MIRABELLA Když mě maminka oblékala jako princeznu a říkala mi, že stačí si něco přát a automaticky to budu mít, nevěřila jsem tomu, dokud nepřišel dnešek. Tenhle den, ze kterého se mi dělá špatně; tenhle den, který z nějakého důvodu nenávidím celým svým nitrem, se shodou okolností stává splněním mého přání. Vždycky jsem toužila po velkolepé svatbě tohoto typu, po těchto svatebních šatech a po muži, kterého miluji a který mě zbožňuje. Ale dostala jsem svatbu, dostala jsem místo, dostala jsem šaty, ale muž, který na mě bude čekat na vrcholu toho oltáře, bude mou nejhorší noční můrou. A moje matka? Není tu ani, aby to viděla. Část mě cítí vděčnost, že neuvidí svou dceru předanou maniaku, ale část mě si přeje, aby tu byla, objala mě a řekla mi, že všechno bude v pořádku. Stojím ruku v ruce s mým otcem venku před velkolepými dveřmi Baziliky svatého Petra v Římě, slyším kněze a věřící zpívat poslední verš hymny, mé srdce začíná prudce bušit proti mé hrudi a zakopávám. "Prosím, otče, tohle je poslední šance, abys změnil názor." I když vím, že mému otci na mně nezáleží, stále zkouším své štěstí. Představa, že budu žít s mužem, jako je Matteo Messina Denaro, mě nutí se otřást a zvracet. Je to zvrácený bastard. Zvrácený bastard, který se má stát mým manželem. Můj mozek mě náhle opouští a unáší se do mlhy a já si neuvědomuji, jak zmatený se stal můj dech, ani že jsem zamrzla na místě, zatímco celá kongregace otočila hlavy ke vchodu do kaple, sledují a čekají, až půjdu uličkou, dokud mě otec nestrčí ramenem. Kdy se ty dveře sakra otevřely? "Chovej se slušně, Mirabelo. Nevzbuzuj žádné podezření," přikazuje mi otec šeptem, když mě vede velkou halou kaple. Kdybych se tak nebála Mattea, myslela bych si, že mi srdce přeskočilo úder, když na mě upřel svůj pohled. Pohled na něj je hodně k unesení, od jeho dokonale upravených tmavých vlasů, přes jeho zastrašující oříškové oči, jeho vytesanou čelist, široká ramena; má všechno, fyzicky vzato. Ale způsob, jakým se na mě dívá, způsob, jakým se jeho rty velmi často zakřivují nahoru a jeho obočí se trhá, způsob, jakým se ušklíbá a mírně pokyvuje hlavou; všechno, co dělá, mi nějak říká, jak moc mi tenhle muž učiní život s ním nesnesitelným. "Jsi krásná manželko. Mohl bych pokleknout a uctívat zem, po které chodíš, kdyby to nebyla taková lež." Matteo zamumlá tlumeným tónem, vezme mou ruku a políbí mě na klouby. Opět mi srdce přeskočí úder. Pravděpodobně proto, že se ho bojím. Arcikněz začíná zahajovat svatební obřad, recitují se pasáže z Bible, udělují se rady, přijímá se přijímání a nakonec přichází čas na výměnu slibů a prstenů. Já a Matteo se otočíme čelem k sobě a na chvíli mu v očích něco problikne, ale okamžitě je to nahrazeno tím ďábelským, zlomyslným pohledem, který mě nutí těžce polknout. Položím prsten na špičku Matteova prsteníčku a odříkávám svůj slib; "Já, Annabella Marcelo, si tě beru, Matteo Messina Denaro, za svého manžela. V přítomnosti Boha slibuji, že k tobě budu dobrá v dobrých i zlých časech, v nemoci i ve zdraví. Budu tě ctít a milovat po všechny dny svého života." Otřesu se. "Matteo Messina Denaro, přijmi tento prsten jako znamení mé lásky a věrnosti. Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého." Zatlačím prsten po délce jeho prsteníčku a Matteo následně udělá totéž. Odříkává svůj slib s opravdovostí v hlase a po tváři mi sklouzne slza, když zatlačí prsten po délce mého prsteníčku. Začátek mého utrpení. Kněz nám nařídí, abychom se postavili čelem ke kongregaci, a my to uděláme, "dámy a pánové, synové a dcery Boží, představuji vám pana a paní Messina Denaro. Můžete políbit svou nevěstu." Otočím se čelem k Matteovi, který udělá několik kroků vpřed, zkrátí vzdálenost mezi námi a zvedne mi závoj přes hlavu. Pohladí mě palcem po tváři, skloní se a mé oči se mimovolně zavřou, jak se mi zrychluje dech, ale to, co Matteo udělá dál, způsobí, že se mi na kůži objeví husí kůže. Přiloží své rty na mou čelist a mírně kůži saje, přejíždí mě svými zuby a pak mi zašeptá do ucha. "Absolutně netušíš, do čeho jdeš, ženo. V dobrých i zlých časech, hmm? Nikdy nezapomeň." Matteo se narovná, přejede palcem po mém spodním rtu a vloží si ho do úst, saje mi lesk na rty z bříška palce se zamručením. "Je mi líto, že vás všechny zklamu, ale má žena a já bychom si rádi užili tento intimní okamžik soukromě, nechystám se vám všem dát show." Obrátí se k davu a žertuje. Smějí se, povzbuzují a tleskají a já si ho nenápadně prohlížím. Zvrácený bastard. Opravdu se nestará o to, co si o něm lidé myslí. After party probíhá hladce, Matteo mi po většinu času nevěnuje pozornost a po zbytek času jsem byla představována obchodním partnerům Denarových. Po večírku nastoupíme s Matteem do auta a vyrazíme Bůh ví kam. "Kam jedeme?" ptám se a Matteo si mě jen prohlédne a odvrátí pohled, opět mě ignoruje a já málem vybuchnu vzteky. V hlavě mi hraje otázka od chvíle, kdy mě Matteo odmítl políbit na oltáři, a opravdu jsem se držela zpátky, abych se na tu otázku nezeptala, ale nakonec ji vypustím, než umřu zvědavostí. "Proč jsi mě v kostele nepolíbil?" "Není to trochu moc intimní?" Matteo se na mě ani jednou nepodívá, ale jeho tón je ponižující. "Takže ty intimnosti neděláš," konstatuji spíše než se ptám a opřu si bok hlavy o okno. "Dělám; jen s ženou, kterou miluji." "Ty někoho miluješ?" "Ano, Bello, někoho miluji." Žaludek se mi stáhne a do očí se mi nahrnou slzy; jak to, že jsem vdaná za někoho, jehož srdce bije pro někoho jiného. "Proč sis ji pak nevzal?" ptám se dál a poprvé od začátku jízdy autem se na mě Matteo podívá, ale zlostně. Vyvolala jsem něco? "Je mrtvá." Řekne, když se mu sevře čelist a z obrysu vidím, jak silně skřípe zuby. Možná jsem se neměla ptát. "Oh, promiň." Matteo se bez humoru zasměje a ohne prsty, "nebuď, zabil jsem ji." Co to sakra! Měla bych teď přestat mluvit. Po několika hodinách dorazíme na letištní plochu a nastoupíme do soukromého letadla, kde se konečně můžu převléknout z nepohodlných recepčních šatů, které mě celé večer pálí na kůži. Matteo a pilot stojí stranou a něco si šeptají, než se vrátí a posadí se naproti mně; celou dobu na mě zírají, jako by mi očima propálili díry do kůže. . . . "Milán!" vykřiknu nadšeně, když se mi rozevřou oči a zjistím, že projíždíme mým oblíbeným městem. Zjevně jsem usnula a spala jsem celou dobu letu a byla jsem odnesena do auta, jakmile jsme přistáli v Miláně. Jak moc se snažím uniknout své realitě. "Ano, Milán, budeme tu chvíli, protože mám velmi důležité obchody, o které se musím postarat," Matteo si mě prohlédne od hlavy až k patě, když vyslovuje každé slovo a koutek jeho rtů se zvedne. "Není to tady, kde má tvoje sestra laboratoř nebo něco takového? Možná ji někdy pozveme na večeři." Těžce polknu a odvrátím od něj pohled, "nemám důvod ji zvát na večeři; navíc jsem si jistá, že by odmítla." Poté, co jsme se dostali na panství Denarových v Miláně, nás služebné přivítaly a ukázaly nám naše oddělené pokoje a teď jsem se konečně usadila a jsem připravena na nejlepší noční odpočinek. Tvrdá facka mi vrazí do tváře a já se zhroutím na zem. "Bijte ji dál, dokud nám neřekne všechno," zuří můj otec a mé desetileté postavě se dostává dalších ran. "Chceš jít na elektrické křeslo?" Odstrčím se zpět a hystericky křičím, když se mi svírá hrudník. V dohledu se objeví elektrické křeslo a muži se připravují, aby mě na něj posadili a mučili mě, dokud neřeknu pravdu o tom, co jsem viděla v den, kdy byla zavražděna moje matka. Ale slíbila jsem jí, slíbila jsem své matce, že s tím tajemstvím zemřu a skutečně to jedno tajemství mě od jejího odchodu každý den přibližuje smrti. Přesto nejsem schopna říct o tom ani slovo. "Ne." "Ne." "Prosím, otče, slibuji, že si nic nepamatuji. Ne křeslo, prosím, otče." "Anno, prosím, zastav ho!" Plazím se po rukou a kolenou a prosím svou sestru u jejích nohou, ale ona se na mě jen mračí. Její oči mi říkají, že jí nezáleží na tom, co se mi stane, pokud to otce potěší. Silné paže mě uchopí za vlasy a táhnou mě přes místnost směrem ke křeslu a na chvíli se zblázním; "Co děláte; prosím, nedělejte mi to..ne..ne.. já-já..nedělejte to." Vyskočím ze spánku a mé tělo se prudce třese. Můj dech je zmatený, můj hrudník se cítí sevřený do té míry, že nejsem schopna plynulého proudění vzduchu. Vykřiknu svou frustraci a oči se mi nekontrolovatelně zalévají, když kňučím. Pomalu se začínám unášet do toho temného místa znovu. Místa, kde se cítím uvězněná a místnost se najednou zdá, jako by se na mě zavírala. Cítím se dušená ve všech možných směrech. Spadnu z postele, ale nestarám se o bolest, když dál kňučím, tluču pěstí do hrudníku ve snaze dostat se k většímu množství vzduchu, ale je to všechno marné. Po chvíli se konečně dokážu ovládnout a jdu dolů do kuchyně, abych se napila vody, teprve pak mé uši zachytí vrčivé zvuky vycházející z pracovny a já zastavím svůj pohyb. Samozřejmě, že se bojím. Část mě si myslí, že je to nebezpečí a část mě si myslí, že můj manžel šuká jinou ženu v našem manželském domě. Jak posraný je můj život. Jdu po špičkách chodbou a zastavím se, když jsem před pracovnou. Kupodivu jsou dveře pootevřené a já vystrčím hlavu dovnitř a okamžitě se setkám pohledem s mým manželem, který sedí na gauči a mezi jeho nohama klečí žena a bere mu ptáka do krku. Do prdele. Z nějakého důvodu jsem zmrzlá a spadne mi čelist. Matteo na druhou stranu ze mě nespouští oči, ukazuje mi přesně, jak moc si tuhle hru užívá. Zamrká na mě obočím a koutky jeho rtů se zvednou. "Chceš se k nám přidat? Manželko?"