Muž, který před ní stál, byl Fraser Graham – dědic Graham Group. Pokud Larson Group, vedená Trevorem, patřila mezi tři největší finanční konglomeráty v Havenbrooku, pak Graham Group byla nepochybně číslo jedna. Začínala jako bankovní impérium a rychle rozšířila své investice do nemovitostí, technologií, komunikací a fondů. Více než polovina průmyslových odvětví v Havenbrooku nesla pečeť rodiny Grahamů. Za zavřenými dveřmi mu každý říkal <i>Bossman</i>. Summer se s ním setkala jednou dříve. Šlo o projekt, o který rodina Stewartů usilovala v rámci výběrového řízení Graham Group. Byla jednou z vedoucích projektu. Nyní, ve svém sotva při vědomí, se už nestarala o zdání. S posledním zbytkem sil natáhla ruku a uchopila látku jeho kalhot ušitých na míru. "Frasere... prosím... pomoz mi." Fraserův pohled potemněl, když zjistil, kdo to je. Její modrobílé šaty byly roztrhané a špinavé, odhalovaly pár bledých, štíhlých nohou. Její jemné nohy byly pořezané, krev barvila její jemnou kůži. A když si všiml nepřirozeného zčervenání v obličeji, jeho zamračení se prohloubilo. Beze slova se sklonil a vzal ji do náruče. Slabá vůně chladné borovice Summer obklopila, takže se cítila chladně i bezpečně. Fraser ji posadil na sedadlo spolujezdce a zavřel dveře. Poté se líně opřel o auto, pomalu si vyhrnul rukávy a rozepnul hodinky – limitovanou edici v hodnotě milionů. Pohlédl na tři statné únosce, kteří ji pronásledovali, a zeptal se: "Nadrogovali jste ji?" Jeho hlas byl tichý, klidný – ale mrazivý až do morku kostí. … O deset minut později Fraser vklouzl na sedadlo řidiče. Jeho černá společenská košile, nyní potřísněná krví, byla svlečená a vyhozená z okna. Pod tlumeným světlem bylo jeho štíhlé, svalnaté torzo plně odhaleno – každý hřeben jeho břišních svalů zřetelný, hladké linie se zužovaly dolů k úzkému pasu, mizely pod jeho černými společenskými kalhotami. Na sedadle spolujezdce měla Summer zavřené oči, čelo vlhké potem. Její rty byly mírně pootevřené, zuby se zabořovaly do jemné kůže. Chvíli si ji prohlížel, jeho pohled byl nečitelný. Poté vytáhl telefon a zavolal. "Za půl hodiny přijeď do vily Westhaven. Přivez léky." Na druhém konci linky byl Xavier Hathaway – ředitel špičkové soukromé nemocnice v Havenbrooku a Fraserův dlouholetý přítel. Když Xavier uslyšel požadavek, frustrovaně zasténal. "Můj drahý pane Grahame, i kdybych byl pouliční závodník, cesta z Havenbrooku do Westhavenu trvá nejméně dvě hodiny! Co ode mě čekáte, vytáhnu kouzelné dveře Doraemona?" Fraserovy rty se zkroutily do líného úsměvu. "Není to to, k čemu slouží tvoje soukromé letadlo?" Xavier byl ohromen. <i>Kdo sakra je tak důležitý, že si Fraser nechá přivolat letadlo?</i> <i>Jsem jako ti doktoři ve filmech – ti, kteří slouží těm nejzáhadnějším a nejbohatším mužům. Víte, vždycky k dispozici, připraveni na cokoliv.</i> Fraser zavěsil bez dalšího slova. Popadl volant a otočil auto. Porsche se řítilo po prázdné silnici jako záblesk blesku. Brzy dorazili k luxusní bílé vile u moře. Právě když Fraser zařadil parkovací režim, něco měkkého a sladkého se na něj náhle přitisklo. Summer, její oči zastřené touhou, měla pocit, jako by ji pohlcovaly vlny horka. Hořela. Tenké ramínko jejích šatů jí sklouzlo z ramene a odhalilo hladkou, kulatou křivku pod ním. Bez váhání přelezla středovou konzolu a obkročila ho, její štíhlé prsty bloudily po jeho holé hrudi. V stísněném prostoru Porsche vzduch zhoustl napětím. Fraserovo ohryzko poskočilo. Jednou rukou ji chytil za pas, druhou uchopil její jemnou bradu. Donutil ji setkat se s jeho temnýma, doutnajícíma očima. Jeho hlas byl chraplavý, téměř vrčivý. "Summer, vůbec víš, kdo jsem?" Summerina mysl byla zmatená, ale stín poznání přetrvával. Zasmála se – pomalý, smyslný úsměv, koutky jejích očí se zvedaly způsobem, který byl neodolatelně svůdný. Byla jako zralá, šťavnatá broskev, prosící, aby byla ochutnána. Omotala ruce kolem jeho krku, přitiskla se k němu, její jemná tvář se otírala o jeho kůži. "Frasere Grahame... je mi tak horko. Už to nemůžu vydržet. Pomoz mi... prosím?" S tím se její rty dotkly jeho ohryzku a táhly se nahoru, než se konečně přitiskly k jeho rtům. Její polibky byly chaotické a nepraktické, ale zažehly v něm něco. Fraserovy oči potemněly, když se zadíval na zrudlou ženu v jeho náručí. V jeho pohledu se mihla touha, hluboká bouře vířící pod povrchem. Jeho teplá dlaň klouzala po jejích hladkých zádech, pomalu ji hladila a vyzařovala nebezpečnou, ale neodolatelnou atmosféru. "Summer," jeho hlas byl tichý a rozvážný, "jsi si jistá, že toho nebudeš litovat?" Summer zavrtěla hlavou, její hlas se chvěl. "Žádné lítosti... jen chci, aby Trevor litoval." Fraserovo obočí se zvedlo. "Ach? Pořád na něj myslíš?" Jeho ruce ztuhly. Summer zakňučela při náhlém nedostatku doteku, její tělo bolelo, bylo zoufalé. Vzhlédla k němu zamlženýma očima, rty mírně našpulené, její výraz srdceryvně křehký. "Ne... nikdo jiný. Už nikdo jiný není." Trevor už v jejím srdci neexistoval. Fraserovy prsty obnovily své pomalé, škádlivé hlazení. Jeho hlas klesl do temného šepotu. "Prosej mě." Summer nevěděla jak – věděla jen, že potřebuje úlevu. Její oči prosily, celá její bytost se chvěla touhou. "Frasere, prosím tě... vezmi si mě." Fraserovy rty se zkroutily do zlomyslného úsměvu. Jako odměnu jí věnoval škádlivý polibek a zamumlal jí do rtů: "Tak sladká." Summer si instinktivně olízla suché rty, její dech byl teplý, když se naklonila blíž a zašeptala mu do ucha. "Chci ti dát svou poprvé." Fraserovy oči se zableskly něčím nečitelným, než se z jeho hrudi ozval tlumený smích. "Dobrá. Vezmu si ji." S tím obrátil dynamiku a chopil se kontroly. Jeho silná ruka držela zátylek jejího krku, když rozdrtil své rty na její. Tento polibek nebyl jako ten první – tento byl hluboký, naléhavý, naprosto pohlcující. Vyloupil z jejích rtů každý poslední kousek sladkosti a nechal ji bez dechu a omámenou. Summer měla pocit, jako by se topila, klesala hlouběji do vln. Její tělo se instinktivně přitisklo k jeho, toužilo po víc. Fraserovými žilami projel horký proud. Tentokrát se jeho obvyklá sebekontrola rozpadla. Brzy se v autě povalovaly odhozené šaty. Její šaty. Jeho kalhoty. A skrz zamlžená okna se stíny proplétaly v vášnivém chaosu. … O několik hodin později se Fraser díval na slabé stopy krve na svých kalhotách, jeho oči byly temné a nečitelné. Zvedl Summer do náruče, přehodil přes ni své sako, úplně ji zakryl. Vnesl ji dovnitř vily a zamířil rovnou do ložnice. Poté, co se důkladně uspokojil, byl Fraser ve vzácné, trpělivé náladě. Opatrně ji očistil, osušil jí vlasy a zastrčil ji pod hedvábné prostěradlo. V obývacím pokoji se Xavier líně povaloval na pohovce a listoval časopisem. Když Fraser konečně vyšel – košili vyměnil za potištěnou, dva knoflíky u krku rozepnuté – Xavierův pohled spočinul na stopě rtěnky na jeho klíční kosti. Třešňově červená. Výrazná a zjevná. Podíval se na čas. Už bylo deset hodin večer. Čekal tam pět hodin. Xavier si zamlaskal. "Frasere, štěstí, že je to soukromý resort. Jinak by si lidé mysleli, že je zemětřesení, když se tvoje milionové auto takhle houpe už hodiny."