Jeho košile na ní visela jako obrovská opona, občas odhalovala její klíční kosti a štíhlé nohy. Finnick se odvrátil, tvář mu rychle zrudla. Vždy se pyšnil svou sebekontrolou, a přesto neměl jinou možnost než se napít ledově studené vody, aby se uklidnil. Vivian si sedla ke stolu, aniž by si na něm všimla něčeho zvláštního. "Odpoledne se vracím," řekl Finnick v polovině jídla. "Pojedeš taky?" Vivia