OLIVIE Jak jsem stála v cele, myšlenky mi zalétly k babičce. Co se s ní stane, teď když jsem zavřená? Svíralo mě u hrudi, když jsem na ni pomyslela a na její křehké zdraví. Zpráva o mém zatčení by ji mohla zabít. Nick se otočil na strážníka. „Žádné návštěvy a žádné vycházení ven. Ať si v té cele shnije. Může tu klidně chcípnout, je mi to jedno!“ Mé srdce se rozletělo na milion kousků. Bylo mi horko a nemohla jsem popadnout dech. Jak se moje babička dozví, že jsem v pořádku, když nebudu mít žádné návštěvy? To ji zabije! Měla jsem pocit, že se mi hrdlo uzavírá a hrozí, že mi přeruší přívod vzduchu. Tak moc jsem to chtěla vzdát. Ale pak jsem se podívala na ten uspokojený lesk v Sandřiných očích. Odhodlání se do mě vrátilo jako příliv. Nedovolím té čarodějnici vyhrát. Za boží milosti, nedovolím! V tu chvíli jsem byla promočená potem, oči jsem měla vytřeštěné. Byla jsem si jistá, že vypadám bledě jako stěna. Ten hodný policista vypadal vyděšeně. „Pane, ona nemůže dýchat. Mám zavolat doktora?“ Možná bych měla Nickovi říct, že nosím jeho dítě? „Nicku, vlastně…“ „Proč bys volal doktora?“ zeptal se Nick a obořil se na strážníka. „Předstírá, aby mnou manipulovala – je v tom mistr.“ Slzy mi dál tekly po tváři. To je ten muž, který kdysi nemohl snést, když jsem byla zraněná, a teď mi působí největší bolest. Co Sandra udělala s mým manželem, že se tak moc změnil? Kéž bych věděla, co použila a jak, když má Nicka do šesti měsíců jíst z ruky. Nikdy jsem ji neměla žádat, aby u nás zůstala, když se vrátila ze zahraničí. Měla jsem jí pomoct najít si vlastní byt k pronájmu. Kdybych znala její pravé úmysly, držela bych se od ní dál. Ale myslela jsem si, že pomáhám své nejlepší kamarádce. Dokonce jsem prosila Nicka, aby jí dal práci ve své firmě. Nakonec ustoupil a dal jí práci ve finančním oddělení. Tam se jí podařilo zařídit, aby to vypadalo, že jsem svému manželovi kradla, a on jí uvěřil. „Sandro?“ řekla jsem a chtěla ji znovu prosit, aby řekla pravdu. Nick se ke mně otočil, chránil ji svým tělem a ještě víc mi probodával srdce. Už teď ji tak chrání. „Neříkal jsem ti, ať držíš hubu?“ Naklonil hlavu na stranu a vyzýval mě, abych řekla ještě slovo. Polkla jsem slova, která se mi snažila uniknout. „Už jsi téhle ženě ublížila dost. Nemáš právo s ní teď mluvit. A přísahám Bohu, Olivie, že za to zaplatíš.“ Chtěla jsem mluvit, prosit ho, aby mě vyslechl. Chtěla jsem ho požádat, aby o tom neříkal mé babičce, aby lhal a řekl, že cestuji nebo něco takového. Věděl, jak křehké je její zdraví, a tohle ji zabije. Náhle se hudba v rádiu na strážnici zastavila a ozval se hlas reportéra. Po krátkém úvodu jsem uslyšela slova, po kterých jsem měla pocit, že se mi svět doopravdy vymyká z rukou. „Manželka majitele Jones Enterprises byla dnes večer zatčena. Paní z rodiny Jonesových a bývalá finanční manažerka společnosti je obviněna z krádeže milionů. Zdroje uvádějí, že pan Jones zavolal policii a nechal ji zatknout. Budeme vás informovat, jak se bude příběh vyvíjet.“ „Ne! Nicku, prosím, ne! Moje babička to uslyší! Nechci, aby zase onemocněla. Víš, jak je křehká. Prosím, Nicku, prosím, jdi se na ni podívat. Něco si vymysli – řekni jí, že je to všechno lež. Řekni jí, že jsem v pořádku.“ Srdce mi pukalo. Moje babička byla všechno, co mi zbylo, teď když jsem ho ztratila. Nemohla jsem dopustit, aby zemřela; pořád jsem ji potřebovala. „Ty tak ráda meleš pantem, viď?“ ušklíbl se Nick. „Řekni ještě slovo a osobně se postarám o to, aby se tvoje drahocenná babička na vlastní kůži přesvědčila, jaké to je mít za vnučku zlodějku. Ukážu vám oběma stránku, kterou jste ještě neviděly.“ Otevřela jsem a zavřela ústa, příliš jsem se bála promluvit. Místo toho jsem se rozhodla nechat prosit své oči. Ale Nick se jen otočil a odešel. Dívala jsem se, dokud nezahnul za roh, a pak jsem se rozplakala v dusivém vzlyku, s hrudkou v krku, která mi ztěžovala dýchání. Muž, který byl mým vším, který nemohl vydržet ani hodinu, aniž by se na mě podíval, byl teď mým trýznitelem. Měla jsem pocit, že umírám – možná jsem umírala a jen jsem to nevěděla. Strážník si toho všiml a přispěchal s vodou. Nemohla jsem pochopit, proč mi pomáhá, ale byla jsem vděčná. Potřebovala jsem to. „Nevím, co jste udělala, že jste se znelíbila takovému muži,“ řekl a podal mi láhev, „ale zdá se, že jste udělala velkou chybu.“ S roztřesenýma rukama jsem přijala jeho nabídku a pak jsem vodu hltavě vypila. Ruce se mi třásly tak silně, že mi voda stékala po bradě a promočila mi hruď. Věnovala jsem strážníkovi smutný úsměv. „Udělala jsem to, že jsem pomohla své nejlepší kamarádce,“ řekla jsem, „a ona ho obrátila proti mně. Kdybych věděla, že to udělá, nikdy bych jí nepomohla.“ Hořce jsem se zasmála. Už jsem nebyla chráněná a milovaná manželka z rodiny Jonesových. Teď jsem byla pro smích v New Village, manželka, kterou vlastní manžel poslal do vězení za krádež milionů. Byla jsem opravdu ubohá. Můj smích se znovu změnil ve vzlyky. „Ach, slečno,“ řekl strážník, „Lidé umí být krutí. Je mi líto, že se to učíte tak těžkou cestou.“ Někdo zatleskal a strážník se otočil. Stála tam Sandra a ušklíbala se. „Jsi dobrá, Olivie,“ řekla. „To ti musím nechat. Teď se ti podařilo přesvědčit tohohle idiota, že jsi oběť. Co jsi mu slíbila? Válečku v seně? Protože obě víme, že jsi ztratila všechno. Tvoje tělo je všechno, co ti zbylo.“ Když jsem slyšela její hlas, chtěla jsem se natáhnout a uškrtit ji. „Nejsem jako ty,“ vyplivla jsem. Strážník odešel a nechal nám soukromí, které jsem nechtěla. „Ach, ty si pořád myslíš, že jsi lepší než já? I po všem, co jsem ti vzala?“ Zahihňala se a očividně si užívala mého utrpení. Proč jsem ji neviděla takovou, jaká doopravdy je? „Jsi odporná,“ řekla jsem, „a tohle nebude trvat věčně. Dostanu se odsud, očistím své jméno a pak si pro tebe přijdu se vším, co mám.“ Přestala se smát, její výraz ztvrdl způsobem, který mnou otřásl až do morku kostí. „Poslouchej mě, Olivie. Tohle není střední nebo vysoká škola. Vyrostla jsem, žila jsem a viděla jsem věci. Nejsem ta Sandra z té doby. Změnila jsem se. A přísahám, jestli se mě opovážíš pronásledovat, udělám víc než jen to, že tě obviním z krádeže. Zabiju tě.“