Vanessa Byl to pro mě tak dlouhý den – jednání s tiskem, všechno to focení s rodinou, bolí mě nohy, protože jsem byla tak dlouho v podpatcích, a pusa je ještě pořád trochu ztuhlá od všeho toho usmívání, kterým jsem předstírala štěstí. Sedím na své bílé posteli velikosti king size a přemýšlím o pořádném spánku, který si dnes v noci dopřeju. Právě jsem si svázala vlasy do culíku, už oblečená v novém hedvábném modrém pyžamu. Najednou se ozve zaklepání na dveře mé ložnice. Určitě to nejsou služebné, protože jsem si žádnou z nich nezavolala. Když usoudím, že je to Dominic, srdce se mi trochu rozbuší a bojím se, že je tady, aby se se mnou vyspal. Už mi řekl, že se mě nikdy nedotkne, ale pokud si to rozmyslel, ani za nic na světě nedopustím, aby se to stalo. Seberu se, vstanu z postele a bosýma nohama šlápnu na huňatý šedý koberec, zatímco jdu ke dveřím, abych je otevřela. Opravdu doufám, že to není to, co si myslím. Jakmile otevřu dveře a uvidím ho, naše pohledy se ani nesetkají. Zatímco si mě se svraštělým obočím prohlíží od hlavy až k patě, já si všimnu šmouh od červené rtěnky kolem jeho úst. I jeho oblečení a vlasy jsou trochu v nepořádku. Hádám, že se prostě nemohl dočkat, až ošuká Carmellu. Měl by teď být s ní, ne tady se mnou. Když chvíli mlčí a jen si prohlíží můj oděv, jako by na něj neudělal dojem, přimhouřím na něj oči. Co se mu asi honí hlavou? „Copak?“ zeptám se a dám si ruku v bok. „Ty jsi v pyžamu.“ Znovu si mě sjede pohledem od hlavy k patě, hlas plný údivu. „Samozřejmě, že jsem. Zrovna jsem se chystala spát, ale pak ses objevil ty. Tak o co jde?“ Jeho výraz se změní v zamračený pohled a jeho tón zní jako varování. „Zaprvé,“ začne, „Carmella je v mé ložnici, tak se tam neopovažuj chodit, pokud neřeknu jinak.“ To mě ani nepřekvapuje. Vlastně se mi ulevilo. Zdá se, že jeho mysl je zaměřena jen na ni. „A co je zadruhé?“ zeptám se a nakloním hlavu na stranu. „Taky jsem se přišel ujistit, že jsi opravdu v téhle ložnici,“ řekne. „Pro případ, že bych tě potřeboval najít, abychom mohli předstírat na veřejnosti.“ Má pravdu, a proto jen přikývnu. „Najdeš mě tady, kdykoli mě budeš potřebovat. Ještě něco?“ zívnu. Odfrkne si a odvrátí pohled. „To je sakra neuvěřitelný,“ řekne potichu. „Co je?“ „Nic. Vypadnu odsud.“ „Konečně,“ řeknu s nadšením a rty se mi zkřiví do falešného úsměvu. „Nejsi trochu moc povýšená?“ „A nejsi ty trochu moc okázalý s tím, co jste právě s Carmellou dělali?“ „Do toho ti nic není a–“ „Dobrou noc.“ Přeruším ho v půli věty a zabouchnu dveře. Ani nezůstanu stát na místě, abych slyšela, jak se jeho kroky vzdalují. Chci se jen vrátit do té měkké postele, takže se protáhnu, zamířím k ní a udělám si pohodlí. Zalezu pod přikrývku a sáhnu po telefonu na stolku, který zrovna pípne. Dnes mi chodí tolik oznámení. Rychle jich pár projedu a protočím oči nad tím, že jsou to pořád ty samé zprávy o drahé miliardářské svatbě. Je tam tolik fotek, jak se s Dominicem líbáme, a titulky to podávají tak, jako by to byla skutečná láska. Láme mi srdce, když pomyslím, jaká je skutečnost. Jak si přeju, aby to tak mohlo být. Tohle měla být moje svatební noc, kdy se se mnou můj manžel, muž, s nímž si přeju strávit zbytek života, vášnivě miluje. Ale opak je pravdou. Zaháním myšlenky na to, po čem teď skutečně toužím, hluboce si povzdechnu a přemýšlím jen o tom, jak tohle manželství zvládnu. Kromě toho, že moji přátelé zveřejňují příspěvky na svých sociálních sítích a gratulují mi, vidím i několik komentářů od žen, které vyjadřují svou žárlivost a přejí si, aby byly na mém místě, protože žiju pohádkový život. Jaký pohádkový život? Kdyby jen znaly pravdu. Při procházení přijatých zpráv otevřu tu od otce. Táta: „Gratuluji, mé drahé dítě. Kdyby jen tvoje matka mohla vidět, jak krásně jsi dnes vypadala a jak jsi zkrásněla. Jsem si jistý, že ti z nebe poslala své požehnání. Kéž jsi vždy šťastná a v bezpečí.“ Jeho slova jsou tak dojemná, že když položím telefon zpět na stůl, hluboce si povzdechnu s rukou na hrudi. Vím, že tahle svatba neměla s láskou nic společného, ale přesto bych si přála, aby tu moje matka byla. Myšlenka na její nepřítomnost mě trochu rozesmutní, ale cítím se lépe, když pomyslím na svou tchyni. Už se o mě tak dobře stará, přesně jako by to dělala matka. Zatímco přemýšlím o všech věcech, za které jsem vděčná, schoulím se pod přikrývkou ještě víc. Jsem tak připravená spát, že si úlevně povzdechnu. Tohle je pro mě dokonalá svatební noc, pořádný spánek. Jsem ráda, že se Dominic rozhodl ošukat jen Carmellu. Nedokážu si představit spát s tak arogantním mužem. Dokonce myslím na krabičku se spodním prádlem a na to, jak ji nikdy nepoužiju. Moje nejlepší kamarádka si mě nemohla přestat dobírat, jak se Dominic bude těšit, až mi ho sundá, jakmile mě v něm uvidí. To se rozhodně nestane a jinak bych to ani nechtěla. Nakonec jsem prostě ráda, že finanční problémy mého otce skončily. S touto poslední myšlenkou jsem šťastná a klidná, a tak usínám. ~ Dominic Cestou dlouhou chodbou nepřestávám zatínat pěsti při pomyšlení, že mi Vanessa práskla dveřmi před nosem. Jak se opovažuje něco takového udělat? To už jí stouplo do hlavy, že se stala snachou rodiny Richardsů? A jak to, že kurva na sobě neměla to spodní prádlo z krabičky? To jako vážně neplánovala, že ji dneska ošukám? Ať o tom přemýšlím, jak chci, zdá se, že na své otázky nenacházím odpovědi. Dokonce mi chvíli trvá, než se vrátím do své ložnice, a tak se pomalu potuluji chodbami na obou stranách a několikrát se zastavím, abych si opřel záda o zeď, což se zdá být na víc než deset minut. Když se konečně vrátím do své ložnice, Carmella je na posteli, leží na boku a opírá se o loket. Pohled na její kozy, které se jí skoro derou z podprsenky, je sexy, ale nejsem tak vzrušený jako předtím. „Tak co… srovnal jsi tu mrchu do latě?“ Zlomyslně se zahihňá a čeká na mou odpověď, ale já se zmohu jen na zavrčení, když se posadím na postel. Dívám se do zdi, nesmírně vyrušený Vanessinou neochotou vypadat pro mě sexy o naší svatební noci, přestože jsem plánoval ji jen odmítnout a zlomit jí srdce. Kdo si sakra myslí, že je? Cítím, jak se postel prohnula blíž ke mně, a vím, že se Carmella přibližuje, ale ani se na ni neohlédnu. Její ruce mi konečně přistanou na ramenou, pak směřují ke středu mé hrudi, zatímco mi šeptá do ucha. „Řekni mi. Plakala ta mrcha a prosila tě, abys s ní strávil noc?“ Se zavrčením vstanu z postele a prohrábnu si vlasy, ale ona mě následuje a začne mi rozepínat košili, zatímco si tře svoje kozy o mou hruď. „Teď ne,“ řeknu jí a chytím ji za zápěstí, aby se mě přestala dotýkat. „Zlato, myslela jsem, že jsem ti říkala, jak jsem z tebe vlhká.“ Zasténá. „A vím, že jsi umíral touhou mě dneska večer ošukat.“ Pokračuje v rozepínání mé košile a já se snažím vytěsnit, co se stalo s Vanessou, ale neopouští to mou mysl. „Řekl jsem, že teď ne!“ Odtáhnu se od ní a ona si odfrkne. „Co to do tebe sakra vjelo? Fajn!“ Vrazí do koupelny, práskne dveřmi a zamkne se. Jakmile jsem sám, necítím potřebu jít hned za ní, ne když jsem frustrovaný, že věci s Vanessou nešly podle mého. Jako rozptýlení sáhnu po telefonu a začnu scrollovat. Je tam tolik článků o tom, že Vanessa je ta, která mi ukradla srdce, až se hlasitě uchechtnu. To je vtip. Nikdy se jí nepodaří ukrást mi srdce. To už udělala Carmella. Jakmile na ni pomyslím, uvědomím si, že jsem na ni byl trochu drsný. I když jsem se Vanesse tentokrát za její postoj nepomstil, mám na to ještě dost času, protože jsme manželé. Nikam neodejde. Vytěsním ji z mysli, přistoupím ke dveřím koupelny, otočím klikou a zatlačím, ale připomenu si, že jsou zamčené zevnitř. Je na mě naštvaná, a má proč. „Zlato, otevři dveře.“ „Fuj! Jdi pryč! Vypadala jsem sexy pro nic za nic!“ „Nebuď taková. Mám pro tebe dokonce luxusní dárek.“ Ušklíbnu se. Jakmile to řeknu, rychle otevře dveře, skočí na mě a obtočí mi ruce kolem krku. „Kde je můj dárek a co to je?“ Tvář jí září vzrušením. „Dostaneš ho později. Pro teď je čas sundat z tebe všechno, co mi stojí v cestě.“ Řeknu, zatímco ji hodím na postel. ~ Dvě hodiny poté, co jsem s Carmellou skončil, rychle upadne do hlubokého spánku a já ji jen s úšklebkem sleduji. Dělala ze sebe drsňačku, ale nakonec se unavila. Dívám se na její spící tvář a odhrnu jí pramínky vlasů, které jí zakrývají obličej. Přesně takhle to mělo být. Jediné, co chybí, je, že nemá prsten a titul mé ženy, ten má Vanessa. Jakmile mi probleskne hlavou, zatnu čelist, stále se cítím uražený jejím chováním. Určitě se najde způsob, jak jí to vrátit. I když se mi ještě nechce spát, mám obrovskou žízeň a nepřekvapuje mě to. Před chvílí jsem se hodně potil. Vstanu z postele, obléknu si župan a sejdu dolů, abych si nalil pár sklenic vody. Jakmile dopiju poslední sklenici, projdu se po domě a představuji si, jaký to bude skvělý pocit, až konečně převezmu otcovu společnost. Mám sice své vlastní nezávislé firmy, ale nic se nevyrovná hlavnímu rodinnému podniku. Rozprostírá se na všech kontinentech a v měsíčních prodejích se vždy umisťuje na prvním místě. Prozatím budu dál dělat, co po mně otec chce, a jakmile budu mít všechno, co chci, s Vanessou se rozvedu. Když jdu chodbou na druhé straně, jen abych si prohlédl dům a věnoval pozornost detailům, zastavím se v chůzi u Vanessiných dveří, když ji uslyším plakat.