NICKU Už dva roky uplynuly od chvíle, kdy mě ta žena ponížila, kdy jsem zjistil, že mi ukradla miliony. Jak jsem mohl být tak hloupý a slepý? Když mi Sandra řekla, že Olivia má prsty v tom, co se stalo mé matce před tolika lety – jak se seznámily, jak Olivia „úplnou náhodou“ zachránila mámu před sražením autem – nejdřív jsem tomu odmítal uvěřit. Myslel jsem si, že moje žena není ničeho takového schopná. Pak mi dala tu nahrávku jejich telefonního hovoru, kde Olivia všechno přiznala: jak si ulovila svou „zlatou husu“, jak se jí a její babičce změní život. Jako by to nestačilo, ještě mě okradla. Sandra mi ukázala důkazy. Část peněz jsem získal zpět, ale jen malou. Už jen pomyšlení na ni mě naplňuje vztekem. Jak mohla být tak krutá? Moje matka ji milovala! „Nicku!“ Sandra mě vytrhla z myšlenek. „Už skoro musíme jet pro tvoje rodiče. Já dodělávám večeři. Bude hotová, než se vrátíte.“ Kdyby tu nebyla Sandra, nevím, jestli bych ty poslední dva roky vůbec přežil. Rodiče cestovali po světě a dnes se vracejí domů. Budou tak zklamaní, až zjistí, co se stalo s Olivií. Moje ubohá matka. Věřila té nule. Vztek mnou cloumal, když jsem popadl klíče. „Nicku!“ Sandřin hlas mě znovu zastavil. Otočil jsem se k ní. „Nemysli na ni,“ řekla tiše. „Jen tě to rozzuřuje. Dneska se rodiče vracejí domů. Soustřeďme se na oslavu, ne na minulost.“ Letmo jsem se usmál. Co bych si bez ní počal? Na letišti jsem nejdřív zahlédl mámu, pak tátu a jejich strážce nesoucí tašky. Když mě uviděla, rozzářila se jí tvář. Přiběhla a vrhla se mi do náruče. Zasmál jsem se a objal ji, zatímco táta kroutil hlavou. „Dusíš našeho syna, ženo!“ zamručel. Máma po něm přes rameno střelila pohledem a on zvedl ruce v předstírané kapitulaci. Při pohledu na ně mě přepadla vlna smutku. Myslel jsem si, že s Olivií budu mít to, co mají oni. Asi to tak nemělo být. „Proboha! Jsi tak hubený! Už tě Olivia nekrmí? Kde vůbec je?“ zeptala se máma a úsměv jí lehce pohasl. Povzdechl jsem si. Teď nebyla ta správná chvíle ani místo, abych jim to řekl. „Jeďme domů a já vám všechno vysvětlím,“ řekl jsem. Vyměnili si pohled a mámě se tvář znovu rozzářila. „Neříkej mi, že je doma s miminkem! Ach, já věděla, že mi brzy dá vnouče!“ Srdce mi kleslo až do bot. Neměla ani tušení, že Olivia nikdy nechtěla děti – jen moje peníze. „Mami, tak to není.“ Otevřel jsem jí dveře auta. Táta nastoupil po ní, tvář už se mu zamračila. Nastartoval jsem auto a odjel. Máma se cestou chtěla vyptávat, ale táta ji přesvědčil, aby počkala, až budeme doma. Naštěstí. Mluvit o Olivii nebylo snadné a na ten rozhovor jsem se vůbec netěšil. Když jsme se vrátili domů, řekl jsem jim všechno: jak Olivia shodila svou nejlepší kamarádku ze schodů a zabila jí dítě; jak mi ukradla miliony; jak mě nikdy nemilovala, nikdy se mnou nechtěla dítě; jak celou dobu tajně brala antikoncepci; a jak chtěla jen moje peníze. „Není to ta osoba, za kterou jste ji považovali,“ řekl jsem. „Olivia je krutá.“ Máma se na mě podívala, jako bych spáchal zločin. „Nicku, ty jsi se zbláznil?“ křičela rozzuřeně. Zíral jsem na ni, zaražený. Neslyšela, co jsem říkal? Máma zavrtěla hlavou, v tváři se jí zračil smutek a zklamání. Táta neřekl ani slovo a odmítal se na mě podívat, ale v očích měl ledový chlad. „Neovlivňuje tě náhodou Sandra?“ zeptala se máma ostře. „Neříkáš to všechno kvůli ní?“ „Sandra mi ukázala pravdu o Olivii,“ trval jsem na svém. „Bez ní bych byl pořád pod Oliviiným vlivem. Měli byste jí být vděční!“ Mámě v očích zablýsklo hněvem. „Vděční? Rozvracečce manželství? Proboha, co si o nás musí myslet její babička? Michaeli,“ řekla a otočila se na mého otce, „jdi za Oliviinou babičkou a omluv se jí. Řekni jí, že jsme o ničem nevěděli a že Olivii dostaneme z vězení.“ Táta vstal, připravený jít, a já jsem byl ohromený. Jak mohli být pořád tak slepí? „Ona je mrtvá,“ řekl jsem tiše. „Zemřela pár měsíců po Oliviině zatčení.“ Mámě se zkřivila tvář a po tváři jí skanula slza. Chtěl jsem ji utěšit, ale táta mě předběhl a vtáhl ji do náruče. „Jsi takový hlupák, Nicku,“ řekl tvrdě. „Nevychoval jsem tě k takové hlouposti. Doufám, že toho nebudeš litovat.“ Seděl jsem tam a cítil se naprosto ztracený. Proč Olivii bránili? Proč na ně měla pořád takový vliv? „Já dostanu svou snachu z vězení,“ prohlásil táta. „A Nicku, pokud nestáhneš obvinění, vydědím tě.“