Z pohledu Vanessy: Překvapeně vykulím oči a nemůžu od nich odtrhnout pohled, zatímco se líbají. Srdce mi buší tak silně, že ho slyším až v uších. Když už to dál nesnesu, odvrátím zrak, ale Carmella dál vzdychá na Dominicových rtech a mně se z toho vaří krev, ne proto, že bych si přála být na jejím místě, ani náhodou bych tohohle hajzla nechtěla políbit, ale protože se to děje přímo přede mnou. Oba jsou tak nestoudní. Když se konečně od sebe odtrhnou, zachichotá se a palcem mu přejede po rtech, které zčervenaly. „Zlato, zničil jsi mi rtěnku,“ říká koketně. „Víš, že to dělám vždycky,“ odpoví nadšeně. „Pojď sem.“ Celou dobu, co se ke mně blíží, se dívám dolů a čelo mi vlhne potem. „Zlato, tohle je Vanessa, moje budoucí manželka na papíře,“ řekne jí a já se ze všech sil snažím nedat najevo, jak jsem znechucená. V jakékoli jiné situaci bych se na ni teď měla usmívat, když se seznamujeme, ale jak je to v téhle směšné situaci vůbec možné? „Předpokládám, že jsi pochopila všechno, co ti můj přítel řekl.“ Řekne se zkříženýma rukama a přimhouřenýma očima, které vypadají, jako by mě chtěly probodnout. „Samozřejmě.“ Tentokrát se ani neobtěžuji předstírat úsměv. Tvář mám bez výrazu a pod stolem zatínám pěsti. „Řekl ti o mně?“ Zvedne obočí. „Ne.“ „On je můj, tak se nám nepleť do cesty.“ Našpulí rty a vystrčí bok. „To já bych si měla brát svého přítele, ne ty.“ „Zlato, no tak, mluvili jsme o tom.“ Stoupne si za ni a něžně ji obejme. „Jen nesnáším, že to nejsem já.“ Našpulí pusu. „To nic nemění a ty to víš.“ Políbí ji na tvář. „Slyšela jsi? V soukromí je můj.“ Ušklíbne se na mě. Nemůžu si pomoct a usměju se té situaci, a ne proto, že by mě to nějak bavilo. Jen tu nechci déle zůstat. Viděla jsem jich dost. „Už půjdu.“ Zhluboka si povzdechnu, vstanu a zvednu ze stolu kabelku, kterou pevně sevřu. „Neřekl jsem, že můžeš odejít,“ řekne mi drsně a jeho pohled je výhružný. „Ale myslela jsem, že jsme všechno probrali.“ Pokrčím rameny a přemýšlím, proč mě tu ještě chce držet. Jen abych se na ně dva mohla dívat? To v žádném případě. „Ještě jsme neprobrali úplně všechno,“ řekne. „Ty a moje zlato si musíte probrat vaše přátelství.“ „Přátelství?“ Zmateně svraštím čelo. „Zapomněl dodat slovo falešné. Jako bych se s tebou někdy chtěla přátelit.“ Carmella protočí oči. „Můj přítel mě bere po celém světě, kdykoli chci, ale s tebou v obraze to bude muset být trochu jinak. Pod záminkou, že s tebou pojede na několik dovolených, pojedu s vámi jako tvoje kamarádka.“ „To je všechno?“ zeptám se a přemýšlím, jakou další směšnost uslyším. „Ne, to není všechno.“ Odfrkne si a s arogancí si prohrábne vlasy. „Dámy, nechám vás u toho. Mám zasedání správní rady,“ řekne, otočí si ji k sobě a políbí ji na rty. Znovu odvrátím zrak, ale hned se na ně podívám zpět, protože tomu prostě nemůžu uvěřit. Zatímco ji líbá, otevře oči a podívá se na mě, a pak je zase rychle zavře. Proč to sakra udělal? Jen aby se ujistil, že se dívám? Je neuvěřitelný. Líbají se déle, než by měli, a já lehce zavrtím hlavou. Tohle je nesnesitelné a já prostě nemůžu dál takhle trapně stát tak blízko nich. Svou kabelku svírám tak pevně, až si uvědomím, že bych mohla něco zlomit. Konečně se od sebe odtrhnou a ona se znovu zachichotá, zatímco mu utírá ústa. Pak ji obejme a společně zamíří ven. Odchází, ale ani se neobtěžuje se se mnou osobně rozloučit. Jakmile jsem sama, mám strašnou chuť praštit čelem o stůl, jen abych vytěsnila, kolik jsem toho zažila za necelých dvacet minut. Tohle není fér a já to vím. Už tak bylo dost špatné, že pro něj tohle není nic víc než chladná smlouva, ale ještě muset předstírat přátelství s jeho přítelkyní? A proč si místo mě nevzal ji? Už se zmínil, že jsem pro něj byla volbou pana Richarda, ale proč ne Carmella? Zdá se mi docela bohatá. I když jsem zvědavá, proč zrovna já a ne ona, vím, že to prospěje otcově firmě. Tohle je řešení všech našich problémů. Zatímco takhle přemýšlím, ucítím, jak mi v kabelce zavibruje telefon. Když ho vytahuji a sedám si zpátky na židli, ruka se mi z mého vzteku trochu třese, to všechno kvůli tomu, jak mě Dominic nerespektoval a přehlížel. Jakmile se podívám na displej, uvědomím si, že mi otec poslal zprávu. Když ji otevřu, čtu si ji a představuji si jeho jemný tón hlasu. Je to muž s tichým hlasem. Doufá, že mezi mnou a Dominicem všechno probíhá dobře, zatímco se poznáváme. Kéž bych mu jen mohla říct, jak hrozné to bylo, ale na tom nezáleží. Opravdu se upíná k naději, že tohle je pro nás to pravé. A já to pro něj uskutečním. Právě když si myslím, že se Carmella nevrátí, vstanu, abych mohla odejít a nemusela se s ní dál zabývat, ale dveře zavržou a ona vejde zpět a sebevědomě si to kráčí ke mně. „Posaď se zpátky, dáme si malý pokec,“ řekne mi. Tiše si odfrknu a sednu si. Přisune si židli blízko mé, přehodí si nohu přes nohu a její pohled je téměř výhružný, ale mě to netrápí. Uštěpačně se na mě podívá a řekne: „Je spousta věcí, které budeš muset změnit, a především tvůj šatník.“ „Já vím. Mluvila jsem o tom s Dominicem.“ „Hmm, vidím, že se můj přítel zmínil.“ Jak malicherné od ní, že mi to musí takhle vmést do tváře. Ale mě to netrápí. Pokud se mě snaží přimět žárlit, nedaří se jí to. Už jsem se smířila s tím, že jsou pár. „Fajn. Mluvil o akcích, kterých se budeš muset zúčastnit?“ „Ano.“ „A jak se máš chovat?“ „Ano.“ „A co ty děti v sirotčinci a nějaké takové kecy?“ Protočí oči, jako by tomu, o čem mluví, nepřikládala žádnou důležitost. To mi už říká, jaký je to člověk. „Hele, Dominic se mnou o všem mluvil. Máš mi skutečně co říct? Pokud ne, ráda bych odešla.“ „Abys mohla jít domů a oznámit tu dobrou zprávu, že se opravdu vdáváš? Moc si nezvykej.“ „Vím, co se ode mě očekává, ale to neznamená, že mi můžeš říkat, co mám dělat.“ „Ale Dominic může.“ Ušklíbne se. Nakloním se dopředu a úšklebek jí oplatím. „Ty nejsi Dominic. Jsi jenom Carmella.“ „Snažíš se na mě být chytrá? Radši si dávej pozor, jak se chováš v blízkosti mého přítele.“ „Rozhodně budu. Ještě něco?“ „Budeme si muset vymyslet příběh, jak se známe.“ „A pak můžu odejít.“ Doufám, že příštích pár minut uteče rychle, protože se nemůžu dočkat, až opustím tento apartmán a půjdu na skvělé jídlo s panem a paní Richardsovými. Zatímco jsem připravená být na veřejnosti manželkou, jakou mám být, nedovolím, aby po mně Carmella v soukromí šlapala. Poté, co si vymyslíme falešný příběh, což se ukáže jako obtížné, protože se naše názory střetávají, nakonec se na jednom shodneme. Když je po všem, jsem připravená odejít, a tak zamířím ke dveřím, ale než stačím vyjít ven, zastavím se v pohybu, když za mnou hořce promluví. „Jen pro připomenutí, vždycky budeš Dominicova manželka jen na papíře.“ Ohlédnu se přes rameno a řeknu: „Samozřejmě... a ty budeš vždycky ta druhá.“ „Jak se opovažuješ? Nezapomeň, že nejsi nic!“ „Mizím odsud.“ Zatímco dál křičí, odcházím a zavírám dveře. I když se od apartmánu vzdaluji, stále slyším její křik, což mě donutí se ušklíbnout. Znovu mi pípne telefon a usměju se, když si zprávu přečtu. Je od paní Richardsové. Nemůže se dočkat, až mě uvidí, abychom mohly probrat i nápady na svatební šaty. Vždycky je tak nadšená. Líbí se mi, jak je mám všechny na své straně. ~ Je to tady, konečně kráčím k oltáři, a tohle by měl být jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života, ale není. S falešným úsměvem, který není příliš zřejmý kvůli závoji zakrývajícímu můj obličej, držím hlavu hrdě vztyčenou s každým krokem, který mě přibližuje k oltáři. Moje rodina a přátelé se na mě dívají s obdivem, když kolem nich procházím, a někteří mají slzy v očích. Jestli vůbec, měla bych to být já, kdo pláče, ale stále si říkám, že to zvládnu. Část mě dokonce chce právě teď otočit, sundat si tyhle diamantové podpatky a utéct co nejdál, ale vím, že nemůžu, ne když na tomto manželství tolik závisí. Můj otec, který kráčí vedle mě, je nejšťastnější, co kdy byl, a já vím, že je to kvůli mně a tomu, co z tohoto svazku vzejde. Kostel je velkolepý, stejně jako výzdoba, vše vyzařuje bohatství a noblesu, což pro mě nic neznamená, ne když vím, jaký typ muže se má stát mým manželem. Teď jsem blíž než kdy jindy k oltáři a konečně ho vidím, oblečeného v elegantním černém obleku s nádechem bílé. Zuby se mu jen blýskají v širokém úsměvu a vypadá šťastně, ale já vím, že není. Je to všechno jen pro divadlo. Tisk nemůže přestat fotit a tyhle neustálé blesky mi mířící do obličeje jsou trochu otravné. V levé straně přední řady zahlédnu Carmellu, která si v úžasu zakrývá ústa, když jsem dostatečně blízko, jako by byla ohromena celým mým vzhledem. Jaká skvělá herečka teď je. Opravdu šťastná jsem jen tehdy, když napravo zahlédnu pana a paní Richardsovy a Dominicovy sourozence. Všichni jsou tak šťastní, že se konečně stávám součástí jejich rodiny. Než mě otec předá Dominicovi, otočí se ke mně a usměje se. A navzdory životu, který mě čeká, nemůžu si pomoct a upřímně mu úsměv oplatím. Konečně stojím tváří v tvář Dominicovi a jeho ruce téměř pohltí ty mé, protože jsou mnohem větší. Řekneme si své sliby a hrajeme divadlo, které se zdá tak uvěřitelné, že jsou všichni v úžasu, kromě Carmelly. Když přijde čas na polibek, Dominic mi odhrne závoj a přistoupí blíž. Tohle bude náš první polibek. Jakmile se naše rty dotknou, ozve se potlesk. Při polibku nic necítím, rty ani nepootevřeme. Po polibku se držíme za ruce a usmíváme se na dav, blesky fotoaparátů cvakají jako šílené. Když se rozhlédnu, vidím svého otce, jak si utírá slzy, zatímco stojí vedle pana Richarda, mého laskavého a milujícího tchána. Dominic a já pak ruku v ruce vycházíme z kostela a venku se přátelé a rodina shromažďují, aby se vyfotili. Nemůžu si nevšimnout, že se všem úsměvy vytrácejí, když se Carmella připojí k dění. Stále přemýšlím, jaký je za tím vším příběh. Jediný důvod, proč je tady, je ten, že jsme „přítelkyně“. Všichni byli vlastně šokováni, když se to dozvěděli. Jakmile uděláme několik fotek a Dominic a já řekneme pár milujících slov tisku, Carmella mě obejme, jako by mi chtěla pogratulovat, ale uštěpačně mi zašeptá do ucha. „Jediná svatební noc, kterou zažiješ, bude dobrý spánek a nic víc, mrcho!“ Stojí mě veškeré úsilí, abych jí v přítomnosti všech nevlepila facku. Teď, když tento svatební obřad skončil, nejsem jen tak někdo, ale snacha rodiny Richardsových. A já jí to ukážu.