🌹 Rose pohled 🌹 *O dva týdny později* Na tváři se mi objeví úsměv, když se vzduchem rozléhají výstřely. Hlasitě jásám, když se mi podaří perfektně zamířit a zasáhnout jednoho zombíka. Vzrušující vlna mě zaplaví, když pokračuji ve hře. Hraji už celé hodiny, i když jsem se měla učit na test, který mě čeká za pár dní. Potřebuji tu zkoušku zvládnout na výbornou, moje budoucnost na tom závisí, ale tady jsem, hraji na Noelově playstationu, který se mi podařilo odkoupit zpět. Kdyby mě s ním viděl, určitě by mi nakecal spoustu stížností, ale naštěstí tu nebyl. "Sakra!" zavrčím, když se mi podaří prohrát. V tu chvíli se mé břicho rozhodne vydat zvuk, který mi připomíná, že jsem ještě nejedla. Potichu zakleju a hodím ovladač vedle sebe. Spadne na měkký polštář s lehkým žuchnutím. Rozhlédnu se a všimnu si, jak se pokoj stmívá, když slunce zapadá za obzor. Jak dlouho už hraji? Zamračím se a natáhnu se pro telefon, který leží vedle mě. Jas obrazovky mě donutí zamžourat, než se mé oči přizpůsobí oslnění. Šest hodin. Hraji už osm hodin v kuse. Strčím telefon do kapsy bavlněných šortek. Vstanu a zvednu ruce. Praskání kostí je uspokojivé, když si protahuji končetiny. Kráčím po dřevěné podlaze a mířím k vypínači na zdi. Rozsvítím a jdu k lednici. Mé břicho vydá další zavrčení a já sebou trhnu. Bylo to dost hlasité na to, aby to bylo slyšet, kdyby byl někdo pár metrů ode mě. Má ruka uchopí dveře lednice a prudce je otevřu. Mé oči prohledávají poloprázdný prostor a hledají něco k snědku. Je tam krabice mléka, dvě vejce a pomerančový džus, který by sotva naplnil sklenici. Prásknu dveřmi lednice a sleduji, jak se otřásají. Má nálada se okamžitě zhorší, když si uvědomím, že budu muset jít do obchodu s potravinami, abych doplnila zásoby v lednici. Noel odjel autem, což mi dalo jedinou možnost jít pěšky. Prsty si vytáhnu ponožky ke kolenům a jdu k místu, kde jsem si odložila žabky. Žabky a ponožky? Jo, to není dobrá kombinace. Nazuji si je a jdu ke dveřím. Mé nohy se zastaví, když si uvědomím, že jsem si zapomněla vzít s sebou nějaké peníze. Otočím se a dupu k místu, kde necháváme peníze navíc. Poté, co je seberu, vyjdu z bytu a zamknu ho. Chladný noční vzduch mi šlehne do obličeje, když vyjdu z budovy. Mé blond vlasy se odrážejí zpět při mírném vánku. Mikina, kterou mám na sobě, mě dostatečně zahřívá před chladným křehkým větrem. Blížily se Vánoce a počasí to rozhodně dávalo najevo. Za boží milosti. Přetáhnu si kapuci přes hlavu, strčím ruce do předních kapes a hraji si s papírovými penězi, které mám v ruce. Obchod s potravinami je jen osm minut chůze a já se zabývám pozorováním krajiny. "Pěkné ponožky, stařenko!" vykřikne posměšný hlas, následovaný smíchem. Otočím hlavu k dítěti, které ta slova vykřiklo, a pošlu mu mrazivý pohled, když se zastavím. "Co, nikdy jsi neviděl ponožky se SpongeBobem, blbečku? Rodiče ti odmítli koupit sadu, proto jsi takový malý srá-" zastavím se, než to stihnu dokončit, a připomenu si, že je to jen dítě, kterému pravděpodobně ukradli bonbóny. Mé oči se zúží do štěrbin, když si prohlížím jeho rozzlobený obličej. "Proč jsi tady sám, kde máš rodiče?" zeptám se, teď už plně znepokojená. Už je tma a ulice se už začínají vyprazdňovat. Je mu asi osm let a pravděpodobně se o sebe dokáže postarat, ale stále je to dítě. "Nestarej se, stařenko!" A s tím se otočí a odejde ode mě. Ústa se mi pootevřou šokem, když zírám na jeho ustupující postavu. To je to, co dostanu za projevení soucitu. Pomyslím si smutně. "Nejsem stará!" zakřičím na něj, než mi úplně zmizí z dohledu. Zvedne ruku a mohu si domyslet prostředníček, který má nahoře. Co je to za spratka. Zavrtím hlavou a pokračuji v cestě do obchodu, teď jdu tak rychle, že by se to dalo zaměnit za sprint. Když se v dohledu objeví obchod s potravinami, rychle prozkoumám okolí, jestli se neblíží nějaké vozidlo, než přejdu silnici. V kapse mi zavibruje telefon a já ho rychle vytáhnu. Protočím oči, když uvidím volajícího, a otevřu skleněné dveře obchodu. Usměji se na pokladní a pak zvednu telefon. "Hej, můžeš nakrmit Bruna?" zeptá se Noel do telefonu. Z jeho konce se ozývá hlasitá hudba a já se divím, kde je. Sevřu čelist, když se sevře sevření telefonu, který držím, při jeho slovech. "Co takhle nakrmit Bruna tebou, nebo ještě lépe useknout ti koule a nakrmit jimi Bruna?" vyplivnu, než zavěsím. Byla to jeho chyba, že si ten hlodavec oblíbil pobyt v bytě. Strčím telefon zpět do kapsy a dál prohledávám oblast, abych našla to, co chci. Ať už byl kdekoli, pravděpodobně ho ovlivnil k pití, protože podle jeho tónu nebyl zrovna střízlivý. _________________ "Děkuji." Usměji se na pokladní, když mi podává poslední tašku. Uchopím dvě plastové tašky plné jídla do ruky a zamířím ke dveřím a otevřu je. Má kapuce se odrazí zpět, když kolem mě projede silný studený vítr. Nedám si ji zpět a zavřu skleněné dveře. Kráčím po betonu. Ulice jsou teď úplně prázdné, když pokračuji v chůzi. V této části města se v tuto hodinu sotva potulují civilisté, i když je brzy. Přesto jsem jediný idiot, který v tuto dobu chodí pěšky. Násilný zvuk rozbije uklidňující ticho. Mé tělo zamrzne a mé sevření tašek se utáhne. Srdce mi buší v hrudi a v břiše mi roste strach. Podívám se za sebe a zvažuji, jestli utéct do obchodu, nebo pokračovat v chůzi. Další hlasitý zvuk rozbíjejícího se skla mě donutí zběsile se rozhlížet. Nevím, co mě posedlo, abych udělala takovou věc, ale zjistím, že dělám malé krůčky k zvuku, nervy mám na pochodu. Zvuky se zesilují, když se blížím k temné uličce. Z dálky mohu zahlédnout dvě stínové postavy, obě mužské podle jejich siluety. Mé kroky začínají váhat, když se k nim blížím a sleduji, jak jeden mává něčím, co nápadně vypadá jako baseballová pálka, na okno a rozbíjí ho na milion kousků. Jejich hlasitý smích se nese vzduchem, zatímco druhý zvedne obrovský kámen a hodí ho na druhé okno. S pouhým jemným svitem pouličních lamp, které osvětlují cestu, jsem viděla, co mají na sobě. Oba oblečení v černém a nikdo by si jich nevšiml, kdyby zůstali ve tmě. Zjistím, že k nim jdu, cítím se zaujatě, když sleduji, jak ten vyšší zvedne sprej a začne stříkat barvu na zeď. Je ke mně otočený zády, když dál ničí budovu. Otočí se k druhému chlapovi. Světlo pouliční lampy dopadá na stranu jeho obličeje a já vydám ohromený výdech. "Luke?" zeptám se tichým šepotem, když na něj zírám. Při zaslechnutí mého hlasu se jeho tělo okamžitě napne, když přestane s tím, co dělá.