„Já-to nic není,“ vykoktala Vivian. Schovala krabičku za záda a dodala: „Má stejnou barvu jako ta tvoje. Ehm… Hrozně mě bolí břicho. Musím rychle na záchod!“ Nečekala na odpověď a utekla na nejbližší toaletu. Jakmile se ocitla v soukromí kabinky, posadila se na víko záchodu a opatrně znovu zvedla víko krabičky. Na rozdíl od hedvábných šátků Sáry a ostatních, v její krabičce byl svazek klíčů. Stále na něj zírala v ohromeném šoku, když jí přišla zpráva. Finnick jí poslal svou domácí adresu, z níž vyplynulo, že bydlí v nejdražší vilové čtvrti v Sunshine City. Jeho adresa a svazek klíčů. Myslí to se mnou vážně, že se k němu mám nastěhovat? Asi se nemýlí, když si to myslí; koneckonců jsme spolu zákonitě svoji. Je normální, že spolu žijeme… Krátce nato opustila toaletu a vrátila se se Sárou a ostatními do redakce časopisu. Během tohoto rozhovoru se jim podařilo pořídit několik dobrých snímků Finnicka. Bez jeho souhlasu se však neodvážili jeho fotografii zveřejnit. Šéfredaktor proto zavolal Finnickovi a zeptal se ho, zda to smí udělat. Šéfredaktor to udělal jen proto, že chtěl zkusit štěstí. Ve skutečnosti nečekal pozitivní odpověď. Koneckonců, prezident Finnor Group se vždy skrýval ve stínu. Souhlas s rozhovorem byl už tak obrovským překvapením. K naprostému úžasu všech Finnick skutečně souhlasil! Okamžitě se celá redakce časopisu rozechvěla vzrušením. „Sakra! Prezident Finnor Group nám dovoluje zveřejnit jeho fotku? Vypadá to, že budeme slavní!“ „Rychle, rychle! Ukažte nám jeho fotku! Je opravdu tak pohledný, jak tvrdí Sára?“ Dříve se Vivian a ostatní neodvážili ukazovat Finnickovy fotografie bez jeho souhlasu. Nyní, když jim dal svolení k použití jeho fotografií, je vytáhli na veřejné prohlížení. Všechny ženy v redakci časopisu při pohledu na jeho fotografie pištěly a křičely. „Sakra! On je tak nádherný! Sáro, to, jak jsi ho popsala, mu vůbec nedělá čest!“ „Jo! Žádná z celebrit se s ním nemůže srovnávat! Vůbec žádná!“ „Hej, proč je ta židle pana Nortona tak divná? Vypadá to trochu jako… invalidní vozík?“ Někdo si konečně všiml invalidního vozíku, na kterém Finnick seděl, a brzy se rozhostilo ticho. Sára se hlasitě ozvala: „Jo, pan Norton je upoutaný na invalidní vozík. Ale co má být? Je pohledný a špinavě bohatý. Pro mě je to pořád princ Krasoň!“ Všechny ostatní ženy horlivě souhlasily, což vyvolalo žárlivost u jejich mužských kolegů. Muži se ušklíbali a dělali hanlivé poznámky. „Koho zajímá, jestli je bohatý a pohledný? Víte, že téměř osmdesát procent mužů na invalidním vozíku už nemůže ‚fungovat‘?“ „To je pravda! Neříkali jste, že už je ženatý? Jeho chudák manželka bude asi muset zůstat po zbytek života v celibátu.“ Kašel, kašel, kašel! Vivian, která tiše poslouchala jejich tlachání a popíjela vodu, málem tekutinu vyplivla. Jak se dalo čekat, začala se dusit a divoce kašlat. Jeden z jejích kolegů se k ní přiblížil a poplácal ji po zádech. „Vivian, co se ti stalo? Zdá se, že kouzlo pana Nortona je příliš i na naši věčně klidnou Vivian, co?“ „Jo, přesně tak!“ vmísila se Sára: „Měli jste ji vidět teď při tom rozhovoru. Byla tak nervózní!“ Vivian se mírně zašklebila a protestovala: „Hej, neříkej takové lži! Nebyla jsem to já, kdo nad ním omdléval jako fanynka.“ „Jak bych nemohla?“ Sára si podepřela tváře, zatímco jí v očích zářil obdiv. „On je prostě příliš dokonalý! Kdyby neměl zmrzačené nohy, byl by to stereotypní prezident, hlavní mužská postava, jako ve všech těch romantických románech!“ Bylo jasné, že ženy zcela ignorují pohrdavé poznámky svých mužských kolegů. V následujících dnech byla redakce časopisu zaneprázdněna prací na článku o Finnickovi. Zdálo se, že všichni jsou v dobré náladě a s nově nalezeným zápalem se vrhli do práce. Konečně nastal víkend. Vivian byla z hektického týdne úplně vyčerpaná. Nicméně, k jejímu naprostému neštěstí si stále nemohla odpočinout. Nejprve si udělala čas na návštěvu matky v nemocnici. Poté se vrátila domů, aby si sbalila věci a připravila se na stěhování do Finnickova domu. Bála se, že to bude trvat příliš dlouho. Nechtěla, aby si myslel, že to s jejich ‚vztahem‘ nemyslí vážně. Jak očekávala, Finnickova vila byla obrovská, s lehkým nádechem designu poloviny století v její architektuře. Neměl ve své vile mnoho služebnictva, jen starý pár jménem Liam a Molly. Liam pomohl Vivian s odnesením zavazadel do hlavní ložnice v druhém patře. Interiér byl jednoduchý, ale moderní. Když otevřela skříň, všimla si, že polovina je plná pánského oblečení, zatímco druhá polovina je prázdná. Došlo jí to. Bude spát ve stejné místnosti jako Finnick. Neshledala na tom nic špatného, a tak si tam dala své vlastní věci a úhledně zaplnila skříň. Než se stihla vybalit, už se setmělo. Finnick ještě nebyl doma. K večeři měla talíř špaget, které uvařila Molly. Když dojedla, vrátila se do hlavní ložnice, aby se osprchovala. Když se osprchovala, natáhla se pro ručník, aby se osušila, ale uvědomila si, že si ho zapomněla vzít s sebou. Proklínala se za svou neopatrnost a několik dlouhých okamžiků svedla sama se sebou vnitřní boj. Nakonec opatrně pootevřela dveře koupelny a vykoukla ven. Když viděla, že v pokoji nikdo není, Vivian vyšla ven úplně a sprintovala ke skříni. Voda jí stékala po mokrém těle a dopadala na podlahu. Právě když se hrabala ve skříni a hledala ručník, uslyšela za sebou hlasité cvaknutí. Trochu se šokem nadskočila a otočila se, aby viděla Finnicka, jak vjíždí do pokoje na invalidním vozíku. Muž byl viditelně ohromen, když ji také uviděl, zjevně nečekal, že jeho nová manželka bude tak odvážná, že ho přivítá doma takovým… provokativním způsobem. Vivian zamrzla na místě a v hlavě jí bylo prázdno. Když se její mozek znovu rozběhl, vydala pronikavý výkřik a vyrazila směrem ke koupelně. Bohužel pro ni byla podlaha kluzká od vody, kterou po sobě zanechala při cestě přes místnost. Nohy jí podklouzly a ona spadla dopředu. „Pozor!“ Finnick se zamračil a rychle přisunul svůj invalidní vozík, aby ji chytil. Naštěstí to stihl včas, takže se zřítila přímo do jeho klína. Když se jeho prsty dotkly jejího jemného a mokrého těla, překvapeně ztuhl. Sklonil hlavu a všiml si dvou jasně červených skvrn na jejích tvářích. Ačkoli Vivian nebyla typická kráska světové úrovně, její rysy byly jemné a vytříbené. Byla to žena, která se zdála být stále krásnější, čím víc se na ni člověk díval. Tento okamžik byl jeden z nich. Její tvář byla bez make-upu a vlhké vlasy měla zastrčené za uši. Kapky vody stékaly po jejích hedvábných pramenech dolů, kolem jejích výrazných klíčních kostí a po křivkách její drobné postavy. Finnick polkl, v krku mu náhle vyschlo jako pergamen a jeho oči znatelně ztmavly. Vivian se konečně vzpamatovala, zvedla hlavu a setkala se s mužovým žhavým pohledem. Nebyla to žádná nevinná dívka. Věděla, co ten pohled v jeho očích znamená. Ach ne! „O-omlouvám se…“ Okamžitě se pokusila postavit zpět na nohy. Když se snažila postavit, její ruce dopadly na Finnickovy nohy a na chvíli se zastavila.