Ana. Uplynuly tři měsíce a můj život je ještě ubožejší. Dělám všechno, co je v mých silách, abych zůstala pro všechny neviditelná. Naštěstí si Jace vzal svou vyvolenou družku do smečky. Nevím, jak bych to přežila, kdyby zůstali tady. Většinu času trávím na zahradě a sledováním filmů v pokoji. Luna a Alfa mě také neobtěžují a jsem za to vděčná. Myslí si, že mě stále trápí, jak se události vyvinuly. Kéž by věděli. Ode dne, kdy mě odmítl, Jace sotva vídám. Ujistím se, že jsou moje dveře a okna pokaždé zamčené, když přijde navštívit rodiče. Je mi ku prospěchu, že ho cítím na míli daleko. Bohužel, dnes jsem musela ven. Abych byla přesnější, potřebovala jsem přijít do smečkové nemocnice. Před dvěma měsíci jsem měla tušení, že jsem těhotná, ale odmítala jsem to přijmout. Jak se postarám o nechtěné dítě, když mi je sotva sedmnáct? Je zázrak, že jsem dokončila střední školu před jeho návratem. Byla by to hanba chodit do školy s nafouklým břichem. Vím, že se jeho rodiče určitě zeptají, kdo je zodpovědný, protože stále věří, že nemám druha. Na druhou stranu, už to nemůžu dál skrývat. Alfa děti se rodí za šest měsíců, zatímco ostatní vlčí mláďata až za osm nebo devět. Těhotenství bylo nevyhnutelné. Alfa vlci mají tendenci oplodnit své družky při prvním páření nebo když dokončí svazek. Měla jsem hledat pilulky, ale nevěděla jsem, koho se zeptat. Také by to mohlo vyvolat spoustu otázek, kdybych přišla k smečkovému lékaři, protože je vlkodlaci používají zřídka a nikdo neví, že už mám druha. Moje bříško je teď vidět a musím nosit velké mikiny, abych ho schovala. Dokonce jsem se naučila umění maskovat svou vůni, aby mé tajemství zůstalo skryté. Myslím, že teď je to nemožné. Včera Luna pojala podezření a už mě chtěla začít vyslýchat, když jí zazvonil telefon. Musela jsem utéct do svého pokoje a předstírat, že spím. Dnes jsem se probudila tak brzy, než mohli ostatní, a tady jsem. Ustaraně zírám na muže, který na mně prováděl nekonečné testy. "Zdáš se slabá, jíš dobře? Taky si moc neodpočineš, že?" pečlivě se mi dívá do očí a jsem si jistá, že v nich není ani unce života. Mám pocit, že jsem chodící mrtvola. "Hodně odpočívám a nikdy nevynechávám jídlo," okamžitě lžu, ale on to prohlédne. Koho se snažím oklamat? Spánek je pro mě jako nepředstavitelný zázrak. Moje vlčice je ta, která nás drží při životě, jím zřídka. Je to silná vlčice a já se s ní toužím setkat. Nevím, proč jsem se na své narozeniny neproměnila. Jen dala o sobě vědět uvnitř mě, ale nikdy nevyšla ven. "Co se ti stalo, Ano, našla sis druha? Stalo se mu něco?" Sklopím pohled na své prsty a zamrkám, abych zahnala slzy. Na to nemůžu odpovědět. Jak mu řeknu pravdu? "Ví o tom Luna? Jsem si jistý, že by tě sem přivedla dřív," muž pokračuje v naléhání a já cítím, jak se moje vyrovnanost otřásá. Nikdo neví, čím procházím. "Ne, ne. Jsem v pořádku, opravdu. Nemusíš ji do toho zatahovat," rychle vstanu a vezmu si bundu ze stolu. Sundala jsem si ji, když mi chtěl odebrat krev z paže. "Posaď se, Ano. Jsou tady," ztuhla mi krev v žilách při jeho slovech. Budou naštvaní, že jsem jim lhala. "Musím jít," otočím se ke dveřím a tam jsou, Alfa, Luna a ten idiot, co mě dostal do jiného stavu. "Proč jsi nám to neřekla?" šeptá, v jejím hlase je jasné zklamání a mé srdce bolí. Jak jim řeknu, že jejich drahocenný syn je můj druh, který mě oplodnil a nechce mě? Nemůžu se na něj dívat. Pokud náhodou porodím tohle dítě, nepřiblíží se k němu. Odmítl ho, když odmítl mě. "Kdo je tvůj druh, Ano, kdo tě dostal do jiného stavu?" Alfa se něžně ptá, jde dopředu a mé oči se začínají plnit slzami. V mé mysli se teď honí všechny druhy emocí a já je všechny vypouštím ven slzami. Chtěla bych vidět Jaceovu reakci, ale bylo by tak trapné se na něj dívat. Stále věřím, že se mi to zdá a že se jednoho dne probudím do velkolepé reality. "J.. já... odešel," koktám s popotahováním. "Byl z téhle smečky?" Luna jde dovnitř a přehodí mi ruku kolem ramen. Bolí to, že jim lžu. Bolí to, že stojí přímo přede mnou, ale neříká ani slovo. Zůstávám zticha a místo toho se můj pláč zesiluje. Beze slova se jemně narovnám z jejího objetí a vyjdu ven, aniž bych se ohlédla. Je lepší, když ho nevidím. * Uplynuly čtyři měsíce a zatím se nic nezměnilo, tedy kromě smutku, který přebývá v mém srdci. Jsem v posteli, čekám a doufám v zázrak, když mi v podbřišku náhle propukne obrovská bolest a já se rychle posadím a lapám po dechu. Co se děje? Jsou to jen čtyři měsíce, nemůžou to být porodní bolesti. Stejná bolest se objeví znovu, ale tentokrát tak nesnesitelná, že křičím z plných plic. Liší se od té, kterou neustále zažívám. Usoudila jsem, že to možná moje vlčice usiluje o to, aby byla vypuštěna ven. Pak mě zase ty tmavé žíly a oči děsí k smrti. Nikdy jsem nic takového neviděla. Netrvá dlouho a dveře se rozletí a Alfa vtrhne dovnitř. Jeho oči se rozšíří strachem, když si všimne krve, která barví moje prostěradla, a hned na to křičí Jaceovo jméno. "Musíme tě odvézt do nemocnice, budeš v pořádku, miláčku, slibuju," ujišťuje mě, jde blíž, ale hlasité zavrčení, které nepoznávám, mi vyjde z úst a způsobí, že udělá ustrašený krok zpět. Zvláštní. "Jace," křičí znovu hlasitěji a vytahuje si u toho telefon. "Proč je ten kluk tak hloupý?" křičí, hodí telefon přes pokoj a snaží se znovu přiblížit, ale moje vlčice mu to nedovolí. "Zabiju ho," zamumlá si naštvaně pro sebe a tahá se za vlasy. "Nech mě ti pomoct, miláčku," šeptá, drží ruce před sebou, aby ukázal, že není hrozba. Stejně jako se to stalo, když jsem počala tohle dítě, moje vlčice převezme úplnou kontrolu a napůl se promění, alfa zalapá po dechu a jeho oči se rozšíří strachem. Moje tělo je pokryté černou srstí. Moje nehty jsou také černé a tak ostré, že se bojím, že mi ublíží. Vlkodlaci nemají proměnu, jsou buď v plné vlčí podobě, nebo lidské. Je mi to divné, ale nemám čas o tom přemýšlet, když mě znovu zasáhne bolest. Krev dál prosakuje skrz moje šaty, které jsou na pokraji roztrhání. Pomalu slezu z postele s úmyslem zachránit své mládě. Nemůžu ho nechat jít, je to moje jediná naděje. Ze dveří se objeví další postavy a jednou z nich je Jace. Má zkrvavené ruce a to, co způsobuje větší bolest v každém centimetru mého těla, je čerstvá rána na jeho krku. Nechal se jí označit, i když znal následky. Věděl, jakou bolest budu muset vytrpět, ale stejně to udělal. Je to pro mě jako budíček, myslel to vážně, když řekl, že mě nechce. Jak jinak by nám takhle nezaslouženě ublížil? Alespoň mohl nechat dítě žít. To označení je příčinou zmatku, ve kterém se právě nacházím. Bohyně prosím, alespoň zachraň dítě. Moje vlčice vydá hlasité varovné zavrčení a všichni ustoupí. Vidím v jejich očích strach, ale nerozumím proč. Už nekvílí po svém druhu. Její prioritou je teď chránit své mládě a svého člověka. "Jak se opovažuješ?" Tvrdá rána dopadne na Jaceovu tvář, ale on se nebrání. Jeho pohled zůstává upřený na mě a poprvé od jeho příchodu se už nechová drsně. Pláče. "Jak se opovažuješ odmítnout svou těhotnou družku pro nějakou děvku a nechat se jí dotýkat, Jace?" křičí Alfa naštvaně a zasypává svého syna ranami a všude se rozhostí ticho. Vzduchem se šíří zděšené zalapání po dechu a já to beru jako signál k odchodu. Nemůžu zůstat a nechat na sebe všechny zírat s lítostí. Nebo strachem. Postupně se vydávám ke dveřím, zatímco pevně svírám své bolavé břicho. Cítím, jak moje síla slábne, ale neustále si připomínám, že se musím dostat odsud dřív, než mi ublíží víc. "Miláčku, doktor je na cestě, prosím, posaď se," plačící Luna udělá krok ke mně, ale moje vlčice zavrčí a vycení na ni zuby. Všichni nám váhavě uhnou z cesty, soucit a starost jim pokrývají tváře. Zvlášť ženám. Je mi jedno, jestli teď umřu. Už jsem ztratila všechno, na čem mi záleží. Zanechávám za sebou stopu krve, jak opatrně scházím po schodech jeden po druhém. "Ano, prosím, promiň mi to," šeptá za mnou jeho hlas, ale neohlížím se. Potřebuju zachránit své dítě. Když se nám podaří dostat k předním dveřím, nevím, odkud se najednou vzala ta síla, ale moje vlčice začne klusat hustým lesem. Její pohyb je hbitý a rozmazaný. Bolest a krvácení neustávají a jsem si zatraceně jistá, že bude příliš pozdě, než se mi dostane nějaké pomoci. Nikdo ze smečky mě nesleduje. S rychlostí, jakou moje vlčice jede, pochybuju, že nás někdo překoná. Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by si druh odmítl svou těhotnou družku. Zvlášť alfa vlk. Je to něco, co se odsuzuje, a také alfa vlci jsou nejvíc ochranitelští ke svým družkám. Spěchající auto mě málem srazí, ale okamžitě zastaví, když mě řidička uvidí. Podlomí se mi kolena, když žena vystoupí z auta a spěchá ke mně. Nemám šanci vidět, kdo to je, kvůli svému mlhavému zraku. Můj svět se začíná točit a vidím jen černotu. Než se moje smysly vytratí, zazní z místa, odkud jsem přišla, hlasité vytí bolesti. Vytí bolesti a ztráty. Pohled třetí osoby; "Našli jsme ji, šéfe. Někdo se k ní dostal dřív než my. Sledujeme je," promluví jeden ze dvou mužů, kteří sledovali celý scénář, do telefonu přitisknutého k uchu. "Dobře. Potřebuju jméno a jejich cíl," vyžádá si jeho hrubý hlas, než si úlevně povzdechne. "Rozumím, šéfe," okamžitě zavěsí a jejich auto pronásleduje to, které je mírně před nimi. Obsazené dvěma ženami.