Kent se opírá ramenem o mříže cely, svalnaté paže zkřížené na hrudi. Co proboha dělal v týhle zapadlé díře, v místní kriminální base, kam zavírali jenom ty největší špíny z městských gangů? Vždyť on byl jejich král. A ironií osudu, Kent tady byl dobrovolně. Pohrdavě se ušklíbne a zavrtí hlavou. Udělal vůbec správně, když se nechal schválně chytit, jen aby se dostal sem, jen aby si mohl promluvit s ředitelem? Po chodbě se k němu blíží dva bachaři v modrých uniformách. „Lippert?“ zeptají se. „Ředitel tě chce vidět.“ Nasadí mu pouta a odvedou ho do ředitelny. Kent mlčky usedne na židli před ředitelem a čeká, až bachaři odejdou. „Takže,“ řekne Sven a zaklapne desky. „Překvapuje mě, že jsi měl vůbec odvahu přijít osobně vyjednávat, Lipperte. To chce kuráž.“ Veřejnost to nevěděla, ale ředitel Sven nejenže vedl tuhle věznici, ale navíc ji zneužíval k tomu, aby si zajistil pořádný balík z obchodu s drogami a z dalších špinavostí, kterýma město žilo. Byl to stejnej grázl jako ti ostatní, a když se mu nějakej šéf gangu postavil? Zavřel ho. Pěknej trumf v týhle hře, kde jedna z mála věcí, co gangstera zastaví, je pobyt za mřížema. „Brzy budu venku,“ odpoví Kent a opře se v křesle. „Potřebujeme si promluvit o Ivanovi.“ „O Ivanovi?“ Sven si ho prohlédne. „To je posera.“ Kent pomalu zavrtí hlavou. „Je to jenom kluk, ale už se namočil do kšeftů s heroinem. Jenže je zelenej, nemá na to koule ani prostředky.“ Na chvíli se odmlčí a pozoruje Svena. „Ženou ho do kouta,“ pokračuje Kent, „a to z něj dělá bezcitnýho hajzla. Nechodí na schůzky rodin, zabíjí, jak se mu zachce – mafiány i obyčejný lidi. Musíme ho zastavit, Svene. Jinak to posere nám všem.“ Sven se zamyšleně opře do křesla. Kent se napřímí a upřeně se na Svena zadívá. Antony, jeho bratranec a zástupce, mu říkal, že je bláznovství nechat se zavřít na měsíce jenom proto, aby si mohl promluvit se Svenem. Ale Kent měl tušení, že tohle je správná cesta. Spojenectví se Svenem proti Ivanovi se vyplatí. A to královsky. „Chápu, co tím chceš říct,“ řekne Sven a vydechne nosem. „Ivan si moc vyskakuje, co? Je to křehkej ekosystém,“ řekne a natáhne ruce, jako by držel váhy, aby znázornil rovnováhu. „Všichni musíme hrát svý role. Když to přežene, zničí to nás všechny.“ Sven přikývne a rozmýšlí si další slova. „Musím se přiznat, Lipperte, tvoje vytrvalost mě ohromila. Dal jsem si setsakra záležet na tom, abych se izoloval, chránil se, ale ty sis našel cestu, jak se ke mně dostat. Ne každej by vlezl do mýho doupěte a zůstal tak dlouho jenom kvůli schůzce se mnou. To respektuju. Jsi opravdovej capo, správnej chlap. Jsem rád, že to vím.“ Kent přikývne a mlčky potvrdí, že ho Sven správně odhadl. Přesně tak chtěl, aby ho Sven vnímal. „Ivan je vzteklej pes,“ řekne Kent. „Musíme ho utratit. Já zajistím lidi, chci jen, abys nám dal volnou ruku. Nezasahuj. A co se týče kořisti… rozdělíme se padesát na padesát.“ Sven si ho měří pohledem. „Chci osmdesát dvacet za to, že ti to nechám projít.“ Kent nedá najevo svoje zklamání. Upřímně, je mu jedno, jestli si Sven vezme všechno – Sven má moc, ale chronicky mu chybí prachy, což Kentovi problém nedělá. Ale nemůže dopustit, aby ho Sven takhle oškubal. „Šedesát čtyřicet,“ řekne tvrdě. Sven pokrčí rameny, ještě nesouhlasí, ale dál na to netlačí. „A co ostatní šéfové?“ zeptá se. „Myslíš, že se Alden bude vzpouzet?“ Kent rychle zavrtí hlavou. „Alden je roztržitej. Jeho lidi vedou kšefty, ale on se teď upnul na nějakou novou stopu ohledně svýho ztracenýho dítěte.“ Mávne rukou, jako by to chtěl smést ze stolu. „Nebude se do toho plést.“ Sven přikývne a věnuje mu letmý úsměv. Kent si uvědomí, že Sven to už věděl. Sven možná nemá prachy, ale obchoduje s informacema. Je dost dobře možný, že Alden tu stopu dostal právě od něj. Kent přimhouří oči. Ta otázka byla test. A on nemá rád, když ho někdo testuje. „Takže máme dohodu?“ Sven opět pokrčí rameny, vyhýbavě. Otočí se na židli a zadívá se na kalendář na zdi s fotkou nádherný vinice kdesi v Evropě. „Víš, nedávno jsem si dal skleničku skvělýho vína. Z Napy. Ale musím ti říct, Lipperte,“ otočí se ke Kentovi a upřeně se mu zadívá do očí, „trochu mě to vysušilo, takový… příliš suchý.“ Svenovy rty se zkroutí v chladném úšklebku. „Nevíš náhodou… o nějakým jiným místě? Kde by si člověk mohl dát lepší skleničku vína. Opravdu dobrej drink. Co ty na to?“ Kent znovu sklouzne pohledem ke kalendáři a najednou mu dojde, že na obrázku je jeho vlastní vinice. Kalendář byl zřejmě vytištěný jako propagační dárek pro turisty. Sven přesně věděl, na co se Kent bude ptát, ještě než vstoupil do místnosti, a přesně znal cenu jeho spolupráce. „Francie,“ řekne Kent pomalu, přimhouří oči a upřeně se na Svena zadívá. Možná to nakonec nebude tak čistý spojenectví. „Nejlepší víno na světě je z Francie.“ „Víš, rád bych to víno ochutnal,“ řekne Sven a otočí se zpátky k obrázku, tváří se nevinně. „Taky bych se rád prosadil v tomhle oboru. Možná si tam jednou pořídím nějakou nemovitost.“ „Hotovo,“ řekne Kent. Za tohle to stojí. Dobrý jednání. Kent odchází spokojený. Když jdou po chodbě, jeden z bachařů se k němu otočí. „Bylo nám nařízeno, abychom tě vzali na psychologický vyšetření, než tě odvedeme zpátky do cely,“ informuje ho. Kent se na něj zamračí, ale nic neřekne. Bachař pokrčí rameny. „Standardní postup, Lipperte. Musej to absolvovat všichni vězni.“ Kent mlčí a následuje ho. Sven to přehání, nutí ho podstoupit psychologický test, když zítra už bude venku. Jen se snaží získat další informace. Kent následuje bachaře do cely na konci chodby a všimne si, že před dveřmi stojí jeho právník. Právník protočí oči a ukáže na hodinky, čímž naznačuje, že ho za chvíli dostane ven. Kent přikývne a pak se soustředí na dveře. Když se otevřou, je překvapený, že uvnitř vidí dívku. Možná ne dívku, spíš mladou ženu – maximálně jí je třiadvacet. Zjevně nervózní vstane, kouše se do rtu a hraje si s dlouhým zrzavým culíkem, který jí splývá přes rameno. Lehce pootevře ústa, když si ho prohlíží. Sakra, pomyslí si Kent a celé tělo se mu napne. Ty dlouhý nohy, nervózně se jí klepou kolena, krátká bílá sukně, směšný sako, který nosí, aby ji lidi jako on brali vážně. Na první pohled pozná, že je čistá jako lilie – ambiciózní, ale chudá, touží se prosadit. Jeho oči ji skenují a představují si, jak by vypadala, kdyby z ní strhl to sako. Znovu se zaměří na ty lehce pootevřené rty. Při pohledu na ně mu z úst vydechnou sykot. Představuje si, co by s nimi mohl dělat. „Ehm,“ řekne váhavě. Obrátí svou pozornost zpět k jejím safírově modrým očím. „Jmenuji se Fay Thompsonová. Jsem tady, abych s vámi udělala předběžný pohovor pro státní psychologické vyšetření.“ Kent zatne zuby a potlačuje nutkání se pomalu usmát nad tím, že její prohlášení zní jako otázky. Bože, ona je dokonalá, tenhle malej andílek. Divoká část jeho osobnosti, kterou drží na uzdě, chce vědět, jak by vypadala, kdyby ji ušpinil trochou bahna z podsvětí. „Ahoj, Fay,“ řekne hlubokým, hladovým hlasem, posune se dopředu a usadí se na židli. „Kde začneme?“