„Slečno Dillardová, dochvilná jako vždy, prosím, posaďte se,“ naznačila Susan. Byla Litinou terapeutkou poslední měsíc, přesně jeden den poté, co se Lita nastěhovala do svého bytu. Ale od první návštěvy vždy trvala na tom, aby jí Lita říkala Susan, aby ukázala, že její kancelář je přátelský prostor. Ale nebyla, a Lita to věděla, jednoduše z toho, že *Susan* jí nikdy neříkala Lita. Vždy to byla slečna Dillardová. „Takže, co je nového na programu mé matky?“ zeptala se Lita a odbyla veškeré zdvořilosti u dveří. S mrzutostí se sesula na předraženou koženou pohovku. „Vaše matka vás pozdravuje, jako vždy, a znovu jsem tu, abych vám připomněla, že chce pro vás jen to nejlepší. Dnes jsme tu, abychom znovu prodiskutovali tu posilovnu. Je důležité, abyste se o sebe lépe starala. Našla jste si vhodné místo? Mám pár návrhů, které vaše matka schválila, pokud byste chtěla.“ „Ne, děkuji, Susan. Včera jsem jednu našla. Tady je účtenka,“ odsekla Lita a prakticky hodila napůl pomačkaný kousek papíru Susan do rukou. Žena si odkašlala a pomalu si vyčistila brýle, než vzala do rukou kousek účtenky. „Mmm, není tu žádné jméno. Na řádku je jen napsáno Atletický klub. Jak se jmenuje? Kde je?“ „Je to docela daleko, ale ta cesta se mi líbí,“ usmála se Lita s postojem, „Dává mi spoustu času na přemýšlení. A jméno si raději nechám pro sebe. Bylo mi řečeno, že si mohu vybrat posilovnu, a to jsem udělala. Nemělo by záležet na tom, kde je. Každopádně jsem si myslela, že ta cena uspokojí matku a zajistí, že jsem si vybrala místo vhodné pro rodinu našeho kalibru.“ Lita nenáviděla takto mluvit. Bylo to elitářské a naznačovalo, že ostatní jsou méněcenní, protože nejsou bohatí. Ale byla to řeč, kterou Susan i Litina matka rády slyšely. Potvrzovalo to, že Lita vstřebává jejich výchovu. Susan zamyšleně přikývla: „Ano, předpokládám, že exkluzivní posilovny nepotřebují inzerovat na svých účtenkách. Ústní doporučení stačí. Ano, myslím, že s tím bude spokojená.“ Susan zastrčila papír do šanonu a popadla poznámkový blok: „Můžeme začít?“ Lita přikývla. „Jaká je dnes vaše agrese, na stupnici od 1 do 10?“ *Jedenáct*, pomyslela si Lita. „Dva,“ odpověděla Lita nahlas. „*A váš hněv?*“ *Dvanáct*, zavrčela Lita ve své hlavě. „Jedna,“ povzdychla si, unavená z odpovídání na stejný litanii otázek každý den. „Kolik pilulek berete denně?“ Susan sklonila nos dolů k této otázce a snažila se Litinu odpověď prozkoumat. „Dvě, jako vždy,“ pokrčila Lita rameny, věděla, že se to v tuto chvíli blíží pěti nebo šesti. „A váš spánek? Míváte noční můry?“ „Ne tolik. Spím asi čtyři nebo pět hodin, ale po včerejší posilovně jsem spala šest.“ „Skvělé, skvělé. A nejlepší na tom je, že to udělá zázraky s vaší pletí a vlasy, které se staly poněkud... mdlé.“ Lita nikdy před Jamesovou smrtí neměla terapeuta, ale nemyslela si, že to Susan dělá správně. Nebyla povzbuzující ani pozitivní. Neustále dělala malé rýpavé poznámky a někdy měla Lita pocit, jako by poslouchala svou matku v těle a krvi, se vší tou elitářstvím a předsudky. Ale nakonec by tam Lita ráda seděla každý den až do začátku školy, pokud by to znamenalo, že bude mít nějakou svobodu. Poté by musela chodit jen jednou týdně, aby si udržela svobodu, pokud by její známky zůstaly dobré. A pokud by to všechno znamenalo, že by mohla jít do školy na druhé straně země od svých rodičů, byla ochotná udělat cokoliv. Připojení se k posilovně a možnost vymanit se z Brianova vlivu byly bonusy, které si nemohla nechat ujít. „A co vaše chuť k jídlu? Vypadáte, jako byste zase nejedla...“ Susan si cvakla jazykem a Lita se otřásla. Byl to pravděpodobně ten nejvíce dráždivý zvuk na světě a byl odmítavý. „Včera večer jsem po posilovně snědla celý zahradní salát s avokádem,“ ujistila Lita, dobře věděla, že ho hodinu jen přebírala a pak vypila láhev Gatorade. Ale bylo lepší, když Susan nevěděla tu část. Abych byla spravedlivá, Lita *měla* hlad, dokud se neobjevil Brian a nepožadoval, aby se spolu navečeřeli. Když si sedla, aby si vzala první sousto, její chuť k jídlu zemřela, jako vždy, když jí připomněl, kolik má málo času. „Skvělé!“ usmála se Susan, „Předpokládám, že za vaše jídlo mohu poděkovat Brianovi? Musí být hezké žít s takovým pohledným mladým mužem a v nejlepším věku pro manželství.“ Mluvila o Litiných 18 letech nebo Brianových 23? Ani jeden se nezdál být nejlepší pro cokoliv takového. „Jak jsem už nesčetněkrát řekla své matce, nežijeme spolu. Máme pauzu až do května. Bydlíme ve stejné budově. To je vše. Bylo to její uspořádání, ne moje.“ „Ano, no... dobré věci potřebují čas, aby rozkvetly, slečno Dillardová, někdy všichni potřebujeme trochu postrčit sem a tam. A s blízkostí je to jen otázka času.“ Lita se podívala na hodiny: „I když si naše rozhovory užívám, vypadá to, že čas vypršel. Stejný čas zítra?“ _____________________ O týden později Lita se zhroutila pod náporem vzduchu. Nebo spíše, nedostatku vzduchu. Zdálo se, že její plíce nejsou schopny nasát dostatek kyslíku, aby ji udržely. Byla tak mimo formu, že to bylo smutné. Ty dvě minuty, které strávila pomalým ochlazováním, se zdály jako věčnost a Gymhead, *Alex*, v tom nebyl žádnou pomocí, usmíval se jako otravný idiot, když se dusila zevnitř. Tlačila se dál proti svému vyčerpání, téměř připravená omdlít. „Přestávka na vodu, psycho fanynko?“ Zamračila se na něj, ale pokračovala dál. Její nohy se cítily jako želé, připravené každou chvíli sklouznout z jejího těla. S každým krokem klopýtala. Za další chvíli nebo dvě pravděpodobně narazí na pohyblivý pás běžeckého pásu a úplně se ztrapní. Možná bude mít štěstí, že se omráčí, aby nemusela znovu slyšet Alexův štěkavý smích. Pak se zamyslela nad stopami, které by pád mohl zanechat, a jak by na ně mohl Brian reagovat. Znovu klopýtla, tentokrát ze strachu místo z vyčerpání, a chytila se stabilizačních tyčí pro oporu. „Spadneš, pokud nepřestaneš,“ škádlil ji, ale pod tím se zdál být ohromen, ne-li trochu znepokojen. Lita znovu klopýtla, než stiskl tlačítko, aby stroj násilně zastavil. Po dvacetiminutovém kardio zahřátí, pětačtyřicetiminutovém posilování, během kterého tvrdil, že *nepřestáváš, přepínáš svalové skupiny*, patnáctiminutové přestávce na vodu, která skončila proteinovou tyčinkou, kterou jí Alex hodil, a sérii cviků, které jí lámaly záda a měly ji naučit ovládat své tělo, byla Lita dávno za hranicí zlomu. Před třiceti minutami přestala cítit nohy. Byl to zázrak, že ji ochlazení nezabilo. Přesto ten oheň v její hrudi hořel s rozhořčením. „Drž hubu. Gymheade,“ podařilo se Litě mezi škrcenými dechy, „Ale. Díky.“ Stále nemohla pochopit, jaký druh osobního tréninku to byl. Snažil se ji Alex poslední týden trénovat nebo zabít? Pravděpodobně si to pamatoval jinak, ale způsob, jakým se jí svaly napínaly a bolely, se dal srovnat pouze s trestem. Pod vší tou bolestí se však Lita cítila tak uvolněně, že by mohla plakat. Bylo to dost úlevy, že předstírala, že nevidí Alexe a ostatní, jak se jí o přestávce posmívají. Navíc se Lita šíleně zlepšila, hlavně proto, že kdykoli se chystala omdlít, Alex jí nacpal do obličeje proteinovou tyčinku. Vždy odcházela vyčerpaná, což jí pomáhalo spát a za poslední týden jí to dokonce pomohlo získat malou chuť k jídlu, pokud se mohla vyhnout Brianovi, když přišel čas večeře. Něco na cvičení fungovalo tak, že ji to vytahovalo z vlastní hlavy, jen si nebyla jistá, jestli to byl trénink, nebo skutečnost, že během tréninku nepřemýšlela o všech věcech ve svém životě, které jí způsobovaly úzkost. „Dobrá. Dnes to ukončíme. Teď musím vést skutečný trénink,“ zamručel Alex, když odcházel. „Patnáctiminutový strečink celého těla, než odejdeš, rádoby.“ „Počkej!“ zavolala za ním Lita a ignorovala další z mnoha hrubých přezdívek, které jí dal. „Chci zůstat a dívat se.“ Její noha uklouzla, když se snažila získat jeho pozornost, a vrazila do něj. Naštěstí otevřel ruce, aby jí pomohl udržet rovnováhu, ale zjistila, že má obličej na jeho hrudi, oddělený od jeho kůže jen tenkým tílkem. Jeho svaly byly teplé, a když se odtlačila, aby se narovnala, chybělo jí to. Proč jí chybělo něco tak jednoduchého, jako je objetí? I když bylo tak chaotické a nepříjemné. Ve skutečnosti jí nechybělo objetí. Chyběl jí James. A pocit bezpečí. Žádná její část se Alexe nebála. Byl to sice blbec, ale neměl v očích ten stejný oheň, jaký měl často Brian. Tvrdá hrana jako čepel, neustále hledající něco, co by zranila. „Co je s tebou sakra?“ vyštěkl Alex a jemnýma rukama ji od sebe odstrčil. Počkal, dokud se nezdála být stabilní, než ji pustil. „Máš dvě levé nohy, nebo co? A proč se chceš dívat, jak cvičí ostatní?“ Jeho oči na okamžik sklouzly k jejím zápěstím, ale ty byly zakryté. Bylo to, jako by neustále kontroloval ty modřiny, které omylem ukázala. Lita nervózně přešlápla a narovnala záda. „Poslouchej... Vím, že to, co se mnou děláš, není skutečný trénink. Vím, že bych se skutečným tréninkem nemohla držet krok, ještě ne. Chápu to. Takže, můžu se dívat, jak trénujete vy? Víš, abych viděla, co mě čeká v budoucnosti?“ Rychle se zasmál a pokrčil rameny: „Holka, nikdy nebudeš schopná držet krok s jedním z těchto tréninků, takže tohle není tvoje budoucnost, vypadni, tohle je exkluzivní časová rezervace, jak vidíš. Posilovna je zavřená, psycho zajíčku.“ Lita odsunula svou podrážděnost stranou a donutila se zamračit na posilovnu, ne na Alexe. Rozhlédla se a zjistila, že posilovna je téměř prázdná. V ringu spolu bojovali dva velcí muži, přičemž jeden se díval z provazů a mluvil s nimi způsobem, který naznačoval, že to není zrovna milé, a dvě ženy se protahovaly u zadní stěny. Všichni příležitostní návštěvníci posilovny a ženy z dřívější hodiny kickboxu byli pryč a Lita zůstala sama. Někdo někde přepnul vypínač a zářivky se změnily na neonové, naplnily místnost barvou. Jen to v ní posílilo touhu zůstat ještě víc. Alex pokračoval směrem do zadní místnosti: „Kruháče za deset, parchanti! Hubeňouři, na podložku a protáhnout se. Hned.“ „Hubeňouři?“ „Jo,“ zasmál se Alex přes rameno. „Bože, doufal jsem, že se zeptáš.“ Otočil se zpět a ukázal na její nohy. „To jsou hubeňouři. Protáhni se a jdi domů.“ „Blbče,“ zasyčela Lita pod dechem, ale udělala, co jí řekl, a spustila se na podložky, aby se protáhla. Její tělo na ni křičelo a bouřilo se proti pocitu uvolňování svalů. Převalila si hamstringy přes svalový válec. Kňučela a prošla si každý protahovací cvik, který jí Alex ukázal, a pak si prokřupla záda přes příslušný blok. Ne jednou, ale dvakrát, téměř plakala úlevou. Alexovy stížnosti na její držení těla během cvičení se jí vrátily jako bumerang. Konečně dokončila ta mučivá cvičení, Lita se postavila a sebrala si své věci, ignorovala pocit očí na svých zádech. „Psycho fanynko,“ oznámil hluboký, rezonující hlas svou přítomnost a Lita pocítila nedobrovolné zachvění, které jí při tom zvuku projelo, „Špatné držení těla tě u Alexe zabije. Pokaždé.“ „Toho jsem si nevšimla,“ odsekla suše a odmítla se otočit. Zaslechla hluboký nádech a pak bručivý smích. Lita protočila očima, naštvaná, že vyjadřuje něco, co už si uvědomila. „Ty a moje Beta se zdáte... blízcí,“ řekl a v jeho tónu bylo něco, co nedokázala zařadit. Co mají tihle lidé s těmi divnými jmény? Dokonce slyšela, jak někdo dříve nazval Deltu a potlačila smích. Pak si vzpomněla na Alexovy přezdívky pro ni a rozhodla se, že to není tak divné. Nikdo jí nemusel říkat, že pan-vysoký-tmavý-a-pohledný je za ní. *Alfa*. Nenápadně se podívala za sebe a přivítala ji nádherně obnažená hruď, jen pár centimetrů od jejího obličeje, celá se leskla bílou kůží a opálenými bradavkami. Jeho tělo nepříjemně smetlo její zmatení ohledně těch divných titulů a posunulo ho za zčervenání na její kůži. Sálalo z něj teplo a snažila se nevydávat žádné trapné zvuky překvapení, když si prohlížela postavu, kterou mohl vylepšit jen pot. Její oči sledovaly tvrdé hřebeny svalů nahoru k jeho širokým ramenům a tmavě hnědým očím. Jeho levé oční víčko se škubalo, obočí se mu svraštilo nad sevřenými ústy. Voněl tak povědomě... jako dřevo na oheň a podzimní vzduch. Jako vlhké listí a stromy po bouři. Ta vůně s ní dělala divy, posílala pulsy jejím tělem, které odmítala zkoumat. Lita rychle zapnula zip na tašce, hodila si ji přes rameno a téměř vyrazila ven předními dveřmi. Teprve když se bezpečně připoutala za volantem svého SUV, konečně uvolnila sténání, které zadržovala. Lita si opřela hlavu o volant a pustila hudbu naplno. Toto brnění pod její kůží byla komplikace. Komplikace, kterou si nemohla dovolit.