(POHLED ARIELLE) Zatímco Sofia s ústy pevně sevřenými, překvapená Jaredovým náhlým objevením, jsem pomalu vstala ze židle, stále otřesená šokem z toho, co jsem slyšela. Mé srdce bolelo – nebylo to jen to, co Sofia řekla, ale i to, že jsem to musela slyšet od ní, ne od Jareda. Došla jsem k Jaredovi a zcela ho ignorovala, když jsem kolem něj procházela, ale pokusil se se mnou mluvit. „Arielle, prosím poslouchej–“ řekl a snažil se mě dotknout. Strhla jsem jeho ruku a šla nahoru, oči plné slz. Došla jsem do pokoje a zhroutila se na postel, otupělá, vyčerpaná a zklamaná. V tom okamžiku mi na telefon přišla zpráva. Byla od Jareda. „Omlouvám se,“ stálo v ní. Chvíli jsem zírala na obrazovku, pak jsem telefon vypla, neschopná se s jeho omluvami vyrovnat. Spánek nepřicházel snadno, a když konečně přišel, byl neklidný a plný zmatku. Následujícího rána jsem se probudila do prázdné postele. To znamenalo jediné; včera v noci nespal v našem pokoji. Pravděpodobně spal v pokoji pro hosty vedle našeho pokoje. Vždycky to tak dělá, kdykoli se pohádáme. „Nebo spal ve stejném pokoji jako Sofia?“ zašeptal hlas v mé hlavě. Na chvíli jsem se zastavila, abych se zamyslela nad touto možností, ale rychle jsem ji zavrhla. Možná mám kvůli nedávným událostem o Jaredovi pochybnosti, ale stále si uvědomuji, čeho je schopen. Brzy jsem se připravila a sešla dolů, jen abych zjistila, že na mě Jared čeká ve vstupní hale. „Dobré ráno,“ řekl a lehkým polibkem mě políbil na tvář, jako by se nic nestalo. „Jo, dobré ráno,“ odpověděla jsem a snažila se také chovat chladně. „Arielle, co se týče včerejška…“ Jeho hlas byl klidný, téměř až příliš klidný. „Sofia jen bojuje s těhotenstvím. Je to její první, a to ji dělá… potřebnou. Prosím, neber si všechno, co řekla, k srdci. Nechtěla ti ublížit.“ Místo toho, aby ta slova obměkčila mé srdce, jen mě rozhořčila skutečnost, že můj manžel obhajuje jinou ženu. Když už mluvíme o těhotenství, uvědomoval si vůbec, že jsem také těhotná? Samozřejmě že ne, dal přednost své bývalé přede mnou v den, kdy jsem mu měla oznámit tu novinu. „Takže? Mám jen ignorovat fakt, že mi můj manžel lhal? Že jsi mě nechal, abys utěšoval jinou ženu uprostřed noci?“ Povzdechl si a jeho klid se jen mírně vytratil. „Nelhal jsem. Strávil jsem noc v kanceláři. Vyzvednout ji byla jen–“ „Pohodlnost?“ skočila jsem mu do řeči ledovým tónem. „Nezajímá mě tvoje hloupá stará láska, Jarede. Ale skrývat přede mnou věci? To je něco jiného! Už ani nevím, kdo jsi.“ Jeho oči ztemněly. „Arielle, víš, že to není pravda. Jsem tady. Jsem ti oddaný.“ Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak mi v krku narůstá knedlík. „Jdu do práce. A až se vrátím domů, nechci ji tu už nikdy vidět. Rozumíš?“ Můj den v práci byl bezvýznamný, mlhavý mix vaření a úklidu, a brzy se blížila zavírací doba. Byla jsem ve své kanceláři a balila jsem si věci, když se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo je to?“ zavolala jsem. „Rebeka, šéfová,“ odpověděl můj mladší kuchař. „Venku na vás čeká fešák s obrovskou kyticí,“ oznámila a neuniklo mi to chichotání v jejím hlase. Zarazila jsem se, zmatená. Měla jsem schůzku? Rychle jsem popadla tašku. „Už jdu ven.“ Když jsem vyšla ven, setkala jsem se se známou postavou – Jaredem, stojícím u vchodu, vypadajícím tak nenuceně okouzlující jako vždy, s kyticí v ruce. Na chvíli jsem byla zaskočena. Vážně? Pro boží milosti, zase vytahuje kartu 'okouzlujícího manžela'? Snaží se mě získat zpět tímhle vzhledem? Vinný muž. Rychle jsem se vzpamatovala a s hravým úsměvem jsem se obrátila k Rebeke. „Omlouvám se, že tě zklamu, ale není to žádný tajemný krasavec – je to jen můj manžel. Já vím, je mi to taky líto.“ Rebece se rozšířily oči. Nemohla jsem jí to mít za zlé, Jared navštívil mé nové pracoviště až v den Sofiiny ságy, takže je rozumné, že ho tady nikdo nezná. Jared vykročil vpřed, jeho úsměv byl vřelý, ale zabarvený omluvou. „Dobrý den, paní Smithová.“ Zvedla jsem obočí. „Co tady děláš, pane Smithi?“ „Omlouvám se,“ řekl hladce a přistoupil blíž, „za to, že jsem byl blbec. Arielle, měl jsem ti o Sofii říct už dávno. Nemám žádnou omluvu a vím, že jsem to pokazil. Můžeš mi odpustit?“ Pohlédl dolů na kytici, pak zpět na mě. „Abych ti to vynahradil, co takhle víkendový výlet? Jen my dva. V našem prvním domě.“ Zmínka o našem prvním domě – útulném apartmánu, který jsme si vybrali a společně vyzdobili po naší svatbě – okamžitě obměkčila mé srdce. To místo v sobě skrývalo tolik šťastných vzpomínek. Už je to věčnost, co jsme ho naposledy navštívili, hlavně kvůli jeho vzdálenosti od mého pracoviště. Říct, že jsem byla potěšena, by bylo slabé slovo, byla jsem nadšená až po uši. Konečně brána, která mi pomůže zapomenout na všechna dramata posledních dnů, a kdo ví, mohlo by to být ideální místo, kde Jaredovi oznámit zprávu o mém těhotenství. „Tak co říkáš, paní Smithová?“ zeptal se Jared a očekával ode mě odpověď. „Pan Smith ví, jak potěšit ženu,“ zamrkala jsem. Jared se tiše zasmál, jeho pohled se vpíjel do mého, než se naklonil a hluboce, něžně mě políbil. „Děkuji ti, lásko, že jsi mi odpustila,“ zamumlal, jeho rty se dotýkaly mých. „A za přijetí nabídky.“ Podal mi kytici, jeho oči se leskly. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala si vůni levandule – mé nejoblíbenější. „Děkuji,“ zašeptala jsem a cítila, jak napětí mezi námi konečně polevuje. Jared mě vedl k autu a s obvyklou grácií mi otevřel dveře. Když jsme jeli směrem k apartmánu, vzduch mezi námi byl lehký a plný naděje, tolik potřebné úlevy od napětí posledních několika dnů. Hravě jsem se na něj podívala. „Takže… vážně, dvacet let jsi byl zamilovaný do Sofie? Musím říct, že tvůj vkus se rozhodně zlepšil, když sis vzal mě, manželi.“ Jared na mě šibalsky pohlédl, jeho výraz byl pobavený, ale varovný. „Opatrně,“ řekl tím hladkým, hlubokým tónem, „nebo tě dnes večer čeká trest.“ Nemohla jsem si pomoct a zčervenala jsem, z mých rtů se vydralo tiché zasténání, když jsem se odvrátila a tváře mi hořely. O hodinu později jsme zastavili na parkovišti u domu. Nacházel se v renomovaném areálu. Ale když jsme vystoupili, něco se mi nezdálo. Snažila jsem se přijít na to, co to je, a několik sekund přemýšlení mi to došlo. V jednom z pokojů svítilo světlo, což bylo divné. „Jarede, myslím, že je někdo v domě,“ informovala jsem Jareda, když jsme se blížili ke vchodovým dveřím. Jared se zastavil a zmateně se na mě podíval. „Jak to myslíš?“ „Podívej se,“ řekla jsem a ukázala na pokoj, kde svítilo světlo. „Ale no tak, Arielle. Jsi paranoidní. Pravděpodobně jsi zapomněla zhasnout světla, když jsme tu byli naposledy,“ řekl Jared a mávl rukou na mou poznámku. Otevřela jsem ústa, abych se ohradila, když se k mému šoku vchodové dveře dokořán otevřely. Tam, ve dveřích s jasným, samolibým úsměvem na tváři, stála Sofia. Jared a já jsme zamrzli a vyměnili jsme si ohromené pohledy. „Co to sakra? Co tady děláš?“ zavrčela jsem na Sofii, neschopná ovládnout svůj vztek. „Klid, Arielle. Adresu tohohle místa jsem dostala od Jaredovy mámy. Požádala mě, abych tu bydlela, dokud si neseženu vlastní místo, a taky řekla, že to bude prospěšné pro moje těhotenství, protože to prostředí je útulné,“ vysvětlila Sofia. „Nemáš právo tu být!“ Můj hlas se zvýšil a třásl se vztekem. „Tohle místo je naše, moje a Jaredovo. Jak se opovažuješ tu ukázat, jako by ti patřilo?“ Proboha, proč tu dámu potkávám na každém kroku? „Ach, promiň, nevěděla jsem, že nás tu budete chtít tak brzy navštívit… Moc se omlouvám, hned odejdu,“ naklonila Sofia hlavu, oči dokořán. Zase ten 'omlouvám se' pohled. Jared si tiše odkašlal a vykročil vpřed. „Arielle, pojďme nejdřív dovnitř,“ řekl a položil mi jemnou ruku na záda, jako by se mě snažil odvést od toho napětí. Zazářila jsem na Sofii a vtrhla dovnitř, prošla kolem ní ve dveřích. Jakmile jsme byli uvnitř, Jared se otočil k Sofii, jeho tón byl odměřený, ale pevný. „Sofie, tohle místo má pro Arielle a pro mě spoustu vzpomínek. Je pro nás speciální a mít tu někoho jiného, zvlášť bez našeho vědomí, není vhodné.“ „Naprosto chápu. Nechtěla jsem vniknout.“ Odmlčela se a dramaticky si položila ruku na břicho. „Už odejdu…“ Jared si povzdechl: „Je pozdě, Sofie. Jsi těhotná. Nemůžeme tě nechat venku na ulici v noci.“ Pohlédl na mě, jako by hledal mé schválení. „Můžeš tu zůstat přes noc a zítra všechno vyřešíme.“ Sofia si nasadila svůj nejubožejší výraz, její hlas byl jemný a roztřesený. „Ne, vážně bych neměla. Nechci mezi vámi a Arielle způsobit žádné napětí.“ „To bude vřele oceněno,“ řekla jsem a necítila k ní ani atom soucitu. Jared zavrtěl hlavou a trpělivě se na ni podíval. „Nezpůsobuješ napětí. Všechno probereme ráno.“ Znovu mi začal konejšivě hladit záda. „Že, Arielle?“ Neobtěžovala jsem se odpovídat a cítila jsem tíhu jeho slov, jak situaci zhoršovala, ne zlepšovala. Místo toho jsem beze slova odešla a zamířila hlouběji do domu, abych se uklidnila. Když jsem bloudila po známých pokojích, něco mi padlo do oka – změny. Dekorace, které jsme si s Jaredem pečlivě vybrali a umístili společně, byly nahrazeny! Nábytek byl přemístěn a na jeho místo se dostaly neznámé kusy. Mé srdce bušilo, jak ve mně narůstal vztek. Byla tu dost dlouho na to, aby se tu zabydlela. Bezpochyby jsem věděla, že za tím stojí Sofia. Vzteklá jsem se vrátila do obývacího pokoje, odhodlaná se jí postavit. Když jsem se přiblížila, uslyšela jsem Sofiin výkřik radosti. Pospíchala k Jaredovi a vytrhla mu z ruky kytici. „Jarede!“ zvolala a její oči se leskly předstíranou vděčností. „Nemůžu uvěřit, že sis vzpomněl na moje oblíbené květiny…“