MIRABELLA Pozoruji každý centimetr svého těla v zrcadle a s odporem zjišťuji, jak vypadám. Ta iluze – make-up, šaty, šperky, moje oči, je to všechno tak nechutné. Lež. Moje sestra a otec ze mě úspěšně udělali klon, ale nehodlám jim to usnadnit. Potřebují mě a je to očividné, takže tohle? Tohle může být jejich hra, ale budou muset hrát podle mých pravidel. Začínám přemýšlet, jak dlouho už otec tenhle plán promýšlel, když si svlékám šaty a odličuji si silný make-up z obličeje. Musí existovat něco, co mi neříká. Mohlo by to být proto, že se postaral o to, abych se nikdy nedostala do podsvětí? Protože nechtěl, aby lidé věděli, že má dvě dcery, které jsou si téměř identické? Protože mě chtěl využít, až budu dospělá? Muselo to tak být, vzhledem k tomu, jak pečlivě se staral o to, abych zůstala skrytá. Ale proč já? "Co ti tak dlouho trvá, Mirabello?" Dveře do mého pokoje se rozletí a já otce pozoruji v zrcadle. Samozřejmě vře hněvem, když vidí, jak jsem se převlékla z jeho dokonale naplánovaného outfitu do něčeho pohodlnějšího a zmírnila jsem si make-up. "Annabella by na téhle večeři nebyla takhle oblečená," procedí skrz zuby a já se ušklíbnu. "Je docela nešťastné, že nejsem Annabella. Neříkal jsi, že o ní ví málo nebo nic? Jsem si jistá, že si ničeho nevšimne." "Neprovokuj—" "Už jdeme pozdě, otče." Odstrčím ho stranou a vyjdu ze dveří. Jak jsem řekla, jejich hra, moje pravidla. . . . Vejdu do restaurace ruku v ruce s otcem a když se blížíme k soukromé části, zahlédnu siluetu svého budoucího manžela, který sedí dokonale u čela stolu v tlumeně osvětlené místnosti. Mé srdce začne prudce bušit o žebra, jakmile se naše oči setkají, a já si pohrávám s lemem šatů. Papá vytáhne židli a naléhá na mě, abych si sedla k Matteovu rohu, zatímco si vyměňuji zdvořilosti s jeho rodiči, kteří se zdají být velmi přátelští a vstřícní. "Jdete pozdě. A člověk by si myslel, že se snažíte vypadat dobře." Matteův hluboký, zastrašující hlas se mi rozléhá v páteři a já se nadechnu, otočím se a zjistím, že se naklání dopředu a vystavuje se většímu osvětlení. Nedostatečný dech mi unikne, když začnu vnímat jeho rysy. Člověk by si myslel, že muž s takovou pověstí, jako má Matteo, bude odporný na pohled, ale to není ten případ. Tenhle muž, který sedí po mém boku a dívá se na mě s odporem svýma nesmírně zastrašujícíma, oříškovýma očima, je velmi dechberoucí muž. Kdyby existovalo jiné slovo větší než krásný, bylo by to slovo nejvhodnější k popisu tohoto muže. Jeho košile je rozepnutá, jeho potetovaná hruď je odkrytá, široká ramena, ohryzek poskakuje, dokonalé, plné červené rty, vytesaná čelist... "Chystáte se něco říct? Nebo se na mě budete celou noc jen dívat?" Jakkoli se může můj budoucí manžel zdát krásný, zdá se, že je to muž s egem – nezdravým egem. Způsob, jakým se jeho oči urážlivě kloužou po mně, a způsob, jakým na mě uplatňuje svou autoritu, ve mně vyvolává pocit malosti. Odkašlu si, lépe se uvolním na svém místě a začnu se hrabat ve svém talíři, ignorujíc jeho palčivý pohled. Vydechne otrávený dech, což mi způsobí, že se mi koutky rtů zvednou. Mocní muži, jako je on, nenávidí chuť vlastní medicíny. Poté, co jsme skončili s hlavním chodem, se okamžitě zapojím do rozhovoru s Matteovou matkou a sestrou – Marií a Julií – a roboticky odpovídám na jejich mnohé otázky. Jak mohla taková živá osoba, jako je Marie, porodit muže, jako je Matteo? Ta otázka mi hraje v hlavě. Jak mám existovat s mužem, jako je Matteo, po dobu šesti měsíců? Mužem, jehož přítomnost je znepokojivá a jehož celé chování je zahaleno temnotou? Jak se ode mě očekává, že to přežiju? Konečně, když už mám dost Matteova palčivého pohledu, omluvím se, abych použila toaletu, s úmyslem strávit chvíli v klidu – i kdyby to měla být jen minuta. V okamžiku, kdy stojím před zrcadlem na toaletě, se mé ruce pevně chytí mramorové desky a já se otřesu. Uvolním veškeré napětí, o kterém jsem si neuvědomila, že ho držím, a ten pocit je povznášející. "Vypadáš nervózně," ozve se mi v uších ten známý, hluboký hlas a téměř okamžitě se dveře toalety s dvěma cvaknutími zamknou. Mé srdce šílí. Pot mi okamžitě stéká po čele, hrdlo mám sevřené hrudkou. Matteo mě nějakou dobu pozoruje pohledem v zrcadle, než zvedne obočí a pobídne mě, abych promluvila. Polknu a otočím se, abych se mu postavila čelem. Přikrčí se, jeho oči se zúží do štěrbin, jako by se snažil pozorovat mé rysy obličeje, a já okamžitě vrátím svůj pohled na zem. "N-není normální, aby nevěsta znervózněla, když se blíží její velký den?" Matteo se suše zasměje a pokyne směrem ke mně. S každým krokem, který udělá směrem ke mně, udělám stejný krok zpět, dokud nebudu zády opřená o mramorovou desku. Zamručí. "Až na to, že ta nevěsta chtěla tu svatbu tak zoufale." "Nechceš ji ty? Matteo?" "Nemáš tušení, Annabello, myšlenka na svatbu mě odpuzuje. A tebe nenávidím za to, že jsi s tím souhlasila. Ale pokud bys se mnou mohla uzavřít dohodu," jeho konečky prstů se dotýkají mého dekoltu a já se opírám víc o desku, jako by se zázračně objevil východ. "Jsi jediná osoba, která je schopná ukončit tohle absurdní uspořádání, cokoli chceš, jen to řekni a bude to tvoje. Ale potřebuju, abys šla ven a odvolala tyhle sračky." Ano, Matteo, není nic, co bych chtěla udělat víc než to, ale nemůžu. Mohla bych přijít o život, za boží milosti. "Jsi moc blízko, Matteo," zašeptám. Můj pohled zůstává na zemi, jak bych se mohla setkat očima s očima tohoto zastrašujícího muže? Budu zničena v okamžiku. "Naposledy sis nestěžovala, Annabello." Cože? Naposledy? Co se stalo naposledy? Proč mi tahle část jejich setkání byla utajena? Přemýšlej, Mirabello, přemýšlej. "Podívej se na mě na vteřinu, Annabello." Je to rozkaz, rozkaz vyslovený tak jemně, že mi nezbývá než poslechnout. Pomalu zvednu pohled, abych se s ním setkala. Jeho klouby spočívají pod mou bradou a drží mi hlavu nahoře, zatímco jeho palec mi hladí čelist. Jeho oči jsou upřené na mé, jako by něco hledal. Brzy se v jeho očích objeví uspokojení, což ho přiměje vydechnout posměšek a zavrtět hlavou. Matteo uhne a pokyne mi směrem ke dveřím a naléhá na mě, abych odešla. Přikývnu a spěchám ke dveřím, unikne mi úlevný dech, ale moje úleva má krátké trvání, protože právě když se mé konečky prstů dotknou kliky dveří, ozve se mi v uších jeho hlas. "Mirabello?" To jméno je vysloveno, jako by věděl, kdo skutečně jsem. Zastavím se, chladný pocit se mi usadí v páteři. Uplyne několik sekund a stále nejsem schopna vyslovit slovo nebo dokonce odejít. Manicky se zasměje. "Není to tvoje dvojče? Jsem si jistý, že se divíš, jak o ní vím, ale neměl bych se alespoň seznámit se všemi členy rodiny mé ženy?" Zasykne. "Bude se účastnit? Víš, naší svatby." Otočím klikou dveří a otevřu dveře dokořán, než odpovím: "Jsem si jistá, že má na starosti důležitější věci." Ano, Matteo, nejenže se zúčastní, ale bude to tvoje žena. Spěšně vyběhnu z toalety, ale slyším, jak si Matteo mumlá "určitě má" a pak se ozve velmi znepokojivý smích – což potvrzuje zvěsti o něm. Je to maniak. Psychotický maniak. Po večeři s Denarovými se Matteo rozhodl odvézt mě domů s tím, že "bych se měl koneckonců naučit starat o svou ženu". . . . Po hodinách strávených na cestě a poté, co mě Matteo dráždil těmi nejotravnějšími způsoby, konečně zastaví auto před sídlem mé rodiny. Když se dveře auta otevřou, setkám se se svým přítelem Simonem, který je zřejmě opilý a zběsile křičí mé jméno. Okamžitě odbudu Mattea a vyběhnu z auta, zabouchnu dveře, než Simon stihne říct něco, co by mě mohlo dostat do problémů. "Zlato," Simon škytne, "čekal jsem tu celý večer. Řekni mi, že ta zpráva, kterou jsi poslala, nebyla pravda. Ty jsi tu zprávu neposlala, že ne? Jak se se mnou můžeš rozejít a informovat mě o své svatbě prostřednictvím zprávy. To se ti vůbec nepodobá." Koktá. Jdu se ho zeptat, jak mě našel, ale Matteův hlas mě přeruší. "Je tu nějaký problém? Ženo?" Simon se na něj podívá a pak na mě. Pevně zavřu oči a doufám, že je to noční můra. Ale není. "Žena? Žena? Takže je to pravda? Jak mi to můžeš udělat, nám," procedí Simon skrz zuby, když natáhne ruku, aby mě dosáhl, ale já ho odstrčím. "Pravděpodobně hledáš moji sestru, ale ta není doma. Jsem si jistá, že kdybys šel do její laboratoře—" "Nehledám nikoho jiného, jsi to ty, Miro—" přeruší ho kulka v hlavě a téměř okamžitě další v srdci. Z hrdla mi vyletí hlasitý výkřik a otřesu se. Zaryju si spodní ret, abych se zastavila před křikem, a sevřu šaty na obou stranách, abych se zastavila před tím, abych sáhla po bezvládném těle svého přítele. "Začínal mě štvát tím přílišným mluvením a koktáním a já miluju klid a ticho, ženo." Matteo se zasměje jako muž, který nemá ponětí o realitě, když si zastrčí zbraň zpět do pasu a téměř okamžitě se odnikud objeví můj otec a ptá se mě, co se stalo, ale nejsem schopna dostat ze sebe žádné slovo. Jsem zmrzlá na místě a sleduji tělo svého přítele, jak se mi slzy derou do očí. Je jedna věc ztratit někoho tak drahého tímto způsobem a druhá věc je neschopnost truchlit tak, jak byste měli, protože předstíráte, že jste někdo jiný. Hraju roli Annabelly, vražedkyně, jak bych mohla projevit emoce kvůli mrtvé osobě, kterou bych neměla znát? "Vejdi do domu, hned." Papá rozkáže šeptem. Přikývnu na odpověď. "Proč vypadáš tak rozrušeně? Nejsi snad nechvalně známá vražedkyně, Annabello?" Zeptá se Matteo zezadu a já polknu. "Neměl jsi to dělat," vydechnu. "Proč ne?" "To je přítel mé sestry, jak jí mám říct, že jejího přítele zabil můj budoucí manžel přímo před naším domem?" Tlačím své roztřesené nohy, abych se pohnula, a nutím svůj pohled zůstat vpředu, protože vím, že ještě jeden pohled na Simonovo mrtvé tělo a moje krytí bude prozrazeno. "Nemyslel jsem si, že ti na sestře tolik záleží." Slyším Matteův vybledlý hlas, když vcházím do obývacího pokoje sídla. Rozhodně mě čeká drsná jízda.