„Našli jsme nějaké stopy,“ prohlásil Finnick jednoduše. „To je skvělé!“ Na Stilesově tváři se objevil další úsměv. „A já už jsem se pomalu začínal bát, jak jí to hodláš oplatit za to, co udělala. Doufal jsem, že se jí nabídneš sám, ale ukazuje se, že už jsi se dal jiné ženě.“ Finnick zcela ignoroval nestoudné škádlení svého přítele. Stiles se trochu zamračil, když viděl, že z druhého muže nedostane žádnou reakci. Potom se jeho pohled přesunul na Finnickův invalidní vozík a v očích mu zajiskřilo. „Finnicku, už jsi řekl své ženě o svých nohách?“ Finnick, který si prohlížel zprávy finančního oddělení, přestal hýbat myší. O několik úderů srdce později zamumlal: „Ne.“ Stiles se zamračil. „Finnicku, nechci být za rýpala, ale opravdu nezáleží na tom, z jakého důvodu sis ji vzal. Když už jste manželé, jsi si jistý, že před ní chceš dál skrývat pravdu? Možná…“ Tady se na několik sekund odmlčel a přemýšlel, jestli by měl pokračovat. Nakonec zaťal zuby a pokračoval: „Možná by ses měl pokusit svou novou ženu přijmout. Nemůžeš žít pořád ve stínu minulosti.“ Až příliš dobře znal Finnickovu osobnost. I když Finnick trval na tom, že jediným důvodem, proč si tu ženu vzal, bylo vyřešit záležitost s dědečkem, neexistoval způsob, jak by přijal manželství a společné bydlení s ní, pokud by ji opravdu neměl rád. Za boží milosti... Finnick nepromluvil. Po chvíli dočetl zprávy. Teprve potom odpověděl tichým hlasem. „Nemůžu na ni zapomenout.“ Stiles byl docela ohromen. Podíval se pozorněji na Finnickovu tvář a všiml si klidné lhostejnosti. V očích mu problikl soucit. Autonehoda, která se stala před deseti lety, byla noční můrou pro všechny. Všichni si mysleli, že Finnick při té autonehodě ztratil možnost používat nohy. Ukázalo se, že se všichni mýlili. To, co Finnick při té autonehodě ztratil, nebyly nohy. Byla to spíš jeho srdce. … Když se Vivian vrátila z práce domů, Molly a Liam vešli do obývacího pokoje se svými zavazadly. „Molly, Liame, co to…“ „Paní Nortonová, náš syn se zítra žení, takže jedeme na jeho svatbu!“ vysvětlil Liam s potěšeným úsměvem. „Opravdu? Gratuluji! Na kolik dní odjíždíte?“ „Svatba se bude konat tady ve Sunshine City, takže se zítra večer vrátíme.“ Molly se mile usmála. Nicméně, když se otočila na Finnicka, na tváři se jí objevil ustaraný výraz. „Nicméně, když tu nikdo nebude, pan Norton nebude mít nikoho, kdo by mu připravil snídani.“ Vivian oněměla. Takto žijí bohatí? Je to jen snídaně! Opravdu si musí najmout někoho, kdo jim bude speciálně vařit? „To je v pořádku.“ Finnickův hluboký hlas přerušil její myšlenky. „Vivian, ty umíš vařit, že?“ „Cože?“ byla její výmluvná odpověď. Když se setkala s jeho temnýma očima, vykoktala: „J-já ano…“ Potom, když si vzpomněla na vydatnou snídani, kterou Molly ráno uvařila, nemohla si pomoct a dodala: „Jen trochu…“ V Finnickových očích se na okamžik objevil záblesk pobavení, než zmizel. „To stačí,“ pronesl. Následujícího rána. Vivian vstala o hodinu dřív než obvykle, aby se namáhala se snídaní. Už se chystala jít nahoru, aby Finnicka zavolala dolů, když se objevil z výtahu. „Máš baterky?“ Zmatená otázkou si až po chvíli uvědomila, že v rukou drží elektrický holicí strojek. Vzala mu strojek a zkontrolovala otvor pro baterie. „Potřebuješ knoflíkovou baterii. Jsou nějaké v domě?“ „Ne.“ Ohlédla se na strniště na jeho čelisti a potvrdila, že se opravdu potřebuje oholit. „Jsou v okolí nějaké supermarkety nebo večerky?“ „Ne.“ Rozhořčeně se zeptala: „Není tady nic?“ Zavrtěl hlavou. Vivian by mohla plakat nad tím, jak tito bohatí lidé žili. „Co teď budeme dělat?“ vydechla frustrovaně. „Možná bys mohl požádat svého asistenta, aby nějakou koupil a přinesl ji?“ „Už je na cestě sem. Mám později velmi důležitou schůzku, na kterou si nemůžu dovolit přijít pozdě.“ Finnick se zamračil a dodal: „Zeptal jsem se Liama a ten říkal, že má novou břitvu. Není ale elektrická, takže nevím, jak ji používat.“ Chvíli na něj zírala, dokud jí to nedocvaklo. Brzy pochopila důvod, proč tu je. Chtěl, aby mu pomohla se oholit! „Kde je?“ Nemohla si pomoct a připadal jí v tu chvíli docela roztomilý. Stiskla rty a pokračovala: „Vím, jak se používá, a můžu to pro tebe udělat.“ „Je to ve skladu.“ Prohrabala se ve zmíněném skladu a netrvalo jí dlouho, než břitvu našla. Byla to tradiční břitva, ten druh, který se musel používat společně s pěnou na holení. Nanesla mu na čelist silnou vrstvu pěny a začala mu opatrně holit strniště. Jejich tváře byly tak blízko u sebe, že její dech lehce narážel na jeho tváře. Stačilo, aby Finnick trochu zvedl pohled, a mohl si zblízka prohlédnout její tvář. Dokonce viděl i drobné chloupky na její hladké, bledé pleti. Připomínaly mu broskvové chmýří. Jako by vycítila jeho pohled, její už tak napjaté nervy se ještě víc stáhly. „Co se děje? Řízla jsem tě?“ „Ne.“ Jeho hlas byl chladný jako vždy. „Jen jsem přemýšlel o tom, jak moc se teď chováš jako moje žena.“ Vivian byla jeho prohlášením zaskočená a tváře jí zčervenaly. Jsme manželé, a přesto použil slova „chováš se jako“. Znamená to, že stejně jako já cítí, že naše náhlé manželství je příliš neskutečné? „Dobře, hotovo.“ Za chviličku byla hotová. Otřela zbývající pěnu, prohlédla si svou práci a usmála se. „Odvedla jsem dobrou práci.“ „Děkuji,“ zamumlal, než odjel k jídelnímu stolu se najíst. Kvůli jejich předchozím intimním činům byla snídaně docela trapná záležitost. Vivian se dokonce zapomněla zeptat, jestli je s jejím vařením spokojený. Noah dorazil brzy poté, co dojedli. Vzhledem k tomu, že Finnick dnes spěchal, nemohl ji odvézt na stanici metra. Vivian si proto zavolala taxi, aby ji odvezlo přímo do redakce časopisu. V okamžiku, kdy vstoupila dovnitř, zjistila, že příjemná atmosféra z včerejška je pryč. Na jejím místě byl napjatý a nervózní vzduch. Popadla Sáru za ruku a zašeptala: „Stalo se něco?“ „Vivian, nečetla jsi dnes ráno svůj e-mail?“ Sářiny oči byly rozšířené, když odpovídala. „Včera někdo koupil naši firmu! Všechny vedoucí pracovníky vyměnili!“ Vivian těmito zprávami ohromeně zírala. Jejich redakce časopisu nebyla moc velká, ale existovala už docela dlouho. Proč by se najednou prodávala? Nedostala šanci odpovědět, protože u dveří došlo k rozruchu. „Už jde! Nový šéfredaktor už jde!“ Ohlédla se a uviděla vysokou postavu, jak vchází do firmy, a za ním se táhne shluk lidí. Když se podívala na tvář toho muže zblízka, měla pocit, jako by jí na hlavu vylili kýbl ledové vody. Krev jí ztuhla v žilách.