mi kouřové stíny a rty mi přetáhla sytě rudou rtěnkou. Když se na sebe podívám do zrcadel na stěnách klubu, cítím se… no, stydím se to přiznat, ale cítím se zatraceně sexy. Janeen si ke mně sedne, směje se a mává na rozloučenou chlapovi, se kterým se bavila. Otočí se ke mně, oči má trochu zastřené. „Bavíš se, drahoušku Fay?“ zeptá se a věnuje mi široký, vyzývavý úsměv. Nemůžu si pomoct a úsměv jí oplatím. „Jo,“ odpovím a zasměju se. Vtom Janeen vedle mě ztuhne. Přes VIP zónu stojí chlap se založenýma rukama a upřeně na ni zírá. A už se vydává k nám. Janeen bleskově vyskočí a s roztaženýma rukama se vrhne do náruče týhle obtloustlý hroudy sádla. Trochu se otřesu – vypadá, že už nějakej pátek neviděl sprchu. „Deane!“ vyhrkne a poznám, že ten její tón je falešně jásavý. „Jak se máš, fešáku?“ „Janeen,“ odsekne a odstrčí ji od sebe. „Musíme si promluvit.“ „Seznámil ses už s mojí sestřičkou Fay?“ zeptá se a s nuceným úsměvem ukáže na mě. „Fay, tohle je Mike Dean, starej známej. Je to manažer klubu.“ Deanovy oči mě přejedou od hlavy k patě, nenechají si ujít ani kousek stehna, který mi tyhle minišaty odhalují. Nepříjemně se zavrtím a snažím se lem trochu stáhnout dolů. „Ehm, ahoj,“ pozdravím nejistě. Chytne Janeen za loket. „Pojď,“ řekne. „Probereme to v zákulisí.“ „Jasně,“ zamumlá Janeen a rázem zvážní. Nakloní se ke mně a zašeptá mi do ucha: „To je jen kvůli práci, neboj se.“ Usměju se na ni a přikývnu. A Janeen následuje Deana do zákulisí. Jsou pryč zatraceně dlouho. Úzkostlivě si přejedu prstem po kostici podprsenky a nahmatám skrytou vystřelovací dýku. Jediná věc, kterou mi máma odkázala. Pro jistotu jsem si ji dneska schovala do podprdy. Vlastně ani nevím, jak se s tím zachází, ale uklidňuje mě vědomí, že ji mám u sebe. Uplyne další půlhodina a dveře se konečně otevřou. Vyjde Dean, ale mně se sevře žaludek. Kde je moje sestra? Dean se na mě zahledí a zamíří hlouběji do klubu. Vidím, jak potichu zakleje „do prdele“ a pak zamíří ke mně. „Janeenina sestra, že jo?“ „Ano?“ „Udělalo se jí špatně,“ řekne. „Jenom zvrací, ale je teď trochu zelená,“ ukáže si na krk. Vstanu a otočím se ke dveřím pro personál, že jdu sestru najít, ale on mě zastaví. „Ne, počkej,“ řekne, „nechtěla by, abys ji takhle viděla. Pojď se mnou, zavedu tě někam, kde počkáš v pohodlí.“ Popadne mě za ruku a táhne mě za sebou. Trmácím se za ním, zmatená a ustaraná, když mě rychle protáhne klubem k černým dveřím a otevře je. Uvnitř je šero – tmavá místnost se zrcadly na stropě a drobnými světýlky v podlaze. Kolem dokola stojí široká sametová lavice a před ní jsou seřazené malé černé koktejlové stolky. Zamrkám, snažím se přivyknout tmě, a Dean mě usadí ke stolku u dveří. „Počkej tady,“ řekne Dean a podívá se někam za mě. „Někdo ti přinese drink. Sestra bude brzo v pohodě.“ A pak odejde. Někdo mi drink donese a já se napiju, ale pak si uvědomím, že by v něm něco mohlo být, a odsunu ho od sebe. Když si oči zvyknou na tmu, rozhlédnu se a zjistím, že tu nejsem sama. Na černé sametové lavici se svíjejí těla, většinou páry. Někteří tančí, ale někteří… no, ta holka tam klečí. Vyvalím oči, když mi dojde, co dělá. Vyskočím na nohy, celá rudá, a zamířím ke dveřím. Ale sotva se k nim přiblížím, Dean se zase objeví. „Hej, hej, hej!“ vykřikne a zvedne ruce, aby mě zastavil. Cítím se před ním jak malá. „Kam jdeš, kotě?“ zeptá se a přejede mi rukou po paži. Instinktivně ucuknu. Dean se ke mně dál blíží, ale já s každým jeho krokem couvu o krok zpátky. Až narazím do stolku za mnou. Přitiskne se na mě. Už nemám kam uhnout. „Radši bys byla hodná holka,“ zašeptá Dean a cítím jeho horký dech na tváři. „Jinak to sestra pěkně odskáče. Dluží mi spoustu peněz. Dneska si to odpracuješ.“ Jsem k smrti vyděšená a z úst se mi vydere tiché kňournutí. „Promiňte, neruším?“ ozve se za Deanem ledový hlas. „To je moje psychoterapeutka, kterou tady obtěžujete.“ Cítím, jak se Deanova váha ode mě odtahuje, když se otočí. Podívám se za něj a poznám ho. Jsem v šoku. To snad není možný… Ale ano, za ním stojí sám mafiánský boss, ruce nonšalantně zastrčené v kapsách. „Nebyli jsme ještě hotoví s naším sezením,“ prohlásí Lippert. „Takže bys laskavě mohl vypadnout?“ „Jasně, šéfe,“ řekne Dean a zvedne ruce na obranu. „Já nevěděl.“ Lippert na něj jen kývne bradou, ať zmizí. Dean na mě hodí nenávistný pohled a odejde. Lippert udělá krok vpřed, vezme mi bradu mezi prsty a otočí mi obličej zpátky k sobě. „Ahoj, Fay Thompsonová,“ řekne s úšklebkem. „Chyběl jsem ti?“ Zírám na něj a v hlavě mi zamrzne veškeré myšlení. Část mě – ta rozumná – ví, že bych měla křičet a utéct. Ale jsem jako omámená, myš chycená do pasti kobry. „No tak, doktorko,“ zavrní. „Budeme muset pro Deana sehrát malou scénku. Kdybych tě teď nechal jít, pravděpodobně by ti podřízl krk za to, jak jsi ho ztrapnila.“ Ohlédnu se k baru a vidím, jak Dean hltavě pije nějaký hnědý alkohol a upřeně na nás zírá. Začnu dýchat zrychleně, jak mě přepadá panika, a Lippert udělá další krok ke mně. Jsem v pasti – uvězněná mezi tímhle králem přede mnou a tím divochem u baru. Chci se dát na útěk, ale vím, že nemůžu. „Jen malá show, Fay,“ řekne. „Máme to udělat trochu přesvědčivější?“ Sklouzne rukou pod tenoučké ramínko, které drží moje šaty na rameni. Pomalu si ho omotá kolem prstu a napne látku proti mé kůži. Pak prudce zatáhne a ramínko praskne. Levá strana šatů se mi sesune a odhalí stříbrnou podprsenku bez ramínek. „Víš, doktorko,“ vydechne a zírá na moje prsa. „Chtěl jsem to udělat už ten první den, co jsme se potkali.“ Když ho poslouchám, vím, že už to není jen strach, co mi koluje v žilách. Něco v jeho tváři, ta touha, kterou v ní vidím, ve mně probouzí chtíč. Chci, aby mě chtěl ještě víc. Bože – co se to se mnou děje? Při pohledu na toho nebezpečného muže – toho zločince – který se na mě dívá s hladem v očích, cítím mezi nohama horkost a vlhko. Stojím nehnutě, nechávám ho na sebe zírat a chci, aby… Vyvalím oči, když si uvědomím, kam moje myšlenky směřují. Chci, aby mě znásilnil, tady v tom strip klubu? Vážně takhle chci přijít o panenství?! Při téhle myšlence zalapám po dechu, znovu mě přepadne strach a panika. Ruka mi vystřelí k hrudi, sáhnu pod podprsenku a sevřu matčinu vystřelovací dýku. Strhnu ji dolů, ruka se mi třese, když ji otevřu. Pak seberu veškerou odvahu, zařvu, co mi plíce stačí, a prudce švihnu rukou nahoru, mířím čepelí přímo na Lippertův krk.