„Emily? Ne, to nemyslíš vážně!“ řekla Maggie nevěřícně. Každá žena jako Maggie by chtěla muže jako Juliana pro svou dceru. Bylo mu teprve dvacet pět let a už byl milionář. Brzy se měl stát miliardářem, protože byl dědicem impéria svého otce. Měl sestru, která se měla stát také miliardářkou, ale byla vdaná a měla vlastní podnikání, protože ji rodinný podnik nezajímal. Julian se měl nakonec stát generálním ředitelem největší obchodní společnosti, protože by vlastnil více akcií a jeho sestra neměla s administrativou nic společného. Jak jsem to všechno věděla? Fiona a Maggie se nikdy nepřestaly chlubit Fioninou budoucností. Možná to zakřikly tím, že o tom tolik mluvily. Po tom, co se stalo, jsem si byla jistá, že se vzdálenost mezi mnou a mou rodinou bude jen zvětšovat. Nezáleželo mi na tom, že je ztratím. Nebyla by to ani ztráta, protože abyste něco ztratili, musíte to nejdřív mít, a já jsem je nikdy jako rodinu neměla. Někdo si vybral mě místo Fiony, což bylo pro mého otce a Maggie jistě nepřijatelné. Problém byl v tom, že jsem nechtěla, aby si mě v té situaci vybrali místo Fiony. Nechtěla jsem si vzít Juliana. Chtěla jsem si jen promluvit s Chesterem a vysvětlit mu ten zmatek, ve kterém jsem se ocitla. Problém byl v tom, že se Julian musel oženit, aby se stal generálním ředitelem. To byla podmínka jeho otce, aby odstoupil a nechal svého syna převzít vedení. Můj otec a Julianův otec byli už nějakou dobu blízcí a když se můj otec dozvěděl, že Steven hledá vhodnou nevěstu pro svého syna, navrhl, aby si Julian vzal Fionu. Aby posílili dohodu, naši otcové se rozhodli vytvořit partnerství v několika projektech, ale ty stály hodně, takže závisely na svatbě. „Ale ta dohoda se týkala Fiony a Juliana.“ Můj otec si nenechal ujít příležitost vybrat si Fionu místo mě. Byla jsem jeho biologická dcera. Nikdy v životě jsem neudělala nic, čím bych ho ztrapnila. Proč si ji vždycky vybíral místo mě? Vždycky jsem měla dobré známky a ani jednou jsem ho na veřejnosti nezahanbila. Co se mnou bylo špatně, že se ke mně choval takhle? „Dovolte mi, abych vám osvěžil paměť. Dohoda se týkala jedné z vašich dcer a mého syna,“ řekl Steven. To bylo překvapivé. Pamatuji si, jak nám otec před rokem říkal, že Steven požádal o Fioninu ruku pro svého syna. Takže si vybral Fionu místo mě hned od začátku a zajistil jí dobrého manžela z dobré rodiny. Ten člověk se nemohl snížit níž. „Pokud jste tak proti té myšlence, můžeme celé uspořádání zrušit, ale pokud to uděláme, naše dohoda přestane existovat.“ Z výrazu v otcově tváři jsem poznala, že nikdy nebude chtít, aby dohoda skončila. Dohoda pro něj znamenala celý svět, protože znamenala růst jeho impéria. „Dobře. Emily si může vzít Juliana.“ V otcově hlase byla slyšet porážka. Něco, co se mi docela líbilo. „Nechci si vzít Emily!“ „Nechci si vzít Juliana!“ řekli jsme s Julianem ve stejnou chvíli. „Vy do toho nemáte co mluvit!“ křikl na mě otec. „Jsi v těžké situaci, synu. Musíš se oženit, abys se stal generálním ředitelem,“ řekl Steven klidně svému synovi. „Ne, já do toho mám co mluvit!“ odsekla jsem. „Proč bych si měla brát Juliana? Nemiluji ho a mohu tě ujistit, že on mě ani nemůže vystát.“ Vstal ze svého místa a prudce mě zatáhl směrem k dvorku. „Buď si ho vezmeš, nebo zaplatíš následky,“ vyhrožoval mi. „Co tím myslíš?“ zamračila jsem se. „Vydědím tě a nevezmeš si s sebou nic kromě oblečení, které máš na sobě.“ Rozšířily se mi oči, když to řekl. Opravdu by to udělal? „Dokonce i zbývajících pět splátek za auto nebude zaplaceno.“ „Proč to děláš?“ V očích se mi zaleskly slzy. Proč mi musel zničit život? Proč jsem nemohla mít normální život? Nežádala jsem moc. Chtěla jsem mít jen kontrolu nad svým životem. Nechtěla jsem se cítit jako loutka. „Tohle jsi způsobila ty. Ty si poneseš následky,“ řekl ledabyle. Na testu mu nezáleželo. Bylo mu jedno, jestli jsem byla pod vlivem drog nebo ne. V jeho očích jsem byla pachatel a nic to nezmění. Byla jsem v těžké situaci a neměla jsem na vybranou. Podívala jsem se na svůj telefon a doufala, že najdu nějakou zprávu nebo hovor od Chestera, ale nic neposlal. „Pokud ti to pomůže, můžeš se nechat po dvou letech rozvést,“ řekl. Musela jsem promarnit dva roky svého života, abych zaplatila za chybu, kterou jsem neudělala. „Dobře,“ podvolila jsem se. Neměla jsem na vybranou. Spokojenost ovládla jeho rysy, když jsme se oba vrátili dovnitř. „Emily si vezme Juliana,“ oznámil můj otec – ne, Jeffrey Harolds – s takovou pýchou v hlase. „Také bych byla ráda, kdyby Emily mohla zůstat s námi až do svatebního dne.“ Byla jsem překvapená Rosinou žádostí. Proč by to chtěla? „Proč?“ zeptal se můj otec. „Aby se zmírnilo napětí v rodině,“ podpořil Steven žádost své ženy. „Nebojte se, bude bydlet v našem domě pro hosty.“ Můj otec chvíli mlčel, pak přikývl a řekl: „Může zůstat a my jí pošleme její věci.“ „Ne,“ vyhrkla jsem a způsobila, že se na mě všichni podívali, včetně Juliana, který se fantasticky snažil mě ignorovat. „Nechci, aby se nikdo dotýkal mých věcí. Chci si je vyzvednout sama.“ „Drž hubu,“ přerušil mě otec, „Nemáš na vybranou.“ Všimla jsem si lítosti, kterou měl Steven v očích, když se na mě podíval. Brzy Jeffrey a jeho žena odešli. Julian a jeho rodiče také zamířili do jednoho z pokojů; zdálo se, že jim má co říct. Byla jsem ráda, že mi dali nějaké soukromí. Potřebovala jsem ho, abych přemýšlela o své budoucnosti, své temné budoucnosti, kvůli které jsem si přála smrt. Věděla jsem, že se můj život má úplně změnit a nevěděla jsem, co mám čekat. Nevěděla jsem, co mám od toho manželství čekat. Věděla jsem jen, že musím zůstat vdaná za Juliana dva roky a poté se můžeme rozvést. Snažila jsem se brát to manželství jako cestu ven z té toxické rodiny. V životě jsem toho tolik ztratila a bylo mi vyhrožováno, že budu vyhozena na ulici, pokud se nepodvolím. Byla jsem jen dvaadvacetiletá dívka, která právě dokončila vysokou školu. Dva roky mého života jako platba za mou svobodu nebyly nic. Hodlala jsem z té situace vytěžit maximum, ať se děje cokoliv. Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla dělat. Nejprve jsem si potřebovala najít práci. Jeffrey Harolds dal od prvního dne jasně najevo, že se ho po promoci nesmím ani ptát na práci, protože nezaměstnává čerstvé absolventy. Pracovat pro něj stejně nebyl můj sen, protože jsem chtěla být módní návrhářkou. No, vystudovala jsem módní návrhářství a obchod, což znamenalo, že bych mohla pracovat v jeho společnosti, ale nechtěla jsem. Potřebovala jsem si najít práci. Potřebovala jsem začít svůj vlastní život. Nevěděla jsem, jestli mi bude dovoleno pracovat během mých dvou let manželství s Julianem, ale doufala jsem v to nejlepší. Zrovna když jsem se ztratila ve svých myšlenkách, Julian se objevil v mém zorném poli a řekl: „Ještě že jsi tady.“ Nebylo to, jako bych měla kam jinam jít. „Musíme si promluvit.“