OLIVIE DEVĚT MĚSÍCŮ POZDĚJI Vězení bylo těžké, nejen proto, že jsem byla těhotná, ale i kvůli tomu, jak se ke mně chovali. Ale za jednu věc jsem byla vděčná – Ethan dodržel slovo. Ten bachař, kterého podplatil, mi dál nosil vitamíny a staral se o mě, jak slíbil. Ale když nebyl poblíž, ostatní pohodlně „zapomínali“ mě nakrmit. Byly dny, kdy jsem měla takový hlad, že mě bolelo břicho. Jednou jsem křičela, dokud konečně někdo nepřišel. Ale místo jídla jsem dostala výprask. Zbili mě tak, že jsem měla monokl a modřiny po celých rukou a nohou. Ale přes to všechno jsem chránila své dítě. Ani po tom bití mi nedali žádné jídlo. Od toho dne jsem se naučila mlčet, když ten dozorce nebyl poblíž. Jídlo jsem si šetřila, jedla jsem malé porce a něco si schovávala pro případ, že bych ho druhý den nedostala. Byla jsem kost a kůže a bála jsem se o své dítě. Dostává dost živin? Narodí se zdravé? Pomyšlení na to, že mé dítě trpí, jen prohlubovalo mou zášť vůči Nickovi. Nenáviděla jsem ho každým dnem víc a víc. Mé břicho bylo teď obrovské, těžké. Dnes jsem se probudila s pocitem nepohodlí a vyčerpání. Když mi dozorce přinesl snídani, nedotkla jsem se jí. V zádech mi pulzovala tupá bolest, která přicházela a odcházela. Pokaždé, když udeřila, jsem ztuhla a zadržela dech, dokud nepřešla. Myslela jsem si, že možná rodím, ale voda mi ještě nepraskla. Přesto bylo něco špatně. Netrpělivě jsem čekala na oběd a doufala, že požádám dozorce, aby kontaktoval Ethana a přivedl lékaře. Nemohla jsem o své dítě přijít – ne po všem, čím jsme si spolu prošli. Upadala jsem do spánku a zase se probouzela. Bolest se stupňovala, byla častější. Několikrát jsem si kousla do spodního rtu, abych nekřičela. Konečně se dveře cely otevřely. Opírala jsem se o zeď a prodýchávala bolest. Ale v tu chvíli jsem měla pocit, že nějaká entita tam venku ve vesmíru je konečně na mé straně. Najednou mi praskla voda. Dozorci se rozšířily oči šokem. „Půjdu pro pana Lewise!“ Upustil talíř s jídlem, který nesl, a utekl. Chytila jsem se mříží a tahala za ně tak silně, že jsem si myslela, že se zlomí. Dozorce se vrátil, zadýchaný. „Pan Lewis přijede.“ „Děkuju,“ podařilo se mi říct. Jen tam stál, bezradný. „Prosím, zadržte to dítě. Nevím, co mám dělat. Počkejte na pana Lewise!“ Kdybych neměla takové bolesti, možná bych se zasmála. Zjevně neměl tušení, že jakmile se dítě rozhodne přijít, nedá se to zastavit. Ale doufala jsem, že to vydrží; tahle cela nebyla místo, kde by se mělo rodit dítě. Po nekonečné době, kdy jsem ležela na zádech a cítila, jak se dítě tlačí ven, se dveře cely znovu otevřely. „Olivie! Jsem tady. Vezmu tě na ošetřovnu.“ Ethan vtrhl dovnitř s lékařem. Lékař se na mě rychle podíval a řekl: „Na ošetřovnu to nestihne. Dítě se tlačí ven. Už jde.“ V tu chvíli dosáhla má zášť vůči Nickovi nové úrovně. Mé dítě se narodí v špinavé cele jen proto, že Nick uvěřil nějaké ženě, kterou sotva znal, víc než mně. Odsoudil mě k tomuto utrpení. „Olivie, musíš tlačit,“ řekl Ethan. „Vím, že jsi to takhle nechtěla, ale dítě už jde.“ Jeho hlas mě vrátil do reality. Už to nebylo o Nickovi. Bylo to o mém dítěti. Tlačila jsem, jak jsem mohla. Tlačila jsem ze všech sil. Krátce nato se vzduchem rozlehl pláč mého dítěte a po tváři mi stékaly slzy. Lékař mi ho podal. „Je v pořádku? Je zdravý?“ zeptala jsem se a upřeně se na něj dívala. Byl tak malý. „Budu ho muset prohlédnout, ale vypadá dobře – jen trochu podvážený, ale dobrý.“ Usmála jsem se přes slzy. „Jmenuje se Samuel. Dejte mu moje příjmení, ne Nickovo, a chraňte ho. Odvezte ho odsud, Ethane.“ Zlomilo se mi srdce, když jsem mu ho předávala. „Můžete si ho ještě chvíli podržet,“ nabídl lékař, ale zavrtěla jsem hlavou. Narodil se v téhle špinavé cele. Nechtěla jsem, aby tu strávil ani o vteřinu déle. „Ne. Odvezte ho a zkontrolujte, jestli je zdravý. A pamatuj, Ethane – nikdy to neříkej Nickovi.“ Vzlykala jsem, když jsem sledovala, jak Ethan odchází s ním. „Nicku, za tohle zaplatíš. Přísahám.“