O hodinu později Vivian vyšla z matričního úřadu s rudým oddacím listem pevně sevřeným v rukou. Cítila se, jako by se vznášela ve vzduchu, jako by všechno byl jen sen. Nikdy si nepomyslela, že by si jednoho dne náhle vzala muže, kterého potkala jen náhodou. Možná je to osud, za boží milosti? Sklopila oči a zahleděla se na jejich společnou fotografii. Výraz muže byl prázdný, zatímco její zjevně vyjadřoval její neklid a výhrady. Pod fotografií byla obě jejich jména. Jak absurdní je, že jsem se jméno svého nového manžela dozvěděla až teď? Ze svatebního listu, ze všech věcí! Finnick Norton. Jednoduché, ale výstižné jméno pro muže, jako je on. "Vivian Williamsová?" Muž – Finnick – také zíral na svůj oddací list. Vyslovil její jméno pomalu, hluboký tón jeho hlasu způsobil, že se mu hladce kutálel po jazyku. Způsob, jakým to vyslovil, jí způsobil mrazení v zádech. Ještě se vzpamatovávala ze změny svého rodinného stavu, když se náhle přímo před ní objevila ruka. Mezi dvěma prsty držela kartu. "Slečno Williamsová, jsem si vědom toho, že svatba a snubní prsten jsou jedny z nejočekávanějších událostí pro ženu. Bohužel, s lítostí musím říci, že nemám čas se tím vším zabývat. Pokud byste opravdu chtěla prsten, můžete si ho vybrat sama." Vivian zaklonila hlavu a setkala se s Finnickovým nečitelným pohledem. "To není potřeba." Spěšně odmítavě zamávala rukama. "O takové formality se nestarám." Už dávno překročila věk, kdy by se starala o taková romantická gesta. A co je důležitější, nechtěla mít pocit, že mu něco dluží, i když byl zákonitě jejím manželem. "Přinejmenším si pořiďte prsten." S tím ji popadl za zápěstí a vstrčil jí kartu do ruky. V okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, malý rozdíl v jejich teplotě poslal Vivian šok. Byla docela překvapená jeho teplem. "Dobře tedy." Vzhledem k tomu, že byli novomanželé, takříkajíc, nechtěla se s ním hádat kvůli jeho dobrým úmyslům. Proto kartu přijala a odložila si ji do kabelky. "Mám odpoledne schůzku, takže půjdu první. Budete si muset najít vlastní dopravu." Tón jeho hlasu byl jako vždy neutrální. "Dobře." Nedělala si žádné naděje, že by se k ní skutečně choval jako ke skutečné manželce, k někomu, koho by miloval a hýčkal. Proto nebyla vůbec zklamaná, že ji tam nechal. Náhle si na něco vzpomněl a znovu promluvil: "Mimochodem, později ti dnes pošlu svou domácí adresu. Prostě se nastěhuj, až se ti to bude hodit." Telefonní čísla si vyměnili dříve, když si nechávali vystavit oddací listy. "Nespěchám!" odpověděla rychle. I když dávalo smysl, že by po svatbě museli zůstat spolu, pravda byla, že prostě ještě nebyla připravená žít pod jednou střechou s cizincem. Možná bylo odmítnutí v jejím tónu příliš zřejmé, protože Finnick brzy zvedl hlavu, aby se na ni podíval. Vivian se trochu zahanbeně začervenala. Nicméně na to neodpověděl. Jen stiskl tlačítko na svém invalidním vozíku, aby ho otočil jiným směrem. "Pokud není nic jiného, tak se teď rozloučím." "Dobře." Počkala, až nastoupí do černého auta, a pak se také vydala na cestu. Poté okamžitě zavolala do personálního oddělení své společnosti. Řekla jim, že bude brzy registrována v Sunshine City. Hluboce si oddychla, jakmile se potvrdilo, že pro ni a její rodinu zařídí místní zdravotní pojištění. I když bylo dnešní vdávání z její strany docela ukvapené rozhodnutí, alespoň se jí konečně podařilo vyřešit záležitost, která ji už nějakou dobu trápila. Konečně se nebude muset trápit nad účty za matčinu lékařskou péči. Po příjezdu do Glamour Magazine, jejího pracoviště, Vivian zjistila, že čas na odpolední rozhovor ještě nenastal. Využila zbývajícího volného času a zamířila do vedlejšího nákupního centra, aby si s kartou, kterou jí dal Finnick, koupila pár snubních prstenů. Poté se vrátila ke svému stolu a posadila se s tím, že si ještě jednou projde informace o dnešním odpoledním rozhovoru. Vtom k ní přisunula svou kancelářskou židli Sára. Její oči se leskly, když se zeptala: "Vivian, co ten prsten?" "Docela pozorná, že?" Vivian neměla v úmyslu nic skrývat. Koneckonců, personální oddělení už vědělo, že si nechala přepsat trvalé bydliště. Brzy se o její změně rodinného stavu dozví každý ve firmě. "Nedávno jsem se vdala." "Gratuluji, Vivian!" Sára si prohlédla prsten a poznamenala: "Dostal jsi ho od manžela? Není to moc velký diamant, že? Kolik stál?" "Trochu přes tisíc." Vivian nic nevěděla o Finnickově finančním zázemí, a tak si vybrala pár nejlevnějších a nejjednodušších prstenů, které našla. Sáře se zamračilo čelo a s vážným výrazem v obličeji prohlásila: "Vivian, to prostě nejde! Snubní prsten je symbolem tvého manželství. Jak spolehlivý může být muž, když ti nekoupí ani lepší prsten?" "To je v pořádku. Dělá jen to nejlepší, co může," odpověděla Vivian. Když si všimla soucitného pohledu v očích druhé ženy, uvědomila si, že si Sára pravděpodobně myslí, že její nový manžel není příliš dobře situovaný. "To stačí. Už o tom nemluvme." Rychle změnila téma a nechtěla se jím déle zabývat. "Jsi připravená na ten rozhovor později?" "Hahaha, rozhodně!" Vivianin trik s odvedením pozornosti byl úspěšný, protože Sára brzy ukázala na svůj oděv. "Vivian, co si myslíš? Jsem krásná?" Teprve tehdy si Vivian všimla, že její kolegyně je oblečená v růžovo-bílé sukni a saku. Její vlasy byly také pečlivě upravené. "Vypadáš úžasně!" pochválila Vivian. Sářiny oči se zalily potěšením nad jejími slovy chvály. "Takže si myslíš, že budu mít šanci u bohatého svobodného prezidenta Finnor Group?"