OLIVIE Vězení se pro mě po porodu stalo peklem. Policista, který mi předtím pomáhal, byl o dva dny později převelen. Myslím, že byl tak traumatizován tím, co viděl, že nechtěl být v mé blízkosti. Po porodu jsem dostala infekci, ale nevěděla jsem, že je to infekce. Myslela jsem si, že jsou to jen vedlejší účinky po porodu. Nikdo mi neřekl, co je v té situaci normální a co ne. Poslední dobrý skutek toho policisty byl, že o tom řekl doktorce, když jsem ho o to požádala. Doktorka mě prohlédla a řekla mi, že mám to, čemu se říká PID (pánevní zánětlivé onemocnění). Řekla, že se mi po porodu bakterie dostaly do dělohy a okolních oblastí. Dala mi pilulky; řekla, že mi bude dobře, až je budu brát, a já jsem je brala jen jeden den, dokud se ta zvířata nerozhodla, že si zasloužím bití, protože jim to Nick nařídil. Zbili mě tak ošklivě a spláchli mi pilulky do záchodu. Nikomu o tom bití neřekli a nikdo se o mě nestaral. Byla jsem skoro mrtvá a smrděla jsem kvůli výtoku, když do mé cely přišel nový policista. Myslím, že byl náhradou za toho milého, který odešel. Odvedl mě na ošetřovnu, kde jsem se o týden později probudila bez dělohy. Doktorka mi řekla, že se infekce rozšířila a poškodila ji. V té době jsem byla ke všemu otupělá. Od toho dne jsem byla zticha a s nikým jsem nemluvila. Uvnitř jsem byla mrtvá a jediné, co mě drželo nad vodou, bylo moje dítě. Bylo mi jedno, jestli mi přinesou jídlo nebo ne. Bylo mi jedno, když mě zbili a nechali mě ležet mrtvou. Chtěla jsem zemřít, ale z nějakého důvodu se to nikdy nestalo. Ten zatracený policista mě vždycky našel a odvedl mě k doktorce. Vždycky mi říkala, že jsem nejnešťastnější žena, jakou kdy potkala. Nemohla jsem to popřít; stalo se mi hodně špatných věcí. Vím, že od porodu uplynul rok, což by znamenalo, že mému chlapečkovi je teď rok. Často jsem přemýšlela, jak vypadá, jestli mě jednoho dne pozná, až ho uvidím. Dveře mé cely se otevřely a já jsem se připravila na další bití. Věděla jsem, že když se ty dveře otevřou, ta zvířata se nudí a chtějí se se mnou pobavit. Zbít mě a donutit mě křičet. Věděla jsem, že jim mé výkřiky dělají radost a uspokojení. Tak jsem přestala křičet, jen jsem nechala padat slzy, to je sralo, ale bylo mi to jedno. Tentokrát se místo zvířat, na která jsem čekala, objevily tváře mé tchyně a tchána. Když jsem je uviděla, padla jsem na kolena a plakala. Moje tchyně ke mně přiběhla a pevně mě objala, plakala se mnou a pořád se mi omlouvala. "Mami, ach mami, ty jsi tady." Už dávno jsem ztratila naději, že ji ještě někdy uvidím, myslela jsem, že se vrátila a postavila se na stranu svého syna. Ale ne, byla tady. Nemohla jsem zastavit slzy. "Ach, moje dcero, je mi tak líto, že jsem se nevrátila dřív. Kdybychom to věděli, vrátili bychom se už dávno. Je mi to líto, Olivie." Můj tchán přišel a pomohl mi vstát. Podíval se na mě a slzel. Musím vypadat tak špatně, že slzel a vypadal tak smutně. "Ach, moje dcero. Co ti to udělali?" Pevně mě objal, v jeho náruči jsem se cítila bezpečně. Vždycky mi byl jako otec. "Jsem v pořádku, tati." Zavrtěl hlavou a pak se otočil k tomu druhému muži, který tam také stál a vypadal, jako by byl šokován, když mě viděl. "Chci vědět, co se s ní stalo, když byla tady. Tohle je tvoje stanice, Davide, a moje dcera vypadá, jako by se s ní zacházelo hůř než se zvířetem, a Davide, za tohle ti utrhnu hlavu." Podívala jsem se na ně, ten muž byl policejní náčelník. Také jsem ho nenáviděla. "Pane Jonesi, o jejím špatném zacházení jsem nic nevěděl, vyšetřím to a přijdu tomu na kloub." Ušklíbla jsem se. "To není třeba, můj manžel chtěl, abych s sebou špatně zacházeli, a oni se řídili jeho rozkazy." Moje tchyně zavrtěla hlavou a plakala, když mě slyšela to říkat. "Olivie, co to říkáš?" Zeptala se. "Neboj se o mě, mami, budu v pořádku. Jen se prosím postarej o moji babičku, dokud jsem tady. Nemohla jsem ji dva roky vidět ani s ní mluvit. Potřebuju vědět, že je v pořádku." Moje tchyně plakala ještě víc. Šla jsem ji obejmout. "Budu v pořádku, mami, neboj se." Zavrtěla hlavou a utírala si slzy, ale přišly další. "Ty tady nezůstaneš, Olivie, dostaneme tě ven a vezmeme tě domů." Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším, padla jsem na kolena a bolestně plakala, držela jsem se za hrudník. "Neplač teď, dítě, všechno bude v pořádku." Nemohla jsem přestat plakat. Ztratila jsem naději, že se někdy dostanu z vězení a uvidím vnější svět. "Kde je moje babička, chci ji vidět. Musí si dělat starosti a to, že mě tak dlouho neviděla, muselo zhoršit její zdraví. Chci, aby věděla, že jsem v pořádku." Moje tchyně se na mě smutně podívala, když jsme se chystaly nastoupit do auta, a já jsem se divila, co se s mojí babičkou stalo. "Ona se moc roznemohla, že? Věděla jsem, že se něco takového stane. Prosím, vezměte mě za ní, ona potřebuje vědět, že jsem v pořádku." "Tvoje babička je mrtvá, Olivie. Zemřela před rokem."