OLIVIE Seděla jsem v tom autě jako omráčená. „Vezměte mě k jejímu hrobu, chci ho vidět.“ Chtěla jsem jí říct, jak moc mě mrzí, že jsem u ní nebyla, že jsem se o ni nemohla postarat tak, jako se ona starala o mě, když mi zemřeli rodiče. Chtěla jsem se jí omluvit za to, že jsem způsobila její smrt. „My to nevíme, ale zjistíme to a dáme vám vědět.“ Přikývla jsem. Chtěla jsem se zeptat, kam mě vezou, protože můj domov s Nickem už nebyl můj domov. Přestal jím být v den, kdy mě poslal do vězení. Bylo mi jedno, kam mě vezou, už mi na tom nezáleželo. Moje babička byla mrtvá, teď mi zbyl jen můj syn. Dívala jsem se z okna, jak jedeme, to místo mi připadalo povědomé a přece jiné. Byly tam nějaké nové budovy, které jsem neznala, pravděpodobně postavené, když jsem byla uvnitř. „Nechceš se Olivia najíst?“ Zeptala se moje tchyně, seděla hned vedle mě. Nevadilo jí, že jsem špinavá a smrdím. Seděla tam a držela mě za ruku. „Ne, nemám hlad.“ Nebyla jsem zvyklá jíst kdykoli během dne. Teď jsem byla zvyklá jíst jednou nebo nikdy. Znovu jsem se podívala z okna a uviděla jsem, že mě vezou do nemocnice. „Jsem v pořádku, nejsem nemocná a nepotřebuju nemocnici.“ Můj tchán se na mě ohlédl přes rameno. „Chci, aby mi to řekli doktoři.“ Zapomněla jsem, jak umí být tvrdohlavý. Zavřela jsem pusu a znovu se podívala z okna. Dojeli jsme do nemocnice, kterou nechal postavit on. Jedna z nejprestižnějších nemocnic na světě. Být ve vězení mě přimělo zapomenout na luxus, který jsem si kdysi užívala. Teď pro mě nic neznamená. Vešli jsme dovnitř a ředitel nemocnice už čekal. „Olivie, rád vás vidím. Slyšel jsem o vašem neštěstí ve zprávách a je mi líto, co se stalo.“ Jen jsem se na něj podívala a nic neřekla. Slyšel to, co Sandra a Nick chtěli, aby všichni slyšeli, a ne pravdu. Nevím, co ho mrzelo, mně nic neudělal. „Správně! Pojďte tudy, požádal jsem lékaře, psychiatra a gynekology, aby se tam s námi sešli.“ Pěkné, moji tchánovci se brzy dozvědí, že jsem ve vězení přišla o dělohu. Skvělé! Ale nic jsem neřekla, následovala jsem doktora do pokoje. Ti tři doktoři tam byli se dvěma sestrami a uctivě nás pozdravili. Bylo zvláštní, že se ke mně chovají s úctou, ve vězení nebyla úcta k nikomu. „Paní Jone…“ Přerušila jsem sestru. „Olivie, říkejte mi Olivie.“ Sestra se podívala na moje tchánovce, já jsem se na ně ani nepodívala, neznali moji bolest a nebyla jsem připravená jim říct, čím jsem si tam prošla. „Olivie, prosím, pojďte tudy, je tam sprcha a všechno, co potřebujete.“ Přikývla jsem. Naposledy jsem se sprchovala před rokem, po porodu syna. Tamní doktor mi dovolil se osprchovat. To bylo všechno, potom jsem se čistila, jak jsem mohla, ve své cele. Nebylo tam mýdlo, tak jsem si musela vystačit s tím, co bylo. Sundala jsem si šaty, které jsem měla na sobě, teď mi byly velké a byly to jediné čisté věci, které jsem měla. Vzali mi je ten den a dali mi kombinézu. Když jsem ucítila, jak mi teplá voda dopadá na tělo, nemohla jsem si pomoct a rozplakala jsem se. Prošla jsem si toho za poslední dva roky hodně. Můj manžel mě poslal do vězení za něco, co jsem neudělala, porodila jsem dítě ve vězení, přišla jsem o dělohu ve vězení a málem jsem ve vězení zemřela. Moje babička zemřela, když jsem byla ve vězení, ani jsem se s ní nerozloučila. Ještě víc jsem se rozplakala. Pak jsem přestala a drhla jsem se, abych se umyla. Strávila jsem v té sprše asi hodinu, když jsem skončila, oblékla jsem si župan, který tam pro mě byl připravený. Bylo mi v něm dobře a teplo. I to mě málem rozplakalo. Všechno mi připadalo divné a neskutečné. Když jsem vyšla ven, moji tchánovci tam seděli s doktory a trpělivě na mě čekali. Když jsem vyšla ven, postavili se. „Jsi v pořádku?“ zeptala se moje tchyně a já jsem přikývla. Už jsem neměla ráda používat slova, moje slova mě dostala do problémů a vynesla mi ve vězení bití. Doktoři mě požádali, abych si lehla na postel. „Budeme hned venku, až budeš hotová,“ řekla moje tchyně a já jsem znovu přikývla. Už jsem neměla ráda používat slova, moje slova mě dostala do problémů a vynesla mi ve vězení bití. Doktoři mě začali vyšetřovat. Lékař mě začal vyšetřovat a odebírat vzorky krve, neustále se na mě díval, jsem si jistá, že se chtěl zeptat, co se sakra stalo, že moje tělo vypadá takhle. Moje tělo neslo jizvy, každá z nich s vlastním příběhem. Když mě dovyšetřoval, gynekoložka začala s vyšetřením. „Ó, můj Bože! Kdo vás takhle zřídil?“ zvolala šokovaně, když viděla můj vnitřek. Nic jsem neřekla a jen jsem tam ležela. Přišla a postavila se vedle mě. Vypadala, že se jí chce brečet. „Co se ti stalo, Olivie?“ zeptala se a já jsem se na ni jen podívala. Vzhlédla a zamrkala, aby zahnala slzy. Nevěděla jsem, proč je smutná. Nebyla to ona, kdo tím žil. Když skončila, řekla mi, abych se oblékla. Potom zavolala psycholožku. „Olivie, chci si s vámi promluvit o tom, čím jste si ve vězení prošla.“ Zavrtěla jsem hlavou a vstala z té postele. Nebyla jsem připravená o tom mluvit. Šla jsem se obléct a vyšla jsem z pokoje. Moji tchánovci se postavili, když mě uviděli. „Nejsem připravená se s nikým podělit o svou zkušenost tam, ale slibuju, že vám dám vědět, až budu připravená.“ Moje tchyně přikývla. „To je v pořádku, můžeš nám to říct, až budeš připravená.“ Byla jsem vděčná za jejich pochopení. „Doktoři nám nic neřeknou o tvém vyšetření a my se nebudeme ptát. Počkáme, až nám to řekneš ty. Pojď, jedeme domů.“ Domů, nevěděla jsem, kde to je. Ale i tak jsem je následovala. Vyjeli jsme z nemocnice a moje tchyně se zeptala. „Olivie, rozvedl se s tebou Nick?“