MIRABELLA Poprvé po měsících se konečně rozhodnu opustit svou výzkumnou laboratoř a zamířit do svého bytu, abych si mohla dopřát klidný a odpočinkový víkend. Proplétám si klíče mezi prsty, když kráčím podezřele tichými ulicemi, a v momentě, kdy se zastavím před svými dveřmi, se ze stínů náhle vynoří dva muži v černém a zaujmou pozici po obou mých stranách. Zhluboka se nadechnu. Být držen jako rukojmí se v mém životě stalo naprosto běžnou záležitostí. Nestává se to sice příliš často, ale když už se to stane, vždycky za tím stojí jedna osoba – můj otec. Který otec má potěšení z toho, že unáší vlastní dceru? Ten můj. Protočím oči, dám ruce za záda a čekám, až mi muži svážou zápěstí a zavážou oči, jak to vždycky dělali. „Tohle se nepočítá jako únos, když jdu s vámi dobrovolně,“ ušklíbnu se a zasměji, když mě vedou do černého SUV. Mít otce, jako je ten můj, může být velmi škodlivé pro vaše duševní zdraví. Otce, jehož jediným zájmem jsou peníze, moc, sláva a ještě víc peněz. Nikdy neprojevil zájem dát svou rodinu do pořádku, ale hraje si na zodpovědného muže v očích veřejnosti. Můj otec je navenek nesmírně klidný muž, ale nikdy nebudu předstírat nevědomost o tom, co ve skutečnosti je uvnitř – katastrofální, chamtivý bastard. Vždycky má perfektní výmluvu pro to, že je tak odtažitý, být consigliere mafie, to asi není žádná legrace a můj otec, jak už to má ve zvyku, bere svou práci až příliš vážně. . . . „Tohle už je docela předvídatelné, otče. Nemyslíš, že bys mi měl prostě zavolat a pozvat mě, když jsi mě chtěl předvolat? Koneckonců jsem tvoje dcera.“ Odfouknu si prameny vlasů z obličeje. Po hodinách čekání ve sklepě, stále připoutaná k židli, konečně dorazí můj otec a jsem v šoku, proč jsem ještě pořád svázaná. Tady se rozhodně něco děje. „Sestro,“ vykoukne moje sestra-dvojče zpoza obrovské postavy mého otce a já se ušklíbnu. Jaký otec, taková dcera. Moje sestra-dvojče Annabella se vždycky potatila, zatímco já jsem se naopak v mnoha ohledech potatila po matce. Což vysvětluje, proč mě otec nemůže vystát, ale Annu zahrnuje tolik láskou a náklonností. Já a Annabella jsme si v mnoha ohledech identické, kromě našich očí. Její oči jsou smaragdově zelené, stejně jako otcovy. Ale já, já jsem si jedno vzala od otce a jedno od matky. Mám dvě různé duhovky – jedna se jeví modrá jako oceán a mrtvá jako led a druhá smaragdově zelená. Unikátní, nemyslíte? Je to něco, co mi vždycky získávalo pozornost na veřejnosti, až na to, že já nerada chodím na veřejnost. Za boží milosti. Šestadvacet let mého života bylo naprosto nudných. Pořád ta samá rutina každý zatracený den. I když si nemám na co stěžovat. Prvních deset let svého života jsem strávila domácím vzděláváním, než moje matka zemřela. Otec mě rychle poslal do nějaké internátní školy. Nemůžu začít zacházet do podrobností o tom, co se v té posrané škole dělo, ale naskytla se mi příležitost a utekla jsem. Odtamtud jsem se stala laboratorní vědkyní a od té doby jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami své výzkumné laboratoře. Až na to, když se můj otec rozhodne mě unést a přivézt domů. Kdykoli něco potřebuje. A to se nestává moc často. Ale samozřejmě mě docela dobře financuje – za to mu musím dát kredit. Zatímco se vynakládalo veškeré úsilí, aby mě skryli před vnějším světem, moje sestra Annabella byla školena v nejlepších školách, seznamována s italskou mafií a jejími praktikami, dokud se nakonec nestala vražedkyní a loutkou mého otce. Takže, můžeme být dvojčata, ale sdílíme velmi odlišné názory a máme zcela opačné osobnosti. „Tvoje sestra se bude vdávat za dva týdny,“ prohlásí můj otec a já se upřímně usměju. „No, otče, měl jsi mi prostě poslat pozvánku, ráda bych se zúčastnila.“ V tu chvíli vidím ten pohled v jeho očích. Pohled, který říká, že je v obtížné situaci a potřebuje zachránit – a pokud jsem stále připoutaná k této židli, hádám, že já jsem ta, kdo to udělá. „Co potřebuješ?“ zeptám se a můj otec si povzdechne, přisune si židli a posadí se na ni – jeho dech je vyčerpaný. „Budeš zastupovat svou sestru.“ Řekne bez emocí. „Cože?“ „Má misi a já bych nerad, aby ji kvůli tomu svatebnímu uspořádání zmeškala. Bude pryč nejméně šest měsíců a do té doby zůstaneš vdaná za jejího manžela.“ „Jsem si jistá, že ten gentleman může počkat ještě šest měsíců,“ ušklíbnu se a zavrtím hlavou. „Jsem si jistý, že může, ale nechce, a tohle je domluvené a on to nechce. Jakékoli další zdržení a najde si důvody, proč to zrušit. Ale je důležité, abychom se stali součástí té rodiny a ty sehraješ svou roli. Už nemůžeš utíkat před svou povinností vůči své rodině.“ „Moje rodina?“ ušklíbně se zasměji a ujistím se, že můj sarkasmus nezůstane bez povšimnutí. „Proč je tak důležité stát se součástí té takzvané rodiny, o které mluvíš?“ „Protože Mirabella, proč být consigliere, když se můžeš stát Donem, hmm?“ zašeptá můj otec a srdečně se zasměje a já na něj zamračím, chvíli ho pozoruji, než se podívám na svou sestru, která stojí vedle něj. Postupně si všechny informace poskládám dohromady. „Ty chamtivý bastar—“ ruka mého otce dopadne tvrdě na můj obličej, než ho stihnu proklít. Sevře mi vlasy a trhne mi hlavou dozadu s takovou silou, že bolestně vykřiknu. „Budeš si dávat pozor na pusu, když se mnou mluvíš. A naučíš se méně mluvit a následovat cestu, která pro tebe byla připravena.“ „Házet mě vlkům? To je ta cesta? Jestli jsi chtěl být Donem tak moc, proč je prostě všechny nezabiješ? Proč musím být tak dlouho vdaná za někoho, abys získal to, co chceš?“ Můj otec nakloní mou hlavu na stranu, zavrtí hlavou, mlaskne a dívá se na mě, jako bych byla ten nejhloupější člověk na světě. „Získáš si jejich důvěru a získáš vnitřní informace. Tvoje přítomnost v tom domě bude sloužit výhradně k shromažďování všech informací, které potřebuji, abych se stal Donem.“ „Jsi consigliere, jsem si jistá, že máš přístup k více než dostatečnému množství informací.“ „Potřebuji víc. Potřebuji něco většího, než mám, a ty mi pomůžeš to získat.“ Po chvíli ticha, s vědomím, že mě z toho žádný křik nedostane, se konečně zeptám na otázku, kterou jsem se měla zeptat už na začátku tohoto rozhovoru. „Koho si beru?“ „Mattea Messinu Denara.“ Mattea? Mattea. Nezajímám se tolik o mafii a její obchody, a proto o jejich mužích vím jen velmi málo, ale to jméno zní příliš povědomě. Ó, Bože. Mattea! On je ten. . . „Sakra ne. Prosím, ne. Nemůžeš mě provdat za tu zrůdu. Prosím, otče, udělám cokoliv, jen ne to. Budu mrtvá ještě dřív, než se Annabella vrátí, aby zaujala mé místo.“ Mé slzy se převalují – říkejte mi dramatická, ale když muž zavraždí svou sestru, bratra a prarodiče kvůli nějakému nedorozumění, stane se z něj nejobávanější muž podsvětí. Muž ochotný udělat cokoliv pro moc. Muž, který by se raději koupal v krvi, než aby přijal myšlenku míru, to je ten samý muž, kterého mi chce můj otec. Je to jasné jako den, Annabella nejde na žádnou misi, je pro mého otce příliš cenná, natolik, že se nemůže přinutit, aby ji dal za ženu tomu démonovi. A teď jsem to já, kdo má být obětován pro jejich chamtivost. Do prdele. Já. Začnu si brebentit o tom, jak je to špatný nápad, a mé slzy dál tečou. Říkám otci, že Matteo viděl Annu a já nemám stejné oči jako ona, ale on říká, že budu muset použít kontaktní čočky. Říkám mu, že mám jinou osobnost než moje sestra, a on říká, že se setkali jen jednou a Matteo nemohl o mé sestře vědět tolik jen z jednoho setkání. A je mi jasné jako den – z tohohle není úniku. „Za dva dny večeříš s jeho rodinou. Anna tě provede tím, co musíš vědět, než se tak stane. Prosím, Mirabello, nezklam mě.“ Řekne můj otec bez emocí, když opouští sklep a nechává mě a mou sestru samotné. Stane se to, za pouhé dva týdny se stanu z laboratorní krysy manželkou nejnebezpečnějšího muže v italské mafii. Dědičky a brzy Dona největší rodiny italské mafie.