OLIVIE Seděla jsem v temné vězeňské cele a přemýšlela o svém dítěti a o tom, jak v takovém místě přežije. Na sobě mi nezáleželo – mohli mě tam držet, jak dlouho chtěli – ale moje dítě si tohle nezasloužilo. Nezasloužilo si narodit se ve vězení nebo trpět za mé hříchy. Byl to teprve druhý den mého uvěznění a policie dodržovala slovo, které dala Nickovi, že mě nepustí ven. Ale myslela jsem si, že to přehánějí; od mého příchodu mi nedali najíst. Bylo dobře, že už mi v žaludku nic nezůstalo. Začínalo mi být ráno špatně. Ale i tak jsem měla hlad, i když jsem věděla, že ať sním cokoliv, zase to vyzvracím. "Ach, moje děťátko," řekla jsem a hladila si břicho, "je mi tak líto, že tímhle procházíš, že takhle začneš svůj život na tomto světě. Ale přísahám ti, budu tě chránit. Tvůj otec se nikdy nedozví, že existuješ, a už nikdy neublíží tobě ani mně. Udělal toho dost." Dveře cely se otevřely. Viděla jsem, jak dovnitř vešel Ethan, Nickův nejlepší přítel. "Ach, Olivie. Promiň, že jsem tu nebyl. Právě jsem se dozvěděl, co se stalo, a Nickovi jsem to pěkně vyčinil. Ale on neustoupí. Nechce mi ani ukázat důkazy, které prý proti tobě má. Odmítá stáhnout obvinění a dostat tě ven." Smutně jsem se usmála. "To je v pořádku, Ethane. Jsem ráda, že jsi tady. Potřebuju tvoji pomoc." Povzdechl si a v očích měl lítost. "Nelituj mě," řekla jsem. "Budu v pořádku. Jen potřebuju tvoji pomoc s něčím, ale neříkej to Nickovi." Zamračil se. "Olivie, on mi dovolil tě dnes vidět jen jednou. Potom už mě sem nepustí." "Tak ať to stojí za to," řekla jsem s kývnutím. "Jsem těhotná. Je to ještě brzy, ale bojím se, že tady o dítě přijdu. Prosím, pomoz mi." Šokem se mu rozšířily oči. "Olivie... Nick o tom neví, že ne?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ten hlupák. Jak se můžu přátelit s někým tak hloupým? Ta ženská, které říkáš kamarádka, mu jí z ruky, a on to prostě nevidí!" Začal přecházet po cele, ale neměli jsme čas na jeho hněv. "Ethane, prosím. Zapomeň na Nicka. Karma se o ně oba postará. Musím se starat o své dítě." Zastavil se a starostlivě se na mě zadíval. "Dobře. Uvidím, co se dá dělat. Pokusím se ti sehnat nějaké prenatální vitamíny, aby bylo dítě zdravé, a pak se zkusím uplácet strážného, aby ti sehnal léky a řekl mi, až začneš rodit." Zaplavila mě úleva. "Děkuju ti, Ethane. Prosím, občas se podívej na mou babičku. Dej jí vědět, že jsem v pořádku, a řekni jí, ať se nestresuje a nedělá si o mě starosti." Znovu se na mě podíval s lítostí. "Přestaň se na mě tak dívat. Budu v pořádku. Jen mi s tím pomoz a všechno bude v pořádku." "Nevím, jak to děláš, Olivie. Nevím, jak můžeš být tak pozitivní, když jsi v takové situaci." Neměla jsem na vybranou. Nemohla jsem si dovolit se zhroutit – musela jsem myslet na dítě a na babičku. "Čas vypršel, pane Lewisi," informoval Ethana strážník. "Máte jen deset minut a ani o minutu víc." "Udělám, co jsem slíbil," řekl Ethan. "Udělám všechno, co můžu, abych tě zase viděl. Zůstaň silná, Olivie." Slabě jsem se usmála a kývla. Poté, co odešel, jsem pocítila malý nárůst naděje, že s mým dítětem bude všechno v pořádku. Ethan byl muž, který dodržel slovo. Najde způsob, jak mi pomoct. Lehla jsem si na tenkou matraci v rohu, stočila jsem se do klubíčka a přemýšlela o všem, co se stalo v tak krátké době – jak mě zradila moje nejlepší kamarádka a jak jsem nechala své manželství úplně rozpadnout, aniž bych o tom věděla. S těmito myšlenkami v hlavě jsem usnula. Klapnutí dveří cely mě probudilo. "Tady. Tohle je pro tebe." Strážník se rozhlédl, než mi hodil do cely malý plastový sáček. "Od pana Lewise. Nebudu tady vždycky, ale když budu, postarám se o tebe." Zavřel dveře a odešel. Spěchala jsem k plastovému sáčku a našla uvnitř jídlo i vitamíny. Do očí mi vstoupily slzy vděčnosti Ethanovi za to, co udělal. Rychle jsem snědla jídlo, vzala si vitamíny a napila se vody z kohoutku. Znovu jsem si lehla a hladila si břicho. "Všechno bude v pořádku, maličký. Slibuju."