Ačkoli byla Kateřina zabalená v teplé peřině, třásla se. Sean stál na kraji postele a zlostně na ni shlížel. Vzduch kolem něj jako by zamrzl a ona se snažila odsunout. "Ani se neopovaž, Kateřino Stewartová," zasyčel. "Ani se mi nesnaž utéct?" "Já ne," zašeptala. "Já nechci." Jeho oči ještě zchladly, "Nelži mi. Jasně jsi mi dala najevo, že si myslíš, že je můj dům vězení. Jasně jsi mi dala najevo, že bys raději utekla s Marcem Jacobsem, než abys se mnou strávila život." "Cože?" zeptala se. "Ne, to ne. Nechci utéct s Marcem. Nenávidím ho." Sean se ušklíbl, "Nenávidíš ho? Právě jsi s ním plánovala útěk. Jaká žena utíká s mužem, kterého nenávidí, ve svatební den?" Kateřina zavřela oči a snažila se vymyslet, jak se vysvětlit. Postel zavrzala a něco studeného a silného ji sevřelo čelist a otočilo jí hlavu doleva. "Podívej se na mě, Kateřino," řekl Sean. "Ani se neopovaž ode mě odvracet, když s tebou mluvím?" Otevřela oči a zjistila, že je Seanova tvář jen pár centimetrů od její. Jeho rysy byly zkřivené vztekem a v očích mu šlehaly blesky hněvu, ale i tak byl pohledný. Třásla se, ale udržela jeho pohled. "Tak co?" zeptal se nakonec s náznakem posměchu v hlase. "Myslíš si, že Marca ušetřím, když budeš tvrdit, že ho nenávidíš? Nebo si myslíš, že budu na tebe mírnější?" "Já—já," koktala uboze. "Ty co?" zeptal se Sean. "Já nevím," řekla. "Bolí mě hlava." Seanovi se rozšířily nosní dírky, ale jeho výraz zůstal stejný. Slezl z postele, štěkl rozkaz do telefonu a chodil po místnosti jako divoká šelma zavřená v kleci. Pod jeho skvěle střiženým oblekem, Kateřina věděla, že je vypracovaný a svalnatý. Při pomyšlení na jeho tělo jí projel zvláštní, horký mráz po zádech. Už je to dlouho, co v ní nějaký muž vyvolal takový pocit. U dveří se ozvalo ostré zaklepání a Kateřina se svezla zpět na postel. "Dále," zakřičel Sean. Dveře se rozletěly a vešel bodyguard. Krátký a plešatý, vypadal jako mnoho Seanových bodyguardů. Kateřina se napůl divila, jestli je Sean najímá jen kvůli jejich vzhledu. "Řekni mi, jaký je přiměřený trest pro muže, který unesl mou ženu?" zeptal se Sean. "Nevím, pane," řekl bodyguard. "Neptej se mě," odsekl Sean a otočil se ke Kateřině. "Já taky nevím," řekla. "Je mi jedno, co s ním uděláš." Sean se zasmál, chladně, hluboce a bez humoru, "Aha, je ti to jedno? No tak, možná ho nechám vykastrovat." Kateřina se otřásla, ale řekla, "No, dělej, jak myslíš." Ačkoli byl trest strašlivý, bylo jí to opravdu jedno. Koneckonců, Marco jí toho způsobil tolik, že si zasloužil mnohem horší. "Jsi chladná žena, Kateřino Stewartová," řekl Sean. "Opravdu bys takhle obětovala svého milence?" "Není to můj milenec," řekla. "Nelži mi," zařval Sean. Mávnutím ruky shodil vázu z malého stolku u zdi. Drahocenná váza se roztříštila o podlahu na tisíce střepů. Kateřina zavřela oči a promnula si pulzující spánky. "Takže chcete, abych ho nechal vykastrovat, pane?" zeptal se bodyguard. Sean vyběhl z místnosti bez jediného slova a nechal zmateného bodyguarda stát u dveří. Poté, co odešel, Kateřina zavolala někoho, aby uklidil ten nepořádek, který po sobě zanechal. Do pokoje vešla žena v černých šatech sahajících do půli lýtek s koštětem a lopatkou v ruce. S tichým povzdechem začala zametat drobné střepy. Kateřina poslouchala její práci – uklidňoval ji zvuk hrubých štětin koštěte, jak škrábou po podlaze. "Promiňte, paní Blairová, ale musím vzít vysavač," řekla žena. "Kousky jsou příliš malé a zachytily se ve vláknech koberce. Doufám, že vás ten hluk nebude příliš rušit." "Ne, to je v pořádku," řekla Kateřina. "Počkejte, Susan, jsi to ty?" "Ano, to jsem já, paní Blairová," řekla žena. "Ó můj bože," řekla Kateřina. "Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím." Susan si povzdechla a řekla: "Byla jste velmi lehkomyslná. Pan Blair je tak rozzuřený – neviděla jsem ho takového už roky. Podívejte se, co vám udělal s krkem." Kateřininy prsty se přesunuly na bolavý krk – takže otisk ruky patřil Seanovi. Žaludek se jí stáhl a do očí se jí nahrnuly horké slzy. Už dřív měla takové modřiny. V průběhu let na ní Marco nenechal jediný centimetr těla bez modřin nebo zranění, ale ona si myslela, že Sean je jiný. Věděla, že má výbušnou povahu, ale nikdy ho neviděla uhodit ženu. "Neplačte, paní Blairová," řekla Susan a podala jí kapesník. "Bude to v pořádku. Můžete to s ním napravit." "To není důvod, proč pláču," řekla Kateřina a otřela si měkkým kapesníkem pod očima. "Tak proč?" zeptala se Susan. "To je jedno," řekla Kateřina. Na okamžik, kdy se ocitla mladá a krásná, si dovolila doufat. Den, kdy utekla od Seana Blaira s Marcem Jacobsem, se ukázal jako jeden z nejhorších v jejím životě. Zavřela oči a vzpomínala na to odpoledne – jak byla šťastná, když se dostala za Seanovo panství, jak ji Marco vzal do náruče a zašeptal jí, že bude všechno v pořádku. Jak nadějně si představovala jejich společný život – cestování po Evropě s ním, zatímco on dokončuje své studium, být milována, hýčkána a opatrována. Jen o pár dní později se naučila litovat své chyby. Marco se stal chladným, krutým a násilnickým. Jemné pohlazení se změnilo v bodavé štípance a poté v drsné rány a jemná, lichotivá slova se změnila v ošklivé urážky a požadavky. Když ji nechal, aby za něj pykala a šla do vězení, byla téměř vděčná – ve vězení se od něj konečně osvobodí. Rozhlédla se po velkém starém pokoji a povzdechla si. Na okamžik se zamyslela, jestli nedostala druhou šanci. Když jí služebná říkala "paní Blairová", projel jí mráz naděje. Se Seanem by mohla začít znovu. Mohla by žít život, kterého se dříve hloupě vzdala. Dotkla se modřiny na krku a do očí se jí nahrnula nová vlna slz. Sean byl stejně krutý a násilnický jako Marco. Možná jsou všichni muži stejní. Možná je odsouzena trpět znovu a znovu. "Ach, paní Blairová," řekla Susan a nesla malý vysavač. "Znám vás jako silnou, cílevědomou ženu. Udělala jste hroznou chybu, ano, ale sedět tady a brečet nad tím nic nezmění. Vezměte svůj osud do vlastních rukou a něco udělejte." Kateřina popotáhla a stiskla tlačítko PA systému na nočním stolku. Malý mikrofon zapraskal a ona si odkašlala. "Seane Blaire," řekla. "Chci s tebou mluvit."