NICK Rodiče odešli a Sandra vyšla z kuchyně. Plakala a mně se to nelíbilo. Nechápal jsem, proč jsou na ni rodiče tak krutí, vždyť ona mi přece nic z toho neudělala. Naopak, ona mě zachránila z prekérní situace a ukázala mi, jakou ženu jsem si vlastně vzal. Nechápal jsem, proč se k ní tak chovají. „Sandro, moc se omlouvám. Promluvím si s nimi znovu a pokusím se jim to vysvětlit. Ukážu jim důkazy o Oliviiných zločinech a pak mi uvěří a přijmou tě jako mou blízkou přítelkyni.“ Vzal jsem ji do náruče a utěšoval ji. „Nenech ji vycházet, Nicku, bojím se, co mi udělá, až se dostane ven. Prosím, ať tam zůstane.“ Plakala ještě víc a mě se sevřelo srdce. Přál jsem si, aby tam mohla zůstat; chtěl jsem, aby tam zůstala déle, ale rodiče nežertovali, když řekli, že mě vydědí, pokud ji nenechám propustit. „Neboj se, ochráním tě. Ta ženská se k tobě už nikdy nepřiblíží. Ale musím zavolat. Musím ji nechat jít, jinak mi rodiče nikdy neodpustí. Ale neboj se, oni ji pošlou zpátky do vězení, až uvidí důkazy o jejích zločinech.“ Vypadala tak vyděšeně, Olivia jí zanechala hrozné jizvy a teď se dostává ven, aniž by zaplatila za své zločiny. Nenáviděl jsem, že má takový vliv na mé rodiče, že odmítají uvěřit, že by mohla být špatný člověk. „Počkej tady, musím zavolat.“ Utřel jsem jí slzy a nechal ji sedět na gauči. Nejdřív jsem zavolal svému nejlepšímu příteli. Potřeboval jsem jeho radu. „Co je, Nicku?“ „Nemůžu zavolat svému nejlepšímu příteli, aniž by ses na něco ptal?“ zasmál se na druhé straně. „Ne, nemůžeš, protože tě znám a ty voláš jenom, když něco chceš. Co chceš tentokrát?“ Ethan se ke mně nechoval stejně, od té doby, co jsem nechal Olivii zatknout, se mu to nelíbilo. „Rodiče chtějí, abych dostal Olivii z vězení.“ Čekal jsem na jeho reakci, ale žádná nepřišla. „Ethane, jsi tam ještě?“ „Jsem tady, ale nevím, co chceš, abych na to řekl. Víš, co si myslím o tom, co jsi udělal, ale řekl jsi mi, že mi do toho nic není. Takže nechápu, proč mi kvůli tomu voláš.“ Zavěsil jsem. S tímhle přístupem z něj nikdy nic nedostanu. Znám Ethana od dětství, když se mu něco nelíbí, řekne to a nezáleží na tom, co říkáš, nikdy nezmění názor. Byl takový tvrdohlavý. Zavolal jsem policejnímu řediteli a stáhl obvinění, ale řekl mi, abych se dostavil podepsat nějaké dokumenty. Řekl mi, že už tam jsou moji rodiče a dělají mu peklo. Povzdechl jsem si a cítil se poraženě. Vrátil jsem se dovnitř a našel Sandru, jak tam sedí a na nic se nedívá. Šel jsem k ní a dřepnul si před ni. „Hej, všechno bude v pořádku. Nenechám ji se k tobě přiblížit. Budu tě chránit, slibuju. Olivia ti už neublíží.“ Usmála se na mě, ale nebyla šťastná a já to věděl. Přál jsem si, abych ji nemusel dostat ven. Ale znám své rodiče, vzali by mi všechno, na čem jsem tak tvrdě pracoval, kdybych neudělal to, co chtějí. „Musím jít na policejní stanici, brzy se vrátím. Sam tady zůstane a bude tě chránit. Bude hned venku.“ Přikývla, vzal jsem si klíče a odešel. Když jsem dorazil na stanici, policejní ředitel už na mě čekal. „Pojďte tudy, pane Jonesi.“ Vypadal vyděšeně a na čele se mu tvořily krůpěje potu. Věděl jsem, že je to všechno tátova práce. Následoval jsem ho do jeho kanceláře, kde seděli moji rodiče a čekali. Podal mi dokumenty. „Jste si jistý, že to chcete udělat dřív, než se podíváte na důkazy o všem, co udělala?“ Matka si založila ruce a nic neřekla. Ani se na mě nepodívala. Podíval jsem se na otce a jeho oči byly chladné a odtažité. Povzdechl jsem si a podepsal papíry. Podíval jsem se na ně znovu a stále vypadali, jako by mě tam nechtěli nebo nechtěli slyšet ani slovo z toho, co jsem chtěl říct. Předal jsem dokumenty policejnímu řediteli a pak jsem odtamtud odešel. Byl jsem naštvaný! Šel jsem si sednout do auta a zapálil si cigaretu. Špatný zvyk, já vím, ale ta situace s Olivií mě stresuje. Začal jsem kouřit, když ji zatkli, a stalo se to normou, kdykoli jsem byl ve stresu. Uklidnilo mě to. Sledoval jsem dveře policejní stanice, a po tom, co se zdálo jako věčnost, vyšel táta první. Uhasil jsem cigaretu a posadil se na židli a díval se na dveře. Matka vyšla a já jsem čekal, dokud se neobjevila i ona. Když jsem ji uviděl, srdce mi poskočilo. Vypadala křehce, bledě a špinavě. Oblečení, které měla na sobě, bylo to, ve kterém ji zatkli před dvěma lety. Vypadala tak hubeně a podvyživeně. Tak mě rozčílilo, když jsem ji viděl v takovém stavu, myslel jsem, že se o ni postarají. Nikdy jsem nenařídil, aby s ní špatně zacházeli, je to moje žena a měli to vědět. Řekl jsem jen, že nesmí mít návštěvy, že ji nesmí pouštět ven. Nikdy jsem nežádal, aby udělali cokoliv, kvůli čemu vypadá takhle. S hněvem jsem nastartoval auto a odjel. Vina měžírala zevnitř, ale stále jsem doufal, že se ke mně vrátí domů, abych jí to mohl vynahradit.