Jen blázen se podívá alfovi Zavierovi do očí, když mluví. Nesmíte ho přerušit, a pokud jste omega dívka jménem Aysel, je nejlepší se schovat. Tyto triky jsem se naučila brzy v životě. Věděla jsem, že se nemám dívat nahoru, nemám vydat ani hlásku a mám se udělat neviditelnou v davu lidí, kteří zaplnili banketovou síň, aby oslavili Slavnost Měsíce. Ale já nikdy nic neudělala správně. Když mě požádali, abych udělala krok doleva, skončila jsem napravo, ať už jsem ten krok doleva udělala, nebo ne. V mém případě osud fungoval obráceně. Když jsem zasela dobro, sklidila jsem neštěstí. To byl důvod, proč jsem při obsluhování se sklopenou hlavou, snažíc se být menší než má drobná postava, zakopla o sličnou nohu, tác s vínem mi vyletěl z ruky a zřítil se na zem, kde se s hlasitým třeskotem roztříštil – hlasitě – o podlahu a jeho rudý obsah se rozlil po sličných nohách alfovy dcery, a to uprostřed alfova projevu. Zvedla jsem hlavu a zachytila pohled alfy Zaviera a v tu chvíli jsem porušila tři z nejzákladnějších pravidel, jak se vyhnout výprasku. V tu chvíli – když jsem navázala oční kontakt s alfou a zpečetila svůj osud – Skylar, alfova dcera, vydala křik, ze kterého tuhla krev v žilách, jako by jí trvalo těch deset vteřin ticha, než zpracovala, co jsem provedla. Rozlila jsem drahé víno na její stejně drahé, bílé šaty až na zem. Její ruka mi vrazila facku zprava, zatímco mi z úst sklouzla omluva. Pak zleva a zase zprava. Fackovala mě dál, zatímco všichni s otevřenými ústy zírali na to, co jsem udělala, dokud si alfa neodkašlal a nezjednal pořádek. „To stačí, Sky.“ Alfa Zavier se díval na mě, když oslovoval svou dceru, oči plné hluboké nenávisti a ohnivého hněvu. Polkla jsem a přitiskla si dlaně na horké tváře. „Nestačí. Ta malá čubka mi zničila šaty!“ křičela Skylar a její sladký soprán se zvyšoval, když mě udeřila naposledy. „Proč na mě tak žárlíš?“ Vykřikla znovu a navzdory alfově výzvě k pořádku opět strhla pozornost všech zpět na scénu. „Nežárlím,“ odpověděla jsem šeptem a třásly se mi ruce. Oči mě štípaly od slz, které jsem zadržovala, a tváře kolem mě se rozmazávaly. Nechtěla jsem plakat teď – ne teď. Jen by to zhoršilo mé ponížení, kdybych se tady zhroutila. Říkala jsem si, že musím počkat – musím počkat, až si mě odvedou na výprask, kdy mi strážci dají dobrý důvod k pláči, ale nebyla jsem silná. Rty se mi třásly, když mi slzy stékaly po tváři. Rychle jsem zamrkala, abych je setřela, ale čím víc jsem mrkala, tím rychleji padaly. Alfa Zavier dal znamení těm za mnou, zatímco jeho dcera naštvaně oddupala a odstrkovala lidi z cesty. Dva muži mě popadli zezadu a táhli mě ze síně. Podívala jsem se na několik lidí, kteří stále sledovali, jak se drama odvíjí, zatímco se alfa vrátil ke svému projevu a sval na jeho čelisti zacukal. Jen jedna osoba, která mě pozorovala, se na mě dívala s něčím jiným než s pohrdáním v očích, když mě strážci odváděli. Hodili mě do tmavé místnosti a zamkli za sebou dveře. Tahle tmavá místnost mi patřila. Spala jsem tu, měla jsem zde všechen svůj majetek – jedinou tašku –, ve dnech, kdy jsem měla jídlo, jsem tu jedla a každý den jsem v téhle místnosti plakala. Před dvěma měsíci jsem strávila dva týdny zamčená ve svém pokoji a někdy během těch dvou týdnů mi přestali dávat jídlo. Hladověla jsem nejméně pět dní, ale tady dole, v chladném, vlhkém suterénu smečkového domu, se čas stal relativním. Mohla jsem hladovět týden, možná i déle, nikdy se to nedalo s jistotou určit. Všechno bylo tmavé – každou hodinu dne i noci. Klika u dveří zacvakala, jak se někdo snažil dostat dovnitř. Dveře se často zasekávaly a většinou bylo potřeba hrubé síly, aby se otevřely. Dovnitř vešla Skylar se svým bratrem a přítelem, všichni s odpornými úšklebky na rtech. Oči se mi na minutu zastavily na Skylarině příteli. Před několika lety byl Lucien mým nejlepším přítelem. Říkala jsem mu všechno. Milovala jsem ho jako nejlepšího přítele a ještě víc. „Slib mi, že se nikdy neodcizíme.“ Držela jsem ho za ruku a vzhlížela k němu v noci předtím, než jsme nastoupili na střední. „Už zase začínáš s těmi svými roztomilými sentimenty.“ Políbil mě na nos. Předstírala jsem, že to nenávidím, ale zahřálo mě to u srdce. „Jsme to já a ty na celý život, Aysinko.“ „Já a ty a Celeste,“ zmínila jsem svou druhou nejlepší kamarádku, což ho rozesmálo. „Jak myslíš, panenko.“ Zvuk jeho smíchu mi podlamoval kolena. O pár let později jsem zjistila, že jsme druh a družka, tak jsem se pro něj pokusila udělat něco milého, i když jsem věděla, co mě to bude stát. „Luciene –“ Chtěla jsem ho jen vidět se usmát. „Pro tebe jsem beta Lucien,“ odsekl a ruku měl položenou kolem Skylariných ramen. Alfa samice na mě zírala s lhostejností ve tváři, ale s jiskrou radosti v očích. „Beto Luciene, můžeme – můžeme si promluvit?“ Sledovala jsem, jak si mezi prsty natáčí Skylařiny vlasy. „Můžeme si promluvit tady.“ Někdo za nimi se zasmál jeho posměšnému tónu. „Co chceš? Ztrácíš můj čas.“ Podíval se na zlaté hodinky na svém zápěstí, aby zdůraznil svá slova. S třesoucíma se rukama jsem mu podala květiny, zatímco celá škola se zatajeným dechem přihlížela. Bylo to tajemství, které si dobře střežil, ale já byla jeho nejlepší kamarádka od plenek a věděla jsem, že miluje dostávat květiny. Tuhle svou stránku skrýval, protože se to nepovažovalo za mužné, ale se mnou nemusel být mužný. „Miluji tě.“ Obklopil mě hlasitý řehot. Slzy mě zaštípaly v očích, když se můj nejlepší přítel a druh přidal k posměšnému smíchu. „Je čas, abys zaplatila.“ ušklíbla se Skylar a stáhla mě zpět do přítomnosti. Svlékla si zničené šaty a oblékla si černé bojové kraťasy a černé tričko s dlouhým rukávem a průstřihem. „Na kolena,“ přikázal alfa Bethel, budoucí vůdce naší smečky, a stáhl mě z mé prosté postele. Bez protestu jsem si klekla a otočila se k němu zády. „Pojď ji podržet, Luciene.“ „Není třeba mě držet,“ zamumlala jsem. Hlava se mi zatočila po ráně, která mi přistála zezadu na hlavě, když jsem se odvážila něco říct. „Buď zticha!“ sykl beta Lucien. Nejenže mě ten den ponížil před celou školou, ale téže noci mě také odmítl. „Nemůžeme být druh a družka. Jsi ošklivá, chudá a skvrna na mé pověsti. Byl bych blázen, kdybych se s tebou spářil.“ To byla slova, která mi řekl, než mě odmítl. „Nebudu – nebudu se bránit.“ Udělala jsem krok dozadu, když se ke mně Lucien přiblížil. Nejhorší částí výprasku bylo, když mě držel Lucien. Naučila jsem se snášet bití bez pokusů o útěk jako ostatní omegy, protože když byl zapojen Lucien, znamenalo to nesmírnou bolest. Rád škrtil a lapat po dechu, zatímco na vás dopadá pásek, nebylo nic hezkého. „Ach, vážně?“ Silná ruka mě drtivou silou popadla za čelist a donutila mě vzhlédnout do chladných černých očí. Všichni ve smečce Redville mě nenáviděli, ale Lucien měl pro nenávist ke mně ve svém srdci zvláštní místo, část své mysli věnovanou vymýšlení mnoha způsobů, jak mě mučit a přimět mě, abych si přála, že jsem se nikdy nenarodila, a to vše jen proto, že jsem ho milovala. „Tak se svlékni.“ Zamrkala jsem. Když jsem zamrkala, z očí mi vytryskly slzy. To jsem nečekala, ale Bethela to rozesmálo. Stal se ke mně obzvlášť krutým poté, co jsme přerušili naše pouto druhů. „C-cože?“ otřela jsem si tváře, zatímco se budoucí alfa dál smál. To, že se nebudu bránit, neznamenalo, že se chci takhle ponížit. „Co je s tebou kurva, Luciene? Aha, takže ji chceš vidět nahou?“ zahřměla za námi Skylar. Trhla jsem sebou a Lucienovy ruce mi sklouzly z tváře. „Zlato –“ Její křik přerušil jeho tichý, podlézavý tón. „Neříkej mi zlato! Drž ji, ať to máme za sebou!“ Skylařina žárlivost mě zachránila před ponížením, ale rozzuřila Luciena. Násilím mi stiskl šíji, jednou rukou mi svíral krk, zatímco druhou mi držel ruce. Bethelův pásek mi tvrdě dopadl na záda a donutil mě zalapat po dechu. Dech se mi zadrhl v hrdle, když Lucien stiskl silněji. Chtěl, abych zemřela, a zdálo se, že to chce dnes. Pásek dopadl znovu a Lucien dál ze mě mačkal život. Ale při třetí ráně už jsem nemohla mlčet. Z úst se mi vydrala přiškrcená slova, která padala spolu se slzami a trochou slin. Pásek dopadal rychleji a tvrději, Lucien mi svíral krk silněji. Moje vlčice zakňučela, fyzická bolest ji dostihla, zatímco mě ti muži lámali. „Dost,“ přikázala Skylar. Bethel nepřestal hned. Po tom příkazu švihl páskem ještě třikrát. V tu chvíli už jsem byla troska. Nemohla jsem křičet. Nemohla jsem se zmítat, nemohla jsem prosit ani bojovat. Zdolali mě, jak se jim zlíbilo, a roztrhali mě na kusy, jak se jim zlíbilo. I poté, co mě Lucien pustil, jsem se nemohla zvednout ze stolu, přes který mě přehnuli. Mé tělo sklouzlo na zem, když mě třesoucí se nohy už déle neudržely. Záda mi krvácela, v krku jsem měla jako v ohni a oči napuchlé. Lapala jsem po dechu, teď když jsem si ho mohla dopřát, kolik jsem potřebovala, zatímco si Bethel zapínal pásek a Lucien si utíral ruce do mého prostěradla. „Příště, až budeš chtít mít smůlu, ujisti se, že nejsem nikde poblíž.“ Skylařina slova přicházela z dálky a slabě se ozývala v mých zvonících uších. „Nejsi jen hloupá, jsi taky k ničemu. Nauč se znát své místo.“ Dokončila. „A to si představte, že se pokusili převzít moc.“ Bethel se zasmál svým hlasitým, odporným smíchem. Stočila jsem se do klubíčka, slzy mi z polohy, v níž jsem ležela, stékaly do uší. „Vždycky chtěla to, co mám já. Odporná mrška.“ Skylar mlaskla jazykem. „Zaslouží si další výprask jen za to, že vyvolává špatné vzpomínky.“ Pevně jsem zavřela oči. Další výprask bych nepřežila. Nepřežila bych. „Další bití by nezvládla. Podívej se na ni,“ ušklíbl se Lucien. „Nezaslouží si lehkou smrt.“ Nic z toho jsem si nezasloužila. Proč mě nutili platit za hříchy mých lidí? Nic jsem neudělala, abych si tohle zasloužila! Tohle bylo za neúctu, kterou jsem projevila Skylar. Jak se vyrovnám s hněvem alfy, až přijde? Přerušila jsem jeho projev a odvážila se mu podívat do očí. „Zůstaň ubohá,“ zavrněla Skylar. Vrazila mi špičku své boty do spánku v tvrdém kopanci, který mi ukradl světlo z očí. „Možná je dnes den, kdy zemřu,“ byly mé poslední myšlenky, když můj svět zčernal.