Jsem jako v transu, napůl při vědomí, napůl mimo – Slyším sténání – vyšlo to ze mě? Otevřu oči a zamračím se. Kde je sakra auto? Zavírám víčka před teplým, žlutým světlem v místnosti. Chci se probrat, ale cítím, jak mě spánek táhne zpět do hlubin – Píchnutí do prstu – polekaně sebou trhnu a odtrhávám se od rukou, které mě drží – „Všechno je v pořádku,“ uklidňuje mě něžný ženský hlas. „Už je hotovo…“ Pak promluví muž – strach mě žene ze tmy na světlo. Ten hlas poznávám. „…do laboratoře, chci to zpracovat okamžitě. Porovnejte to s rodovou linií…“ Zavrtím hlavou a bolestně zasténám. Zamrkám a rozhlédnu se po luxusně zařízeném pokoji. Neznám to tu. Zvedám se do sedu a nohy si stáčím pod sebe na lenošce. Všimnu si, že mám na sobě pořád ty hadry z klubu, ale někdo mi přes ně přehodil pánskou bílou košili a zapnul ji. Když se opřu o ruce, zabolí mě prst. Podívám se dolů a vidím náplast. Co to – Náhle se mi vrací matná vzpomínka – žena mi bere krev, Lippert jim říká, ať to odnesou do nějaké laboratoře – Panika mě svírá – musím být někde na Lippertově pozemku. Chytám se okraje pohovky a hledám, kudy bych mohla utéct. Jsou tu okna, ale z nich vidím jen koruny stromů – jsme určitě v druhém patře nebo výš – V mysli se mi míhají děsivé obrazy – co to sakra Lippert s tou mojí krví zamýšlí? Prodává ji? Chce vzorek, aby jeho kumpáni na černém trhu věděli moji krevní skupinu a mohli si líp podat ruku na moje orgány!? Úzkostlivě si vjíždím rukama do vlasů a cuchám si je. Zírám na dveře. Možná kdybych prostě utekla – Dveře se rozletí a já zadržím dech. Ve dveřích stojí Kent Lippert a zkoumá mě, jak na něj zírám. Vím, co vidí – splašené, vyděšené zvíře připravené ke skoku. Ale nesměje se mi, ani mě dál nestraší. Po dlouhé chvíli za sebou jen zavře dveře a pomalu se ke mně přibližuje. Dech se mi zrychluje, jak se blíží, jak sahá do kapsy a vytahuje – proboha – nůž – Ucuknu a on si povzdechne a dál natahuje ruku. „To je tvůj nůž, Fay. Jen ti vracím, co ti patří.“ Ztuhnu a pohledem přeskakuju mezi jeho tváří a nožem v jeho ruce. Nůž mojí matky. Vrhnu se dopředu, abych mu ho vyrvala z dlaně, ale on s ním škubne zpět a druhou rukou mi zastaví pohyb. Jeho dlaň mi přistane přímo na prsou a malým šťouchnutím mě posadí zpátky na lenošku. „Klid, Fay,“ říká autoritativním hlasem. „Vrátím ti ho. Jen chci, abys mi nejdřív odpověděla na pár otázek.“ Zírám na něj, úplně vyřízená. „A pokud mi na ty otázky neodpovíš, Fay Thompsonová,“ nakloní se ke mně a tyčí se nade mnou, jeho hlas je pouhý šepot. „Ten nůž spláchnu do záchodu a už ho nikdy neuvidíš.“ Zatnu čelist a přikývnu, očima upřenýma na matčin nůž, zoufale toužím ho získat zpět. „Kde jsi vzala ten nůž, Fay Thompsonová?“ zeptá se, narovná se a strčí ruku s nožem do kapsy. „Od mámy,“ odpovím tiše a obtočím si neposlušný pramen vlasů kolem ukazováčku. Proč pořád takhle zdůrazňuje moje příjmení? „Dala mi ho.“ Pomalu přikývne, jako by o něčem přemýšlel. „Kdy ti ho dala?“ „V závěti,“ odpovím. „Táta mi řekl, ať ho nosím pořád s sebou, abych na ni vzpomínala a pro ochranu.“ Lippert zvědavě nakloní hlavu na stranu. „A kdo přesně je tvůj otec?“ Zamračím se na něj. Proč ho zajímá, kdo je můj otec, a ne moje matka? „To se tě netýká,“ odseknu. „Je to dobrej člověk – nemůžeš mu ublížit –“ „Fay,“ usměje se na mě, trochu krutě. „V tomhle městě můžu ublížit komukoliv. Myslíš si, že mě zdržuješ tím, že mi nechceš říct jeho jméno, ale s každou minutou, kdy váháš, je to další minuta bolesti. Pro tebe. Nebo pro něj. Nebo pro tvoji sestru.“ Hrůzou se mi rozšíří zorničky. Ušklíbne se na mě jako spokojená kočka, která si ulovila večeři. „Jména, Fay.“ „David a Janeen Thompsonovi,“ zamumlám, protože nevím, co jiného mám dělat. „Prosím,“ prosím ho. „Prosím, neubližujte jim. Jsou to dobří lidé – nemají s tím nic společného…“ Ať už je tohle cokoliv. Ale co to vlastně je? Proč jsem tady? Znovu přikývne, vytáhne ruku z kapsy a nabídne mi nůž. Vytrhnu mu ho z dlaně. Pak se otočí a chce odejít z pokoje. Zoufalá, vytahuju svůj trumf. „Prosím!“ křiknu za ním. „Prosím, neubližujte jim! Daniel by to nechtěl!“ U dveří se na chvíli zastaví. Pak se pomalu otočí. „Daniel?“ zeptá se a zkoumavě se na mě zadívá. Horlivě přikývnu. „Daniel, tvůj syn? On je…“ kousnu se do rtu, najednou se cítím trapně. „Je to můj kluk.“ Kent se rozesměje – upřímně, šokovaně. Otře si ruku o obličej a zavrtí hlavou. „Můj syn Daniel je tvůj kluk,“ opakuje moje slova a nevěřícně se podívá na strop. Znovu přikývnu a hryžu se do rtu, abych potlačila tu malou bílou lež – koneckonců už není můj kluk. Ale zoufale chci, aby to zabralo. „No to je… náhoda,“ řekne. Kent se na chvíli zarazí a pak se rázným krokem vrací zpět ke mně. U lenošky mě popadne za loket, vytáhne mě na nohy a zatřese mnou, abych dávala pozor na to, co říká. „Fay, ty malá huso, ty nevíš, kdo jsi?“ V hlase se mu zračí vztek, jako by ho frustrovala moje neschopnost. „Já jsem – já jsem –“ zmateně se zatvářím – vždyť jsem mu to právě řekla – „Kdo jsi, Fay. Nikdy ses na nic neptala ohledně tvojí matky? Tvojí biologickýho otce?“ Znovu mi zatřese paží, jako by se mi snažil osvěžit paměť. Ústa se mi šokem otevřou. Jak věděl, že David není můj biologický táta? Kent teď stojí těsně přede mnou a upřeně se mi dívá do tváře. Cítím, jak se mi spodní ret zrádně chvěje, a vtáhnu si ho do úst, zoufale se snažím nedat najevo slabost. Kentovy oči sklouznou k mým ústům a sledují ten pohyb. Pomalu vydechne a na okamžik si mě přitáhne blíž. Ale pak mě pustí. „Fay, tvůj táta před tebou něco tajil. Žena, které patřil ten nůž, byla Victoria O’Learyová, milenka Lorenza Aldena.“ Prohlédne si mě od hlavy až k patě, pustí můj loket a založí si ruce na prsou. „Před hodinou jsme udělali test DNA,“ pokračuje, „s použitím zabezpečeného vzorku. Nejsi Thompsonová, jsi Aldenová. Fay Aldenová. A tvůj otec tě už dlouho hledá.“ Cítím, jak se hroutím zpátky na pohovku a dech mě opouští. Omámeně zírám do prázdna. Nikdy – nikdy jsem se doopravdy nezamýšlela nad identitou svého biologického otce, nikdy jsem necítila potřebu nebo touhu ho znát. Existovala jedna fotka, na které jsem jako miminko s mámou a nějakým cizím chlapem, ale nikdy mě to nijak zvlášť nezajímalo – Ale mohlo by to být – Vzpomínám si na mámu jako na usměvavou ženu plnou života s vlasy rudými jako ty moje – jak by mohla – Moje matka? Milenka mafiána? A já, dcera dona? Najednou mi před obličejem zamává kousek papíru. Třesoucíma se rukama si ho vezmu od Kenta a vidím tam potvrzení. Krevní vzorek od pacienta A vykazuje biologickou shodu otcovství s pacientem B, identifikovaným jako Lorenzo Alden. „To je… to je moje krev?“ vydechnu a podívám se na Kenta. Vážně přikývne. „Máš štěstí, že jsem tě našel, Fay,“ řekne a znovu si založí ruce na prsou. Při jeho slovech se trochu proberu a zamračím se na něj. Mám mít štěstí, že mě obtěžovali ve striptýzovém klubu, hodili si mě přes rameno a unesli? V mém výrazu zahlédne špetku ironie a koutek úst se mu sotva znatelně zvedne. „To jsou cenné informace, Fay,“ pokračuje Kent. „Kdyby na to přišel Dean, poslal by Aldenovi kousky tvojí DNA – možná prst – jako výkupné. Ale Alden je můj spojenec – brzy se se svým otcem setkáš. Celá.“ Zmuchlám papír v ruce a hodím ho na zem. „DNA nedělá otce – nechci se ‚setkat‘ s cizím chlapem –“ Vstanu a snažím se dostat ven, ale Kent mi zablokuje cestu. „Teď jsi v mým světě, Fay,“ řekne. „A v tomhle světě znamená tvoje DNA víc než cokoliv, rodina znamená víc než cokoliv. A pro mě? Je to osobní.“ Podívám se na něj, vytržená ze svého úsilí dostat se ke dveřím. „Jak to sakra může být pro tebe osobní? Moje DNA se s tou tvojí, díky bohu, neshoduje.“ Snažím se ho obejít, ale on natáhne ruku, aby mě zastavil, a přitáhne si mě k sobě, takže nemůžu dál. Pak mi zamotá prsty do vlasů, zakloní mi hlavu a donutí mě, abych se na něj podívala. „Protože v den, kdy se narodila, byla Aldenova dcera zaslíbená mému prvorozenému synovi. Vypadá to, že osud tě k Danielovi nepřivedl náhodou,“ řekne a očima přejede po mé šokované tváři. „Za pár měsíců si ho vezmeš.“