Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem pochopit, co se vlastně stalo. Před chvílí jsem byl zasnoubený s Fionou, a vzápětí s Emily. Upřímně řečeno, zuřil jsem, protože se mi Fiona začínala líbit. Začínal jsem si na ni zvykat. Ne že bych do ní byl bláznivě zamilovaný, protože jsem si už od mládí uvědomoval, že mě čeká domluvený sňatek. Jen jsem nechtěl znovu prožívat to seznamování se svou budoucí manželkou, zvlášť s Emily, protože jsem věděl, jak strašná je. Taky jsem nenáviděl, jak se ke mně moje rodina chovala jako k loutce. Očekávali ode mě, že budu robot, který bez otázek a námitek plní jejich přání. Opovrhoval jsem tím, jak mi Emily vnucovali do života. Fiona mi říkala, jak je Emily hrozná, a já jsem nechtěl, aby se ta holka stala mou budoucí manželkou. Bůh ví, co na mě chystala. Nedokázal jsem ani pochopit, jak dokázala mít moje rodiče omotané kolem prstu. Nemohl jsem uvěřit, že můj táta nabídl, že ji ubytuje do svatby. Fioně nikdy nebylo dovoleno přespat, ani v odděleném pokoji. Způsob, jakým se jí táta zastával, mi vyrazil dech. Bylo to, jako by na něm provedla nějakou černou magii, za boží milosti. Když jsem se vedle ní probudil v posteli, nemohl jsem tomu uvěřit, protože jsem si prostě nepamatoval, že bych s ní šel do postele. Sakra, ani jsem si nepamatoval, že bych se opil, protože jsem neměl rád opíjení se na společenských akcích a moje narozeninová oslava byla jednou z nich. Mohla to být jedna z Emilyiných intrik? Fiona mi řekla, že na ni Emily vždycky žárlila a jednou jí ukradla přítele. Nevěděl jsem, jak hluboko její zloba sahá, a upřímně řečeno, bál jsem se to zjistit. Během dnešních událostí jsem na ní ani jednou neviděl nic špatného, ​​ale špatní lidé nechodí s odznakem na hrudi. "Proč se nezlobíte?" Nemohl jsem se ubránit otázce, když jsem s nimi konečně zůstal sám. Chtěl jsem pochopit ten druh přijetí. "Poslouchej, Juliane. Od samého začátku jsem chtěl, abys sis vzal Emily, ale její otec řekl, že Fiona by byla lepší partie. Nechápal jsem tehdy, proč si vybral ji místo Emily, ale časem jsem dokázal odhalit tu hru s protekcí, kterou hrál. Myslím, že jsi dost chytrý na to, abys to viděl sám," promluvil táta klidně. Upřímně řečeno, měl pravdu. Bylo očividné, že Jeffrey straní Fioně, ale myslel jsem si, že to bylo způsobeno Emilyinou zlomyslností. "Viděl jsem, že jsi s Fionou šťastný, tak jsem nic neříkal. Dokonce jsem s tebou o celé záležitosti nemluvil." "A myslíš si, že to, co se stalo dnes, byla příležitost?" Nedokázal jsem pochopit jeho logiku. "Neřekl bych tomu příležitost." Co to pro něj tedy bylo, když ne příležitost přimět mě, abych si vzal tu dívku, kterou chtěl od samého začátku? "Řekl bych tomu spíš osud. Šance napravit chybu, která se měla stát. Také bych nechtěl, abys sis vzal ženu, která se tě odvážila zneuctít." "Co tě vede k tomu myslet si, že to Emily neplánovala?" Nechápal jsem, jak té holce věří. Jak se jí podařilo zahryznout drápy do hlavy mého otce? "Stejný důvod, proč jsem si nemyslel, že jsi to mohl plánovat ty. Stejně jako dávám tobě výhodu pochybnosti, dávám ji i jí. A zdá se, že jsi zapomněl, že krevní test prokázal, že byla také omámená." To stačilo k tomu, abych zmlkl. Ať jsem to chtěl přiznat nebo ne, měl pravdu, s čím jsem nemohl argumentovat. Bez jakýchkoli důkazů jsem jim nemohl dokázat, že to udělala Emily. "Budeš k ní milý a slušný. Mám pocit, že je mnohem lepší než její sestra," říká máma. Také je na straně Emily. "Fajn," zamumlal jsem a vstal. Dva roky. Měl jsem s ní zůstat ženatý jen dva roky. Dokážu to zvládnout. Ponořím se do práce, abych se jí vyhnul. Moji rodiče nevěděli nic o Emilyiných hrách, ale Fiona mě už dávno poučila, abych se před ní měl na pozoru. Nicméně jsem padl do jedné z jejích pastí. Táta byl přesvědčený, že je anděl, a pokud byl táta o něčem přesvědčený, bylo by neuvěřitelně těžké změnit jeho názor, tak jsem si ušetřil trápení. Potřeboval jsem ji před svými rodiči odhalit. Potřeboval jsem jim ukázat, že není ten anděl, za kterého ji považují. Musel jsem si s ní promluvit. Chtěl jsem, aby věděla, že jen proto, že se jí podařilo oklamat moje rodiče, to neznamená, že oklame i mě. Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, viděl jsem, že je stále na svém místě, ztracená ve svém vlastním světě. Kdybych nevěděl, jak je hrozná, myslel bych si, že je v tom všem vlastně nevinná. "Je dobře, že jsi tady." Její oči se prudce zvedly a setkaly se s mýma. "Musíme si o hodně promluvit." "Dobře," přikývla Emily. I když byla Emily zmije, byla velmi krásná se svými blond vlasy a zelenýma očima. "Pojď za mnou," řekl jsem a odvedl ji na dvorek. I když byl dům velký, musel jsem být opatrný. Nechtěl jsem, aby moji rodiče slyšeli, co jí chci říct. Sedl jsem si na jednu ze židlí a ona udělala to samé. "Nezeptáš se mě, o čem si s tebou chci promluvit?" Zeptal jsem se jí po několika minutách ticha. "Byla bych hloupá, kdybych se na to ptala, a čekám, až začneš mluvit ty." Pokrčila rameny. "Bohužel proti tobě nemám žádné důkazy, ale chci, abys měla jasno v jedné věci, Emily. Nikdy tě nebudu mít rád." Na okamžik se jí v obličeji objevil údiv, než se rychle vzpamatovala. "Bohužel ani já nemám žádné důkazy o tom, že jsem to neudělala, takže to vypadá, že jsme oba v pasti. Nicméně chci, abys měl jasno v jedné věci, Juliane. Pokud otevřeš můj deník, nenajdeš mě, jak si čmárám tvoje jméno se srdíčky kolem něj." Neuvědomoval jsem si, že Emily je tak drzá. "Existují pravidla, která musíš dodržovat, pokud chceš, aby ty dva roky uběhly v klidu." Snažil jsem se zůstat klidný, i když mi její drzost začala lézt na nervy. Chtěl jsem jí to manželství ztížit. Možná by ji to přimělo od toho všeho utéct. "Ráda si je poslechnu." Překřížila si jednu nohu přes druhou. Její sebevědomí mě mátlo. Nevěděl jsem, jestli to hraje, nebo jestli je opravdu tak sebevědomá. "Očekávám loajalitu," začal jsem a upřeně se jí díval do obličeje. "Zdá se to logické, ale platí to oboustranně, takže také očekávám, že budeš loajální ty." Pokrčila rameny. "Co dál?" "Za zavřenými dveřmi jsme cizinci. Před lidmi jsme zamilovaný pár," řekl jsem. Její obličej měl stejný výraz. Chtěl jsem ji vidět překvapenou nebo naštvanou, ale ona jen přikývla. "Nebudeme spát v jedné posteli. Sakra, nebudeme spolu ani sdílet pokoj," řekl jsem jí. Opět zůstal její obličej neutrální. Byla robot? "Víc prostoru pro mě." Pokrčila rameny. Z čeho ta holka byla? Měla srdce z oceli? Neviděla, kolik bariér mezi nás stavím? "Rozumíš tomu, co tady říkám?" Vstal jsem v hněvu. Chtěl jsem, aby utekla k mému tátovi a prosila ho, aby ji z toho manželství dostal. "Rozumím, ale čemu nerozumím, je tvůj stav. Čekal jsi, že budu dupat a vztekat se, protože naše manželství nebude ve skutečnosti skutečné?" Zeptala se klidně a vstala s rukama založenýma na prsou. Její oči se upřely na ty moje, jako by to byl souboj v zírání. Její oči byly ohromující. "Poslouchej, Juliane. Naposledy to říkám. Neomámila jsem tě. Nechtěla jsem si tě vzít a určitě bych se z toho manželství ráda dostala stejně jako ty. Takže si ty dva roky, které spolu strávíme, udělejme snesitelné, protože upřímně řečeno, netěším se na ně." S tím mě nechala stát na dvorku bez hlesu. Nevěděl jsem, jak strávím dva roky s tolika drzostí.