„Ach můj bože, Danieli,“ vyplivnu ze sebe, tváře mi hoří jako paprika a nakloním se přes stůl. „Ty to myslíš vážně? Ještě před kávou?“ Opře se do židle a probodává mě pohledem. „Co, myslíš, že to ta káva spraví?“ „Jo,“ odseknu, popadnu jeho pidishálek s espressem a jedním hltem ho do sebe obrátím. Ať se jde bodnout, já to potřebuju víc než on. Danielovi spadne čelist, když to vidí. „Fay!“ vyjekne