„Co je to za zvuk?“ zeptala se Monika už podesáté, zatímco jsem myla nádobí po ranním obřadu. Slavnost Měsíce měla tuto noc skončit společným během smečky a iniciací těch, kteří se do smečky přiženili nebo přivdali během posledního roku. Očekávalo se, že každý vlkodlak schopný proměny uctí Alfovo volání při prvním spatření úplňku. Alfa Zavier zavije, aby svolal svou smečku, a ti, kteří mohli, strhnou ze sebe lidskou podobu a vyrazí cvalem do lesů k závěrečnému rituálu Slavnosti Měsíce. My ostatní jsme stály venku s tvářemi zvednutými k měsíci a modlily se za úspěšnou iniciaci a za příležitost zúčastnit se příští Slavnosti Měsíce. „Jaký zvuk?“ zeptala se Claudia a přestala mýt nádobí, aby se zaposlouchala. Omegy neměly tak dobré smysly jako ostatní vlci. Byly jsme slabými články ve většině smeček, ceněné jen pro naši empatii a službu. Monika jako beta slyšela zvuky na stovky mil daleko, ale my omegy jsme sotva slyšely, co se dělo pár stop od nás, pokud jsme se opravdu nezaposlouchaly. „Zní to jako splašené stádo.“ Monika se zamračila. Ostatní dívky v kuchyni při těch slovech ztuhly. Byl ještě podvečer, takže to nemohlo být Alfovo volání, co způsobilo ten úprk. Jako latentní vlk jsem měla horší smysly než všechny ostatní omegy, takže když jedna po druhé zachytily zvuk prchajících lidí, já stále nic neslyšela. Mé smysly byly stejně špatné jako lidské, jako latentního vlka – proměňujícího se s vlkem uvězněným uvnitř. Zvuk chaosu jsem uslyšela, až když vtrhl do domu smečky. Opravdové splašené stádo. Lidé běželi, křičeli, dveře se všude třískaly a otřásaly domem smečky. Ostatní omegy v místnosti ztuhly spolu se mnou, zatímco naši druhové ze smečky prchali před bohyně ví čím. „Co se děje?“ zeptala se dívka vedle mě do ztichlé místnosti. To Moniku vytrhlo z jejího strnulého transu. „Pokračujte v práci. Zjistím, co se děje.“ Zavřela za sebou dveře, když s chvějícíma se nohama opouštěla kuchyň. Bez jejího dohledu se kuchyň proměnila v klábosící místnost. „Jak krutá dokáže být?“ zeptala se Claudia a potřásla hlavou s rukama v bok. „Kdyby na nás útočili, nechala by nás mýt nádobí, zatímco všichni ostatní by utekli do bezpečí.“ „Nikdy jsem neslyšela o smečce tak kruté k omegám, jako je ta naše. Co jsme? Obětní beránci?“ Vrátila jsem se k mytí nádobí, zatímco ostatní dívky mezi sebou klábosily. Možná jsem omega jako ony, ale byla jsem také zrádkyně a můj vlk se za poslední tři roky neukázal. Nepovažovaly mě za jednu z nich. Vlastně některé z nich, jako Claudia, se ke šikaně přidaly. Zatímco si dívky povídaly, uslyšela jsem hlasy zvenčí. Jelikož byla kuchyň v přízemí a já stála při mytí čelem k oknu, slyšela jsem zpanikařené hlasy za oknem dříve než ostatní dívky. „Ano, princi Valensi.“ zašeptal jeden muž přidušeným hlasem. „Stovka jeho vlků právě prolomila naše hranice.“ Srdce se mi zastavilo. Princ Valens. Alfa princ. Poslední vlk s královskou krví na celé planetě. Jméno, kterým rodiče strašili své zlobivé děti. Alfa princ byl posledním dítětem královny Valencie a krále Thomase, posledních vládců vlkodlaků. Princ byl proklet, aby putoval po zemi se svým lidem, takže po celé minulé století dobýval smečky a rozšiřoval své území při hledání osoby, která by zlomila jeho kletbu. Naposledy jsme o něm slyšeli, že ani nebyl na našem kontinentu, ale pak by to nebyl princ Valens, kdyby se neobjevil, když se to nejméně čeká. „Jsme na něj připraveni?“ Která smečka byla kdy připravena na převzetí moci Prokletým alfa princem? Za posledních sto let si nárokoval téměř padesát smeček. Jeho armáda rostla, s členy jeho smečky, kteří byli prokleti spolu s ním a dobývali stejně jako on. Sněz si jídlo, nebo si pro tebe přijde princ Valens. Dokonce i děti se ho naučily bát už v raném věku – Prince, který by zničil svět, aby zlomil svou kletbu. „Válečníci na jižních hranicích uprchli,“ pokračovali lidé venku v diskusi. „Narušitelé se na nás rychle blíží. Ne, Silasi, nejsme připraveni.“ „Alfa Zavier?“ „Je na schůzce.“ „Co tam slídíš?“ Otočila jsem se a uviděla Claudii, jak se nade mnou naklání, aby vykoukla z okna, kde ti dva strážci diskutovali. V tu chvíli se otočili a uviděli mě, zabraní do svého panického rozhovoru. „Ty jsi poslouchala strážce? No, ty jsi ale mazaná potvora.“ Claudia mi dala štípavou ránu, kterou zamaskovala jako hravé šťouchnutí, zatímco se chichotala. „Co říkali?“ ozvala se další dívka za námi. Podívala jsem se za sebe a viděla, že všichni zírají na interakci mezi mnou a Claudií. Polovina ostatních dívek už ignorovala Moničin pokyn a odvážila se ven, a jak se dalo čekat, nevrátily se. Kdo by se vracel k mytí talířů, když sám Alfa princ napadl jejich území? „Princ Valens prolomil naše hranice,“ zamumlala jsem a opláchla si ruce od mýdlové vody, kterou jsem používala na mytí nádobí. Všechny dívky na mě zíraly s komicky vykulenýma očima, dokud se Claudia nezačala hlasitě smát a plácla mě po rameni, až se prohnula v pase. Otřela jsem si ruce do zástěry a chystala se ji sundat. „Princ Valens? Vážně?!“ zasmála se a narovnala se. Ostatní dívky se přidaly k jejímu smíchu, přesvědčené, že mluvím nesmysly. „Ne snad bubák?“ Dívky se smály hlasitěji, když jsem si sundávala zástěru. „Ty ještě věříš, že alfa Valens existuje?“ vykřikla jedna z dívek smíchy. „A co Santa?“ přidala se další. Dveře kuchyně se rozletěly a vletěla dovnitř Celeste. „Aysel!“ vydechla a hnala se ke mně. „Všude jsem tě hledala.“ Zalapala po dechu a pak její pohled padl na ostatní dívky. „Co tu všechny ještě děláte?“ zaječela. „Copak jste neslyšely, že je tu Prokletý alfa princ a jeho smečka?“ Smích na všech jejich tvářích rychle zemřel. „Celá smečka jde do podzemí.“ To vysvětlovalo, proč se žádná z ostatních dívek nevrátila. Celeste mě táhla z kuchyně, zatímco ostatní dívky stále zpracovávaly její slova. „Co myslíš, že chtějí?“ zeptala jsem se Celeste, když jsme běžely ke schodům vedoucím do podzemního úkrytu smečky pro případ války. Doby, jakou jsme už léta nezažily. „Nebudeme čekat, abychom to zjistily.“ Celeste mě táhla za sebou, rychleji, než bych si kdy dokázala představit. „Alfa Zavier mu nedovolí, aby to jen tak převzal, a my u toho boje nemůžeme být.“ Zachvěla jsem se naléhavostí v jejím hlase a snažila se udržet její rychlé tempo. Za jediný den se mohl klidný život obrátit vzhůru nohama a změnit se v chaotický. Realita se stala tím, co jsme nikdy nečekaly. Alfa titul byl v rodině alfy Zaviera od založení smečky Redville. Nevzdal by se ho bez boje. Alfa princ zvítězí. Dobýval už od mládí, z dob před svou kletbou. Alfa Zavier neměl šanci. Zakňučela jsem, vlk ve mně, který stále dlužil věrnost svému alfovi, ať už byl jakýkoli kretén, smutný z pádu naší smečky. Slyšela jsem vytí, které zrychlilo mé kroky. I když jsem nebyla vlk, poznala jsem zvuk těch, kteří patřili k mé smečce. Jejich vytí mi bylo známé, ale tohle ne. Nebyly to válečné pokřiky – jen oznámení těch, kteří přicházejí, aby převzali velení. Když princ Valens převzal smečku, vládl několik měsíců až rok, pověřil alfu ze své smečky, aby vedl v jeho nepřítomnosti, a vzal zbytek svých mužů, aby našel další místo k usazení. Alfa prokletý duchem toulavého vlka. „Jsme tady.“ Nadechla jsem se, když Celeste zastavila. Lidé se hromadně hrnuli dveřmi malé budovy, která stála nad podzemními bunkry. Znovu jsem slyšela vytí. Dva strážci nám zablokovali cestu, když jsme se pokusily vstoupit do budovy. „Co to má být? Uhněte z cesty!“ vykřikla Celeste a ohlédla se, jestli nás sem někdo nesleduje. Lidé nás předbíhali, zatímco jsme se zastavily. Strážci je nechali projít bez potíží, ale když se Celeste pohnula vpřed s mou rukou stále sevřenou v její, muži nám znovu zatarasili cestu. Jeden z mužů se podíval na naše spojené ruce a zvedl ke mně tvrdé oči. Při pohledu do jeho očí jsem polkla. Přinutilo mě to o krok ustoupit. „To jsem já.“ Celeste se zamračeně otočila, když jsem udělala další krok dozadu. „Nepustí mě dovnitř.“ Polkla jsem a oči mě štípaly. „Do naší svatyně zrádkyni nepustíme.“