Litině tělo se napjalo, když se vynořila z kalných hlubin. Klopýtla vpřed, sotva udržela hlavu nad vodou. Nohy nahmataly skalnatý okraj, a tak se vrhla vpřed, zabořila prsty do odporného slizu, který kdysi býval hlínou. První krok byl nejtěžší, svaly jí křičely odporem. Lita zasténala a donutila se jít dál. Byla bosá a brodila se bažinatou vodou směrem k břehu. Proč nebyla na souši? Ta pouť se zdála nekonečná, voda neuvěřitelně hustá a ledová, jak jí prosakovala do nohou. Co to, k sakru, smrdí? Spálený benzín? Zakašlala a zvedla ruku, žaludek se jí obracel. Lita vyzvracela tu bahenní vodu, páchnoucí tekutina jí cákala po tenké košili. Podařilo se jí dojít tak daleko, že jí mokro sahala jen po kolena, ale zvracení neustávalo. Proč měla v žaludku vodu? Snažila se to pochopit a zároveň bojovala s pocity závratě. Lita se donutila vylézt z těch slizkých hlubin na ten chatrný břeh. Všechno v těle ji pálilo a bolelo. V lopatce měla těžkou, pulzující bolest, na lýtkách dvě krvácející odřeniny, na jedné straně obličeje jí stékala horká hladká tekutina a přes záda měla ostré, brnící řezy. Nemohla se zastavit, aby si prohlédla zranění. Musela něco udělat. Něco... Plazila se a vlekla se po břehu k vraku auta, který zahlédla přes husté křoví, a nevšímala si každé ostré agónie, která jí pronikala tělem. Klacky se jí zabodávaly do žeber, kameny jí škrábaly kolena. Když dosáhla hřebene, Lita uviděla, co z auta zbylo. Čelní sklo bylo roztříštěné, přední část se zmačkala jako kus papíru z poznámkového bloku kolem obrovského kmene stromu. Kdysi krásný bourák vypadal k nepoznání. Krev se rozmazávala po straně kapoty u spolujezdce směrem k bažině. Její krev. Navzdory třesu rukou se Lita nepodívala zblízka, aby se podívala na kousky kůže, které tam musela zanechat. Záda musela mít roztrhaná, ale nebyl čas na to myslet. Jen stěží rozeznávala kouř z dálnice na vrcholu strmého kopce a zkroucená kovová ramena, která kdysi tvořila svodidla, směřovala ven k stromům. Slyšela jen syčení motoru a krev v uších. Lita se otřela o pálící špínu a listí, dokud se nedostala na stranu řidiče. Zoufale potřebovala najít svého staršího bratra. Mezi nimi bylo neviditelné pouto a vteřinu poté, co se auto řítilo do stromu, ucítila, jak to pouto prasklo. Její tělo prolétlo vzduchem a nebylo nic, co by ji k němu přitáhlo zpět. Co to znamenalo? Lita to nechtěla vědět. A ta bolest byla nějakým způsobem horší než všechna ostatní zranění dohromady. Když se protijedoucí auto vymklo kontrole, přejelo dělící čáru a narazilo do nich, neměla čas reagovat. Odepnutá a napůl vysvlečená z džínové bundy, kterou měla na sobě, když prolétli svodidly a přes okraj, Lita také letěla. Měla jen čas cítit se ve vzduchu a slyšet praskání skla, než ucítila ostrou facku bahenní vody, která jí vytlačila vzduch z plic. Pak zemřela. Jenže nezemřela. Doplazila se kolem dveří řidiče, které zoufale tahala, dokud nevyskočily. Lita se podívala a málem omdlela, když na ni zpět zíraly bezvládné oči jejího bratra. James, přehozený přes volant v hrozné poloze, která mu, jak se zdálo, zlomila páteř napůl, stékala krev přes přední displej. Jeho paže se natahovala směrem ke straně spolujezdce. Snažil se ji chytit? Nebo ji strčit do bezpečí? Lita spadla zpět na ostré větvičky a kameny a odsunula se zraněnýma rukama od auta. Nemohla se na něj takhle dívat. Kdyby si tu ruku zkroutil mezi hrudník a volant... kdyby nevzal ten plný náraz... možná... Nemohla dýchat. Ani myslet. Litina kůže chladla, horko z ní proudilo ven s každým divokým úderem srdce. To nebyl její bratr. James byl nezničitelný. Silný. Nemohl zemřít. Nemohl na ni takhle zírat, jako by byl *pryč*, a vzal si s sebou její srdce. __________________ Lita se probudila dvě hodiny před budíkem na sedmou hodinu, celá zpocená a roztřesená. Její mysli vždy chvíli trvalo, než se po noční můře vzpamatovala. Každý roztřesený nádech ji ujistil, že je v pořádku. Ale byla to lež. Její bratr byl mrtvý, *nic* nebylo v pořádku. Cvičení v posilovně jí každý den pomáhalo se vyčerpat, což většinu času drželo noční můry na uzdě, ale úplně je nezažehnalo. Pot jí prosakoval do prostěradel, když se vykulila z postele na podlahu v temném chladu brzkého rána. Na chvíli se zastavila, aby se vzpamatovala a uklidnila nervy, než svlékla zpocená prostěradla a zamířila do sprchy. Horká voda ji obklopila hustou párou, když si do nyní zahojených jizev na zádech a ramenou vmasírovala mýdlo. Naštěstí se jí odřeniny na lýtkách zahojily, ale stále se styděla za záda, a tak je nikdy neodhalovala. Vzpomínky byly pro ni příliš bolestivé. Když si vmasírovávala mýdlo do těla, musela si přiznat, jak pevné se její tělo cítí. Měsíc strávený v posilovně dělal divy. Vyvinula si o něco lepší chuť k jídlu už jen z nutnosti, protože její tělo potřebovalo palivo. A posilování jí vrátilo nějaký tvar do těla, zejména mezi pasem a boky. Dokonce i její pleť a vlasy vypadaly zářivěji. Někde ve sprše se její myšlenky stočily k panu vysoký-tmavý-a-pohledný, o kterém teď věděla, že je majitelem Alpha’s, samotný Alpha, i když ještě neznala jeho jméno. Neměla odvahu se zeptat. Litě se ta přezdívka zdála neobvyklá, ale hádala, že bojový klub musel fungovat podobně jako smečka. Buď to, nebo se Alpha považoval za vrchol mužství, Alfu v každém smyslu toho slova. Lita si odfrkla, i když její tělo s tímto hodnocením souhlasilo. Možná to bylo trochu od obojího. Nemohla si pomoct a v tichých chvílích na něj myslela. Na jeho oči, které se jí dívaly do očí, na jeho obnaženou hruď, která ji tiskla ke zdi, na jeho ruku, která prozkoumávala všechny její nedotčené části. Fantazie byly další komplikací, kterou nepotřebovala. Co se stalo s žádnými dalšími citovými vazbami? Napomenula se. Od té doby, co uslyšela ten chraplavý hlas a ucítila jeho bohatou vůni, se Lita snažila ze všech sil se mu vyhýbat na každém kroku. Ale večer to bylo nemožné. A se začátkem školy neměla na výběr, v kolik hodin bude trénovat. Takže se soustředila na Alexe nebo na daný úkol a ani se neobtěžovala komunikovat s ostatními návštěvníky posilovny. Upřímně řečeno, zdálo se, že to byla vzájemná dohoda, protože se zdálo, že se vyhýbají té části posilovny, kterou používala ona. Ať tak či onak, úspěšně strávila celý měsíc jen se dvěma chvílemi strávenými v jeho společnosti. Ale nemohla to dělat navždy. Dnes byl její první den ve škole a to ji nutilo cvičit až do zavírací doby. Představovala si, jak ji překvapí v šatně, zatlačí ji dozadu do sprch, tupé horko jeho tvrdosti proti ní. Prudce zavrtěla hlavou a přepnula vodu na studenou v naději, že utlumí své vzrušení. Nikdo tady nebyl, aby viděl, jak podléhá těmto fantaziím, ale byly nebezpečné. Vazby byly nebezpečné. Co na něm bylo takového, že ji tak ovlivňoval? Výběr oblečení se ukázal stejně obtížný jako dobrý noční spánek. Její tělo opět upřednostňovalo většinu šatníku, který opustila poté, co začala chodit s Brianem, ale nebyla si jistá, jestli by se toho měla ještě chopit. Stále bydlel o patro níž a pravidelně ji vídal. Upřímně se otřásla při pomyšlení na jeho žárlivost. Ty vzpomínky byly pro ni tak živé, že nápad obléknout se hned vyhnala z hlavy. Prohlédla si ramínka a rozhodla se pro krémové tričko s tříčtvrtečními rukávy, které jí hezky sedělo na postavě a mělo lehký výstřih, který odhaloval náznak dekoltu. Trochu si zatáhla za lem, šťastná, že je stále dost volný, aby se cítila pohodlně. Lita si oblékla světle modré úzké džíny a krémové tenisky a postavila se zpět, aby se podívala na svůj vzhled. Roztomilé, ale ne sexy. Ženské, ale ne upoutávající pozornost. Byla to hezká, bezpečná hra pro její první den ve škole. Její oblečení jí opět hezky sedělo a nemohla si pomoct a usmála se. Už je to tak dlouho, co vypadala jinak než jen kůže a kosti. Nechala vlasy volně rozpuštěné a nechala obličej nenalíčený. Poprvé se podívala na svůj odraz a necukla sebou ani se neodtáhla. Cítila se... skoro... dobře? Dokud jí myšlenka na Briana na univerzitě opět neudělala nevolno. Lita popadla tyčinku z čerstvé krabice, kterou dostala z posilovny, velkou kabelku a klíče od auta, než vyrazila do garáže. Došla jen do přízemí, když uslyšela své jméno. „Lito?“ zavolal za ní Brian. Otočila se jako na obrtlíku a málem je oba srazila, když se natáhl pro její paži, „Páni... já... páni,“ to bylo vše, co ze sebe dokázal dostat, a Lita na něj zvedla obočí. „Vypadáš...“ Vždycky se jí líbil takový, okouzlený a milý. Připomínalo jí to jejich začátek. Jaké to bývalo, než poznala pravdu. Přála si, aby viděla jen tuto jeho stránku. „Ahoj,“ podařilo se jí říct a ustoupila o krok zpět. „Nechceš jet dnes ráno spolu?“ zeptal se a prohlížel si ji. „Posilovna ti opravdu pomáhá, zlato. Jsem na tebe hrdý.“ Nemohla si pomoct a ucukla, ale setřásla ten výraz, než si toho všiml. Její fyzické rysy byly kořenem příliš mnoha aspektů jejich vztahu. Barva jejích vlasů. Velikost její podprsenky. Její oblečení. Typ a aplikace jejího make-upu. Opět si jí fyzicky všímal a chtělo se jí to změnit. Všechny ty chaotické emoce zahnala. „Chci si tak nějak zvyknout na kampus. Chci se projít a tobě by se nelíbilo na mě čekat.“ Odmlčela se a sledovala jeho reakci. Když se zdálo, že mu to nevadí, pokračovala. „Promluvíme si později, Bri? Za pár hodin mám hodinu a ještě si musím jít pro knížky,“ zazářila malým úsměvem a nasedla do svého SUV. Brian jen přikývl a neurčitě se usmíval, když si prohlížel její siluetu. To luxusní SUV na univerzitě nebylo úplně mimo mísu, ale Lita se stále cítila trapně, když vystupovala z něčeho, co tak hlasitě křičelo privilegia, zvlášť na prvákyni. Ale zaparkovala, popadla ledovou kávu ze Starbucksu, kterou si cestou koupila, a zamířila do knihkupectví. Trvalo jí celých patnáct minut, než se zorientovala v pokynech na mapě kampusu. Ale nakonec našla ty velké dvoukřídlé dveře. Uvnitř se potulovali studenti a Lita si přečetla nápisy a sledovala šipky, dokud nenašla to, co hledala, učebnice. Dlouhá fronta se zastavila vedle pořadačů a potřeb, a tak si vybrala, co potřebovala, a čekala. Všechno bylo tak zářivé a nové a nemohla si pomoct a cítila se nadšená ze svého prvního dne. Tohle byl začátek nového začátku pro ni. Žila jeden z Jamesových snů za ni. Vždycky chtěl, aby dokončila školu, aby se o něj mohla postarat ve stáří a nevadilo mu, že je dělí jen pár let. Potlačila bodání v hrudi a usmála se na tu vzpomínku. Než se nadála, Lita stála na začátku fronty. „Ahoj! Seznam tříd?“ zeptala se starší žena v univerzitním věku. Na jmenovce měla napsáno Stace a vypadala povědomě. Lita jí podala papír, který si vytiskla z domova, a prohlížela si ženinu laskavou tvář, jako by jí měla říct, kde ji už viděla. „Sakra holka, v kterém jsi ročníku? Já jsem ve dvou z těchto tříd a jsem třeťačka. Ty jsi přestoupila?“ „Ó,“ zaváhala Lita, „ne, jsem prvák, ale jsem docela dobrá v matematice a angličtině, takže mi dali speciální výjimku. Je to divné?“ Lita nesnášela, když si nebyla jistá sama sebou, ale tohle pro ni bylo tak nové prostředí, daleko od těch privilegovaných soukromých škol, které znala. Tohle byl skutečný svět se skutečnými lidmi, kteří neznali její rodiče ani nuly na jejím bankovním účtu. Nechtěla v té vazební části nic pokazit. „Cože, to, že jsi dobrá v matematice *i* v angličtině? Kromě toho, že jsi jednorožec, prosím tě! Jsi génius, chop se toho, já bych to určitě udělala. My ostatní se svými silnými stránkami určitě chlubíme.“ Postrčila širokou, svalnatou lopatku. Stace se na Litu dívala déle, než bylo nutné, a pak zavrtěla hlavou. „Hned se vrátím s tvými knížkami.“ Vrátila se o pár minut později s hromadou, která se zdála neuvěřitelně vysoká, a Litina tvář zbledla, „Díky bohu, že cvičím...“ zamumlala si pro sebe. „Ha! Tam tě znám! Alpha’s, že? Věděla jsem, že tě poznávám, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem tě viděla. Jsem Alexova sestra, Stacey. Ale můžeš mi říkat Stace,“ usmála se široce a zamávala, jako by spolu už nemluvily. „Už jsem s tebou chtěla mluvit, ale Alex je takový morous a monopolizuje veškerý tvůj čas. Řekl, že tam netrénuješ doopravdy, je to pravda?“ zeptala se Stace, „Chci říct, nesoudím tě, jestli je to pravda, jen chci vědět, s čím pracuju, chápeš.“ Usmála se a mrkla. Lita necítila žádný negativní podtón, a tak vydechla a řekla: „Jo, už jsem se divila, kdy potkám nějaké další ženy. Začínala jsem si myslet, že jsem vyvrhel.“ „Ale prosím tě! Ty? V žádném případě, přísahám—“ Stace se naježila, než bez mrknutí oka přešla do španělštiny. Lita nečekaně vyštěkla smích, když poslouchala, jak Stace nazývá Alexe každým jménem v knize. Stace protočila oči a odfrkla si a zamumlala další urážky. „Jak jsi věděla, že mluvím španělsky?“ zeptala se Lita mezi smíchem. „Nevěděla,“ přiznala Stace s provinilým úsměvem. „Alex mě někdy tak strašně štve, že zapomínám překládat.“ Obě se ušklíbly. Stace se na Litiny rysy podívala v novém světle. „Smíšená s čím? Dominikánkou nebo něčím takovým?“ „Nic hispánského, pokud vím. Může za to pět let španělštiny a sledování telenovel. Z matčiny strany běloška,“ opravila Lita, „A něco z otcovy strany. Možná ostrovy nebo Střední východ, ale on si není jistý a já taky ne. Je adoptovaný.“ Stace přikývla, „Teď už to trochu vidím. Náznak něčeho navíc pod tou bledostí.“ James vždycky vypadal jako Rafi, hnědý a štíhlý, po matce skoro nic nezdědil. Ale Lita vypadala přesně jako Diane a neměla po Rafim vůbec nic kromě černých vlasů a toho něčeho navíc, na co nikdo nedokázal ukázat. „Jo, ale celé léto jsem strávila doma. A nikdy se neopálím, takže nevím. Tvůj odhad je stejně dobrý jako můj,“ zažertovala Lita. „A jestli se Alexovi podaří prosadit, nebudeš mít na podzim žádný volný čas na to, abys byla venku.“ „Jo, to si dokážu představit. Říkám mu v duchu debil pokaždé, když řekne ta slova *základní obvody* tím svým hloupým chraplavým hlasem.“ Lita protočila oči. „Věděla jsem, že není běloch, ale nedokázala jsem si na nic konkrétního vzpomenout a nerada předpokládám.“ „Jo, nikdo nikdy neví, co jsme. Portoričani z obou stran. Získali jsme to poctivě. Lidi mate asi ta barva vlasů,“ pokrčila rameny Stace a ukázala na své světle blond vlasy. „Lidi si jen myslí, že mám umělé opálení.“ „To samé. Ale každý, kdo zná mého tátu, zná i mě. Ušetří to spoustu mylných představ. Budeme si muset někdy sednout a porovnat poznámky,“ usmála se Lita. „Bez obav, promluvíme si víc v—“ Stace se naklonila, aby se znovu podívala na Litin rozvrh—„pokročilé statistice.“ Někdo si za Litou odkašlal, jako by chtěl říct, že dámy potřebují ukončit svůj rozhovor. Lita popadla své knížky a zamířila zpět k pokladně pro svůj košík školních potřeb. „Seď blízko vzadu, jo? Obvykle chodím na každou hodinu o pět minut pozdě,“ zavolala za ní Stace a zamávala na rozloučenou. „Není to moje chyba, že káva je v půlce kampusu.“